Na západní frontě klid – rozbor díla k maturitě (2)

 

Kniha: Na západní frontě klid

Autor: Erich Maria Remarque

Přidal(a): Denisa

 

Erich Maria Remarque 

• vlastní jménem Erich Paul Remark
• německý spisovatel, který patří ke generaci, která se v letech dospívání ocitla na frontách první světové války
• na frontu odešel když mu bylo 18 let
• po válce vystřídal mnoho povolání (učitel, prodejce náhrobků, automobilový závodník)
• do literatury vstoupil románem Na západní frontě klid, který mu rázem dobyl světového úspěchu
• roku 1931 se přestěhoval do Švýcarska, odkud roku 1939 emigroval do USA
• Remarque se stal u nás nejčtenějším spisovatelem
• umí zvolit přitažlivý námět, dokáže napínat čtenáře až do konce
• nejvíce by se měl cenit humanistický náboj jeho románu
• na druhou stranu základ všech jeho knih je stejné schéma, i když mistrně rozehráno do všech detailů
• mohly bysme mu také vyčíst vykonstruované zápletky a plytké filozofování

 

Další díla: 

• • Cesta zpátky-volné pokračování po návratu z války
  • Tři kamarádi
  • Miluj bližního svého
  • Černá obelisk-návrat vojáků z války
  • Jiskra života, Čas žít, čas umírat-nástup fašismu, koncentrační tábory, 2. sv. válka

 

Literárně-historický kontext

Německy psaná próza mezi válkami

• Samotní němečtí spisovatelé měli mezi válkami zcela odlišné zázemí ke svým literárním výpovědím, než tomu bylo v jiných zemích. Nikomu se asi nemusí připomínat nástup fašizmu a z toho vyplívající skutečnosti: pronásledování  nepohodlných autorů, rasistické útoky proti židovským spoluobčanům, jež vyvrcholily v listopadu 1938 Kříšťálovou nocí.
• První světová válka způsobila v celé Evropě hluboký společenský i duchoví otřes. Velmi výraznou stopu zanechala také v literatuře. Zobrazování válečné tématiky si klade za cíl vylíčit válečné hrůzy a varovat před nimi. Řada světových známých spisovatelů se angažuje v protiválečném hnutí. Téma války silně ovlivnilo i Remarque.
• Dílo bylo napsáno roku 1929

 

Další autoři tohoto období:

• • Romain Rolland(Petr a Lucie)
  • Ernest Hemingway(Sbohem armádo)
  • Karel Čapek(Matka)
  • Jaroslav Hašek(Osudy dobrého vojáka Švejka)

 

Rozbor díla: Na západní frontě klid

Charakteristika díla:

• Remarqueova prvotina Na západní frontě klid, která vyšla v Německu nejprve časopisecky r.1928, knižně pak r.1929, vyvolala okamžitě po vydání bouřlivé a protichůdné ohlasy. Tento německý román o první světové válce byl už necelý rok po svém vydání přeložen do 12 světových jazyků, hned v roce 1929 byl přeložen také do češtiny.

 

Obsah díla:

• Hlavním hrdinou a vypravěčem je dvacetiletý Pavel Baumer, který se na podnět třídního profesora společně se svýmy spolužáky z gymnázia přihlásí dobrovolně na frontu. Vyprávění začíná v okamžiku , kdy Pavlova jednotka odpočívá nedaleko fronty. Pavel v retrospektivních epizodách líčí drsné zkušenosti z výcvikového tábora , popisuje drastické podmínky vojáků ve frontě při budování zákopů i dramatické zážitky z útoku a přímých bojů. Kamarádí ze školy jeden po druhém umírají, v létě 1918 padne také Katczinsky, který vojáky do tvrdého vojenského života zaučoval. Posledním, kdo zůstal na živu ze sedmi spolužáků u jednotky, je právě Pavel.
• Ich – formu vystřídá er – forma až v samém závěru románu: tvoří jej stručné sdělení, že Pavel Baumer padl jednoho klidného dne v říjnu 1918, v ten den zpráva z fronty zněla: „Na západní frontě klid.“
• Ideály, se kterými mladí chlapci přišli na frontu, se velmi proměňují. Místo počátečního vlasteneckého nadšení se brzy na první místo dpstávají základní lidské potřeby: starost, kde se vyspat, jak se najíst, jak přežít. Jedinou jistotou uprostřed válečného šílenství zůstáva kamrádství.

