Kniha: Anna Kareninová
Autor: Jan Werich
Přidal(a): andral00
Jan Werich – Životopis:
„Jan Werich (6. února 1905 Praha – 31. října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, v autorské dvojici s Jiřím Voskovcem významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a posléze i poválečné české divadelní kultury, spisovatel.
Jan Werich vystudoval gymnázium v Praze v Křemencově ulici, kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Po maturitě studoval práva na Karlově univerzitě.
V roce 1926 vytvořili s J. Voskovcem dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzo na to začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue – názvem mysleli malou revui do kapsičky u vesty. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich (anglicky rich – bohatý).
V letech 1927–1938 jejich divadelní spolupráce pokračovala, do roku 1935 působili v Osvobozeném divadle, v letech 1935–1937 působili pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, kde uvedli jednu ze svých nejodvážnějších her Balada z hadrů.
V roce 1937 se vrátili k Osvobozenému divadlu, které bylo o rok později (1938) uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili jako herci; především mezi tamní českou komunitou. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vysílanými česky do Evropy.
V roce 1945 se Jan Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Jiří Voskovec se navrátil až 1.9.1946. Spolu s Jiřím Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, vzhledem k politické situaci ale už nebylo možné dělat politickou satiru. V roce 1948 Werichův partner Jiří Voskovec emigroval do Francie (a v roce 1950 do USA).
Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 1956–1961 byl ředitelem Divadla ABC. J. Werich založil Divadlo Voskovce a Wericha, kde se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. Z jejich divadelní tvorby této doby se staly nejznámější tzv. forbíny, tj. předscény.
Jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem; jeho kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se svých pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel. Jeho obránci poukazují na Werichův podpis petice Dva tisíce slov.
Ke konci 50.let J. Werich podnikl několik individuálních cest do Itálie; jednu z nich i s dcerou Janou. Své zážitky popsal v knize Italské prázdniny (vyšla v roce 1960).
Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec.
V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s Werichovým jménem. Televize vysílala dlouhé záběry J. Wericha, sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci, poslouchajícími projevy J. Švorcové a dalších tehdy komunisticky angažovaných umělců. Zastánci Jana Wericha tvrdí, že prý žádal komunistické úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože prý podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně ji potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (Ikar 2011).
V letech 1945-80 bydlel na pražské Kampě ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako tzv. Dobrovského nebo též (častěji) Werichova vila. Traduje se, že se Werich s Holanem navzájem neměli příliš v oblibě.
Při příležitosti stého výročí jeho narození vydala Česká národní banka pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 200 Kč.
V lednu 2010 se konala výstava k výročí jeho narozen“[1]
Dílo:
Fimfárum je epickým dílem složeným ze 17 příběhů, jež jsou na pomezí mezi pohádkou a literárním vyprávěním. Kniha se jmenuje podle stejnojmenné pohádky a slovo Fimfárum vymyslel Werich sám. Jedná se o kouzelný proutek, který je o trochu tenčí než rákoska a vejde se do holínky. Každá z pohádek je psaná originální tvorbou. Ač by se zdálo, že je toto dílo celé vymyšlené autorem, tak se zde vyskytuje plno prvků vycházejících z folklóru, ovšem nejedná se o „čistou formu“ lidové slovesnosti, ale autor ji aktualizuje a vkládá do ní nové souvislosti a dobové narážky. V pohádkách se objevuje jak obecná čeština, tak nespisovná forma češtiny, nářečí a zároveň v nich můžeme někdy najít vulgarismy a archaismy. Werichovy příběhy jsou plné humoru, satyry, alegorie, bohaté na slovní zásobu a zároveň obsahují jazykový vtip a ponaučení. Například pohádka Chlap, děd, vnuk, pes a hrob je psána jen jednoslabičně. V knize se také vyskytují soudobé reálie. Kniha je spíše určená dospělým, než dětem. Fimfárum bylo také jako celek zfilmováno. Známé jsou ale i samostatně zfilmované pohádky jako například Královna koloběžka první nebo Tři veteráni. Knihu ilustroval Jiří Trnka.