 

Struktura díla:

• O válečných hrůzách (bombardování, plynových útocích, zoufale zbytečném umírání) mluví vypravěč někdy až dokumentárním, reportážním způsobem, což posiluje syrové a kruté vyznění válečných obrazů. Napínavé dějové pasáže se střídají s kratšími reflexními pasážemi, ve kterých vypravěč uvažuje nad tím, jak hluboce, drtivě a trvale zasáhla válka od jejich životů. Naprosto výstižně charakterizuje román už motto knihy: „ Tato kniha nemá být ani obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům“
• V pozdějších dílech se však Remarqueův styl přiblížil až postupům triviální literatuty (např. Pokud jde o napínavý děj, milostnou zápletku, postupy detektivního románu).
• Na román Na západní frontě klid volně navazuje román Cesta zpátky, který vypráví o složitém návratu vojáků do poválečneho života.

 

Umělecké a kompoziční prostředky:

• reportážní dokumentárnost, názornost (očité svědectví), autentické obrazy a osobní výpovědi mladého hrdiny + romluvy vojáků + úvahy (Ich – forma)
• závěrečná zpráva o Pavlově smrti: er – forma
• retrospektiva – vzpomínky vojáka po návratu z bojiště
• mozaika epizod (minulost i přítomnost)

 

Děj:

Kniha vypráví příběhy Prušáka Paula Bäumera za 1. světové války.Spolu se svými kamarády Müllerem, Kroppem, Kemmerichem a Leerem je Pavel silným psychickým nátlakem okolí, zvláště třídního profesora, donucen ukončit studium na gymnáziu a dobrovolně se přihlásit k výcviku s tím, že bude brzy odvelen na frontu.Paul popisuje vše od výcviku plného šikany, války, až po dovolenou a život v kasárnách. Postupem času se jeho nadšení na válku propadá a i jeho kamarádi jeden po druhém umírají. Všechny scény jsou líčeny z pohledu obyčejného bezvýznamného vojáka, a to do nejmenších detailů a velmi naturalisticky. Na začátku příběhu mu umírá jeho přítel Kemmerich, kterého zná už od dětství. Při takových situacích se Paul zabírá do myšlenek a vzpomíná na staré časy. Potom je zas povolán do zákopů a líčí průběh bitvy, své pocity a příběhy, které tam zažil. Jednoho dne ale dostane na dva týdny propustku a jede domů. Tam zjišťuje, že jeho maminka má rakovinu. Zároveň registruje úplné odtržení od běžného života a psychické důsledky války – je jí zcela deformován. Uvědomuje si také, že se změnil i on sám. Válku už bere jako samozřejmost, a proto už nedokáže komunikovat s lidmi a nebaví ho jeho dřívější zájmy. Postupně se začíná psychicky hroutit.Když jeho rota dostala za úkol vyklidit jednu vesnici, postřelili jeho i Kroppa. Díky tomu se dostali do nemocnice, kde zase vypráví svůj příběh. Kroppovi amputují nohu a Pavel je po chvíli zase povolán do zákopů. Uprostřed bitvy se setká s posledním žijícím kamarádem Katczinskym (čtyřicetiletý Polák, který ho doprovází téměř celou knihu). Toho ale postřelí a Pavel ho nese přes celé bojiště k polní nemocnici Katczinsky nakonec umírá, protože dostal střepinou do hlavy. Pavla smrt Katczinského velice zasáhne. Na podzim roku 1918 dostává 14 dní volna, během nichž přemýšlí o válce a o návratu do normálního života. Kniha končí Pavlovou smrtí na frontě.