Fimfárum
Obsah knihy:
Královna koloběžka první
Pohádka vypráví o mlynáři a rybáři, kteří měli mezi sebou spory. Jejich spory se táhly přes veškeré soudy, až ke králi. Ten nevěděl, jak má jejich spor vyřešit a tak jim zadal 3 otázky, na něž měli najít nejmoudřejší odpovědi. Mlynář se doma poradil se ženou a odpovědi na otázky byly odpovídány z materiálního pohledu jeho ženy. Naopak rybář se poradil s dcerou Zdeničkou. Ta byla chytrá a poradila svému otci odpovědi na otázky, které byly nejen moudré, ale zároveň okouzlily krále natolik, že chtěl Zdeničku poznat. Přikázal jí tedy, aby za ním druhý den přijela-přišla do zámku, oblečená – neoblečená, učesaná – neučesaná,…. Zdenička vše hravě splnila a s králem se do sebe zamilovali. Král povolil Zdeničce první poslední, jen jí zakázal, aby se mu „pletla“ do jeho soudních záležitostí. Zdenička se mu do nich nějaký čas nepletla, dokud nedošlo k nespravedlivému odsouzení v případu s hříbětem. Zdenička se do toho zapletla, král na to přišel a vykázal Zdeničku ze zámku. S sebou si mohla vzít pouze to, co je jí nejmilejší. Zdenička tedy opila krále vínem a odnesla si ho s sebou domů. Potom, co se král probudil a zjistil, co se vlastně stalo, tak Zdeničce hned vše odpustil.
Fimfárum
V této pohádce vystupuje mladý kovář se svojí ženou a lstivý lokaj. Lokaj se tajně schází s kovářovou ženou a kují společně plány, jak nejlépe se kováře zbavit. Vždy, když vymyslí nějaký způsob, jak se půvabně zbavit kováře, zapůsobí lokaj na knížete z místního zámku, aby dal kovářovi nějaký nesplnitelný úkol. Např.: ukovat řetěz, jenž by třikrát omotal zámek apod.…. Pokaždé, jakmile kovář zjistil, že úkol nemůže splnit, tak se chtěl zabít. Jen díky pomoci čerta a vodníka všechny úkoly splnil. A co je vlastně to fimfárum? Je to hůlka. Pokud s ní člověk švihne, tak všechno živé okolo něj zkamení. Fimfárum dostal kovář od čerta pod podmínkou, že mu díky fimfáru sežene tři zlé duše. A sehnal. Ovšem tak nešikovně, že ty tři zlé duše ještě s půlkou vsi a s velkým počtem zvířat zůstaly zkamenělé uprostřed Nejdedále.
O rybáři a jeho ženě
Tato pohádka vypráví klasický příběh o chudém rybáři, který uloví zlatou rybku a pustí ji na svobodu. Ryba mu plní místo klasických tří přání vždy jen jedno. Tento chudý rybář bydlel se svou ženou u řeky v láhvi od octa. Když rybář pustil zlatou rybku, nejdříve mu neřekla, aby si něco přál, ale vyburcovala ho k tomu žena a přála si lepší stavení a společenské postavení. A tak šel rybář za rybou a hezky ji poprosil o to, co si přála jeho žena a ryba to splnila. Takhle to šlo několikrát za sebou, až žena dosáhla na post papeže, ale stále jí to nebylo dost. V tu chvíli ryba usoudila, že už žena neví, co by si roupy vymýšlela a místo většího zámku ji vrátila zpět její původní obydlí- láhev od octa.
Jak na Šumavě vyhynuli obři
Kdysi na Šumavě žili obři, ale jen na vrcholcích hor. Jendou jeden obr přišel s nápadem, že při západu slunce, se všichni obři budou měřit a poměřovat, kdo z nich je větší. Pak někdo přišel na to, jak se dá podvádět a tak postupně začali podvádět všichni. To se ovšem nelíbilo, začali se mezi sebou prát a prali se tak dlouho, až se všichni pobili.
Až opadá listí z dubu
Žil na vsi jeden sedlák. Ten sedlák hodně pil. Když zrovna nebyl opilý, uvědomil si, že na jeho poli roste akorát plevel, chlívy má prázdné, atd.… Nevěděl co s tím a proto si na pomoc zavolal čerta. Ten mu pomohl ovšem pod podmínkou, že mu dá něco, co neví, že teď má doma. Čupera svolil. Doma se mu zrovna narodil syn. Sedlák z toho byl špatný, ale nakonec čerta převezl. Pak chtěl odnaučit pít, čert mu s tím opět pomohl s podmínkou, že si pro Čuperu přijde, až opadá listí z dubu. Ale dneska už každé malé dítě ví, že dub vlastně nikdy není bez listí.
Lakomá Barka
Barka byla lakomá pomocnice faráře. Byla tak lakomá, že si nechala kvůli koruně koleno vrtat. Hned vedle fary bydlela rodina místního učitele. Učitel měl hodně dětí, a protože měly děti hlad, tak ukradl farářovi prase. Při večeři se učitelova rodina modlila a modlila se i za Barku. Barce bylo hned jasné, že prase neumřelo náhodou a proto poslouchala za dveřmi, jak se „Učitelovi“ modlili. Jakmile uslyšela svoje přídomky, omdlela a neprobudila se. Učitel je tedy dal do pytle. V pytli se Barka dostala k chamtivému Kubátovi. Kubát, hned jakmile Barku objevil, tak ji chtěl odnést do školy k učitelovi, ale na cestě si pytel s Barkou prohodil s pytlem, ve kterém byl kolouch, tajně zastřelený místím starostou. Tudíž se Barka dostala ke starostovi a koloucha ráno našel učitel sedět v lavici.
Líná pohádka
Líný král měl tři syny a nemohl se rozhodnout, kterého jmenuje svým zástupcem. Svolal je, aby se syni sami obhájili, kdo z nich je nejlínější. Když se syni obhajovali, král se nevyjadřoval, a v tu chvíli, kdy se měl král vyjádřit, přiznal se, že byl i líný je poslouchat. Čili král se nakonec nezměnil.
Moře strýčku, proč je slané
Žil jednou jeden Kouba. Měl fůru dětí, ale také velkou bídu a měl bratra. Jeho bratr byl držgrešle a měl naopak zase hodně peněz. Jendou šel chudý bratr k bohatému a vyprosil na něm půlku prasete. Bratr mu ji dal a poslal ji s ním k čertu. Kouba šel, našel čerta a ten mu poradil, aby prase věnoval Luciferovi a na oplátku za něj si v pekle vzal starý mlýnek. Kouba tak učinil. Tento starý mlýnek mu namlel, cokoli, kdo zrovna chtěl nebo v tu chvíli potřeboval. Kouba mlel každému bez výjimky, až do doby, než mu ten mlýnek ukradl jeho bratr. Jeho bratr s tím mlýnkem prchal až k moři, kde se přihlásil k námořníkům. Na lodi si chtěl namlít sůl, ale neuměl mlýnek zastavit. Mlýnek tedy mele dodnes.
Splněný sen
Loudal žil se svou ženou v malé chaloupce. Loudal snil o penězích, pořád sázel a sázel tak dlouho, až se dostal na policejní stanici. Tam mu policista, jenž s ním sepisoval zprávu, řekl, že měl sen, že nějaký Loudal z Radětic má doma poklad pod pecí. A tak Loudal doma zboural pec, našel tam poklad a se ženou si postavili vinohrad.
Tři sestry a jeden prsten
Byly tři sestry, které vydělaly nějaké peníze na jarmarku a pak je společně v hospodě propily. Vymýšlely, jak by oklamaly své muže a cestou našly v krabičce prsten. Nevěděly, jak si ho rozdělit. Nakonec se všechny dohodly, že ho dostane ta, kdo nejvíc napálí svého manžela. Jedna přesvědčila svého manžela, že je mrtvý, jedna, přesvědčila svého manžela, že bude zvolen opatem a třetí donutila svého manžela, aby si nechal vytrhnout zub a rozemlel ho, že to jediné může zachránit její život. Nakonec vše dopadlo nerozhodně a prsten si nevzala žádná z nich.
Paleček
Manželé nemohli mít děti. Nakonec, díky radě jedné cikánky, se jim narodil maličký chlapeček. Pojmenovali ho Paleček. Palečka si jednou koupil jeden nóbl pán, ale byl okraden loupežníky. Paleček obelstil loupežníky, ti ho nakonec chytili a poslali ho jako dárek sněžnému žroutu. Ti nevěděli co s ním a tak ho věnovali Sněžnému muži. Tento prapodivný tvor měl velkou zálibu v malých věcech. Paleček se sněžnému muži zalíbil a udělal z něj svého rádce. Za nějaký čas vyprosil paleček na s. mužovi sedmimílové boty. Paleček využil situace a uprchl domů ke svému králi, kterému nakonec díky botám dělal zpravodaje.
František Nebojsa
František Nebojsa byl synem místního muzikanta Huťáska. Ten jednoho dne seděl v hospodě a stěžoval si hostinskému, že se František neumí bát. Hostinský slíbil Huťáskovi, že kluka naučí bát, ať ho pošle v úterý do hospody. V úterý v hospodě strašilo. František přišel, potkal strašidla, dal bývalému hostinskému, který za trest, že dával podmíru, zde musel strašit, tři facky, jenž mu chyběly do správné výchovy. A bát se stejně nenaučil.
Král měl tři syny
Král měl tři syny. Poslal nejdříve první dva, aby mu donesli ze světa jeho kdysi někde zapomenutý sojčí klobouk. Ani jeden mu ho však nedonesl. A tak poslal svého nejmladšího syna. Ten ho našel. Ale poté propadl závodění. Jeho otec mezitím zemřel. Když si nejmladší syn uvědomil, jak promarnil poslední chvíle života svého otce, tak se vrátil tam, kde našel klobouk a oženil se tam.