 

 

Hlavní postavy:

• Pavel Bäumer (Erich Maria Remarque) – vypravěč a hlavní postava, pochází z velmi chudé rodiny
• Albert Kropp – bývalý spolužák Pavla
• Müller – bývalý spolužák Pavla, „ještě pořád s sebou vláčí učebnice a sní o válečné maturitě, v bubnové palbě šprtá fyzikální poučky“
• Leer – bývalý spolužák Pavla, který nosí plnovous a libuje si v děvčatech
• František Kemmerich – bývalý spolužák Pavla
• Tjaden – největší jedlík, je pro něj snadné unikat z problémů
• Haie Westhus
• Deterding – sedlák, jenž myslí jen na svou usedlost a na svou ženu
• Stanislav Katczinsky – nejstarší, hlava jejich skupiny
• Himmelstoss – desátník, v civilu listonoš, šikanuje, zbabělec, primitiv

 

Hlavní myšlenka:

• oslava lidské solidarity, nežitné obětavosti v mezních situacích
• válečná přátelství na život a na smrt
• odpor proti válce, krutisti, nelidskosti
• pocit nutnosti návratu k přírodě (spát, jíst, přežít)
• degradace lidství

 

Úrývek:

Kapitola II.

Prošli jsme desetinedělním vojenským výcvikem a za tu dobu jsme byli přetvořeni dokonaleji než za deset let pobytu ve škole. Učili jsme se, že vyčištěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera. Nejdřív udiveně, pak rozhořčeně a na konec lhostejně jsme poznávali, že nerozhoduje, jak se zdá duch, ale kartáč na boty, ne myšlenka, ale systém, nikoli svoboda, ale dril. Stali jsme se vojáky s nadšením a s dobrou vůlí; ale přičiňovali se všemožně, aby to z nás vyhnali. Po třech týdnech nebylo nám už nepochopitelným, že listonoš s hvězdičkami má nad námi více moci než dříve naši rodiče, naši vychovatelé a všechny kulturní oblasti od Platona až ke Goethovi. Svýma mladýma pozornýma očima jsme viděli, že klasický pojem vlasti našich učitelů se prozatím realisoval v úplné vzdání naší osobnosti, jaké bychom nikdy nepředpokládali ani u nejnižšího posluhy. Salutování, postoj v „pozoru“, parádní pochod, pocta puškou, „vpravo v bok“, „vlevo v bok“, srazit podpatky, nadávky a tisíc šikan: představovali jsme si svou úlohu jinak a shledávali jsme, že jsme připravováni na hrdinství jako koně v cirkuse. Ale zvykli jsme si na to brzy. Chápali jsme, že část těch věcí je nutná, jiná část právě tak zbytečná. Voják má pro to jemný čich.

Po třech a po čtyřech byla celá třída rozptýlena po družstvech, spolu s frizskými rybáři, sedláky, dělníky a nádeníky, s nimiž jsme se rychle skamarádili. Kropp, Műller, Kemmerich a já jsme přišli do devátého družstva které cvičil kaprál Himmelstoss.

Byl pokládán za největšího psa z celých kasáren a byl na to hrd. Malý, podsaditý chlapík, který sloužil dvanáct let, s liščím, nakrouceným knírem, v civilu listonoš. Na Kroppa, Tjadena, Westhusa a na mě měl zvlášť spadeno, poněvadž čul náš tichý vzdor. Stavěl jsem jednoho rána čtrnáckrát jeho postel. Vždy našel něco, co by na ní vytkl a zase ji strhl. Promazal jsem v dvacetihodinné práci – přirozeně s přestávkami – pár prastarých bot, tvrdých jako kámen tak, že byly měkké jako máslo a ani Himmelstoss neměl, co by jim vytkl; vydrhl jsem na jeho rozkaz kartáčkem na zuby do bělá světnici naší čety; dali jsme se já a Kropp s ručním kartáčem a lopatkou do sněhu na kasáren ském dvoře, který jsme měli podle jeho rozkazu těmito prostředky vyčistit, a byli bychom vydrželi, pokud bychom nezmrzli, kdyby se náhodou nevynořil jakýsi lajtnant, který nás poslal do kasáren a Himmelstossovi pořádně vynadal. Následek toho bylo jen, že se Himmelstoss na nás ještě víc rozzuřil. Byl jsem komandován po čtyři týdny každou neděli na stráž a právě tak dlouho jsem dělal službu ve světnici; cvičil jsem v plné výzbroji s puškou v ruce na holé, rozmoklé oranici, ,,přískokem vpřed“ a ,,k zemi“, až se ze mne stala hrouda bláta a já se vyčerpáním svalil; za čtyři hodiny po tom jsem Himmelstossovi ukázal svou bezvadně vyčištěnou výzbroj, ovšem s rukama do krve rozedře- nýma; stál jsem s Kroppem, Westhusem a Tjadenem v ostrém, mrazu čtvrt hodiny „v pozoru“, bez rukavic s holými prsty na hlavni pušky, zatím co se kolem nás plazil Himmelstoss a číhal na nejmenší pohyb, aby zjistil nějaký přestupek; běžel jsem v noci osmkrát v košili s nejhořejšího patra kasáren až dolů na dvůr, poněvadž mé podvlékačky přečnívaly o pár centimetrů kraj podnožky na níž musil každý mít své věci srovnány. Vedle mne běhal kaprál ode dne, Himelstoss, a šlapal mi na prsty nohou; musil jsem při cvičení bajonetem šermovat vždy s Himmelstossem, přičemž mi dal do ruky těžkou, železnou tyč a sobě příručnou dřevěnou pušku, takže mi mohl paže pohodlně naklepat do modra a do hněda; dostal jsem ovšem při tom jednou takový vztek, že jsem se na něho slepě vrhl a dal mu takovou ránu do žaludku, až se převalil. Když si chtěl stěžovat, velitel roty se mu vysmál a řekl, že má dávat pozor; znal svého Himmelstosse a zdálo se, že mu přeje, že naběhl. Stal se ze mne dokonalý šplhač; hledal jsem pomalu, kdo by se se mnou mohl měřit v dřepech; třásli jsme se, když jsme jen zaslechli jeho hlas, ale ten zdivočilý poštovský kůň nás nedostal.

 

Závěr románu:

Je podzim. Ze starého mužstva už jich tu mnoho není. Já jsem tu poslední ze sedmi hochů z naší třídy. Každý mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Zklame-li je opět toto očekávání, zhroutí se, naděje jsou příliš silné, nebude lze se jich zbavit, aniž by explodovaly. Nebude-li mír, bude revoluce. Mám na čtrnáct dní klid, poněvadž jsem polkl trochu plynu. V jakési zahrádečce sedím celý den na slunci. Příměří přijde brzy, teď už tomu taky věřím. Pak pojedeme domů.
Tu se mé myšlenky zarazí a nechtějí dále. Co mě s takovou mocí tam táhne a co mne tam očekává, jsou pocity. Je to žízeň po životu, je to pocit domova, je to krev, je to opojení ze zachránění. Ale nejsou to cíle.
Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat.
A nebudou nám taky rozumět – neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta strávilo s námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých pozic, ve kterých na válku zapomene, – a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás odsune. Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní; – léta se rozplynou a konečně zajdem.
Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev, to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.
Stromy tu svítí pestře a zlatě, v listoví blýskají rudě jeřabiny, k obzoru běží bílé cesty a kantiny bzučí pověstmi o míru jako úly. Vstanu.
Jsem klidný. Ať přejdou měsíce a léta, nevezmou mi už nic, nemohou mi už nic vzít. Jsem tak sám a tak nic nečekám, že se jim mohu bez bázně dívat vstříc. Život, který mě nesl těmito léty, vězí ještě v mých rukou a očích. Přemohu-li jej, nevím. Ale pokud je tu, bude si hledat svou cestičku, ať to, co ve mně říká „Já“, chce či nechce.

***

Padl v říjnu 1918, jednoho dne, kdy po celé frontě bylo tak pokojně a tiše, že se zpráva z bojiště omezila na jedinou větu: na západní frontě klid…
Padl kupředu a ležel na zemi, jako by spal. Když ho obrátili, viděli, že se asi dlouho netrápil; – jeho obličej měl tak klidný výraz, jako by byl téměř spokojen, že to tak skončilo.