Tři veteráni
Tři veteráni dostali každý dárek od skřítků. Jednou přišli do království, kde se dva z veteránů zamilovali do princezny. Chtěli se jí zalíbit, a tedy se jí pochlubili s nabytými dary. Král s princeznou je okradli. Veteráni se jim chtěli pomstít a získat své dárky zpátky. Vzpomněli si na radu skřítků, našli strom frňákovník a dali princezně a králi šanci napravit jejich činy.
Psí starosti
Jednou dostal jeden spisovatel od kouzelníků pilulku. Po pozření této pilulky, mohl rozumět zvířatům. A tak pán vyslechl rozhovor dvou psů, kteří něvědomky, že jim pán rozumí, rozmlouvali v jeho blízkosti. Ovšem, když každý pes odešel svojí cestou, pilulka přestala působit.
Pohádka o zasloužilém vrabci
Malý vrabec najde skoro utrápeného psa a pomůže mu obstarat nějaké jídlo. Pes přejedený a unavený usne na cestě. Jede okolo traktorista a psa přejede, jednoduše proto, že byl líný se mu vyhnout. Vrabec se zařekne, že toho utrápeného psa pomstí. A taky tak udělal. Nakonec traktorista umírá rukou své ženy.
O třech hrbáčích z Damašku,
Tři hrbáče z vyhnali z Damašku, a protože byli opravdu strašlivě oškliví, rozhodli se, že se rozdělí a každý půjde svou cestou. Jeden z nich se oženil s krásnou ženou a zbohatnul. To se dalším dvěma nelíbilo a tak chtěli, aby se s nimi podělil o nějaké peníze. Bratr jim něco dal, ale to jim zdálo málo. Vrátili se, opili se u něj ve sklepě. Oba vypadali, jako mrví a tak žena bratra si zavolala nosiče a zaplatila mu, aby ty dva bratry vzal a hodil je do Tigridu. Omylem tam byli vhození všichni tři. Byli vylovení na rozkaz jednoho bohatého pána a ten po uvědomění si, jak jsou šerední, je místo trestu bohatě odměnil.
Rozum a štěstí
Rozum a štěstí se potkali na mostě. Rozum vstoupil do hlavy pasáčkovi a ten se dostal až ke králi, kde mu dělal zahradníka. Králova dcera nemluvila. Pasáček si ale za ni chodil povídat. Avšak neměl na to důkazy. Král ho poslal na popravu. V tu chvíli se objevilo štěstí, zachránilo pasáčka, ten si vzal královu dceru a žili šťastně až do smrti.
Chlap, děd, vnuk, pes a hrob
Jeden chlap stále kradl. Dostal se až na dvůr, kde ale byl pes a štěkáním vzbudil svého pána, ten pán chtěl zloděje chytit, ale zloděj jej přemohl. Štěkání vzbudilo i vnuka, jenž vyběhl ven a zloděje postřelil. Nakonec zloděj umírá.
Názor na knihu:
Pohádky se mi moc líbí. Werichovy příběhy jsou plné humoru, ponaučení, a životní moudrosti. Proto pohádky oslovují nejen mladé čtenáře, ale i dospělí se k nim rádi vracejí.
„Pohádky jsou jako řetěz…, obepínají svět a spojují lidi odevšad.“ (Jan Werich)
Srovnání knihy a filmového zpracování:
Níže uvádím, že jsem si vždy myslela, že film se nikdy nemůže ani zdánlivě rovnat knize a už vůbec ne ji předčit. V tomto případě musím uznat, že jsem byla velice mile překvapena. Filmové zpracování je rozděleno do tří filmů. Každý z filmů obsahuje pár pohádek, kdy ve finále jsou zfilmované všechny. Filmy nejsou udělané klasickou hranou formou, ale místo herců zde vystupují loutky. Pohádky jsou vyprávěné samotným Werichem. Ještě před svojí smrtí stačil pohádky nahrát do audio podoby. Kde se vyskytují mezery v návaznosti mezi pohádkami nebo k nim není nahraný žádný Werichův komentář, tak jsou „domluveny“ známým hercem Otou Jirákem. Film je udělaný opravdu krásnou formou, kdy pohádky srší neotřelým humorem a pro mě v dnešní době opravdu nevídanou originalitou. Myslím si, že v toto zfilmování se může rovnat knize.
[1] Jan Werich. wikipedie [online]. 2013 [cit. 2013-12-09]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Werich
