Kytice – rozbor díla k maturitě [11]

 

Kniha: Kytice

Autor: Karel Jaromír Erben

Přidal(a): Anýsek

 

 

Karel Jaromír Erben

– básník, historik, sběratel lidové slovesnosti, vydavatel staročeských literárních pohádek, překladatel, novinář

– zabýval se hlavně literárními a politickými dějinami a národopisem. Vydal řadu památek staršího písemnictví, zejména českých spisů Mistra Jana Husa

 

Kytice:

Kytice je sbírka 13 baladických básní uvedených stejnojmennou básní Kytice. Básně ukazují dávné lidové představy, příběhy ze života, názory a dramata lidí. Dílo obsahuje řadu romantických rysů, ale kritériím romantismu se přesto vymyká nebo dokonce i polemizuje.

Literární druh: lyricko-epické dílo

Literární žánr: sbírka baladických básní

Literární směr: český romantismus (30.-50.let. 19.st.)

Slovní zásoba: knižní obraty, zapomenutá slova, inspirace humanismem

Vypravěč: Er forma

Doba děje: 19. století, čas neměnný a absolutní

Místo děje: české země – venkovské prostředí

Postavy: nejsou romanticky rozpolcené vůči světu, společnosti ani životu. Smířlivě přijímají svůj osud až už je jakkoliv špatný nebo případně dobrý. Za své prohřešky jsou posuzováni dle mravního kodexu a svůj trest (smrt, pokání…) pokorně snášejí. Příkladem jsou balady: vodník, Poklad, Polednice, Svatební košile, Holoubek. Důležitou roli mají ženské hrdinky, které jsou ve všech básních kromě Záhořova lože. Mají poslání především matek nebo nevěst. Autor se často zabývá velikostí a úskalími mateřské lásky (Poklad, Polednice, Dceřina kletba) a vztahů žena – muž (Svatební košile, Vrba). Příběhy a postave  jsou posuzovány podle etického principu, kde není důležité prostředí ani čas na rozdíl od romantických spisovatelů.

Hlavní myšlenka: kniha poukazuje na lidové tradice a špatné vlastnosti lidí. Po jejich prohřešku přichází přísný a neúprosný trest, který postavy pokorně snášejí. Jednou šancí ke zmírnění či odčinění je pokání (Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože). Erben si cenil společenskému poslání ženy, především matky (ve všech básních kromě Záhořova lože je ženská hrdinka). Sbírka také měla posilovat víru národa v lepší budoucnost.

Obsah díla:

1. Kytice

2. Poklad

3. Svatební košile

4. Polednice

5. Zlatý kolovrat

6. Štědrý den

7. Holoubek

8. Záhořovo lože

9. Vodník

10. Vrba

11. Lilie

12. Dceřina kletba

13. Věštkyně

 

 

OBSAH:

Kytice

Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.

 

Poklad

I. Na pahorku stál kostel a lidé tam jsou na mši. Je Velký pátek. Nějaká žena v lese spěchá a nese v náručí dítě. Spěchá do kostela. Pak se najednou něco stalo. Žena je udivena. U cesty ležel kámen. Ale tady byl vchod do země, vychází odtud jasná záře. Žena až ke vchodu přijde a dovnitř hledí. Je zvědavá, a tak jde dál. Už je na konci chodby. Vidí tu zlaté stěny, strop z rubínů, sloupy z křišťálu, mramorovou podlahu, stříbro, zlato. Žena je oslepena. Ohně tu planou. Pravou rukou si promne oči a ohlédne se. Je velmi udivena nad tou krásou. Protože je chudá, chce se hrstku s sebou vzít. Přesvědčuje se, že je to Boží vůle. Položí chlapce na zem. Do klína si poklady dává, už je plný, ještě do šátku dává. Už chce odejít, ale nemůže chlapce vzít. Nechce se vzdát bohatsví, obojí neunese. Dítě na matku volá, matko stříbro nese. Utíká do lesa, hned se vrací. Nevšímá si syna, nabírá znovu poklady. Srdce jí jásá. Nese zlato matka, dítě pláče, matka mu podá penízky, ono chce ale mámu, ona je šťastná. Dá dítěti zlata hrst. Počkej trochu, hned se vrátím. Běží do lesa s pokladem, do chýše. Prý brzy opustí chýši zchátralou, koupí si hrady, země., budou jí za paní míti. Do truhly se podívá – místo stříbra kamení, místo zlata hlína. Nehodna byla pokladu

II. Bolestně nese ztrátu. Vzpomene si na své dítě. Utíká zpět ke kameni. Už nezpívají na kůru Krista Pána umučení. Síně tu již není. Žena je zoufalá. volá své dítě. Slyší hlásek :,, Tu pod zemí jsem. Bez jídla a vody na mramorové podlaze, ryzí zlato mám v klíně. Noc a den se nestřídají, hraji si tu . Cink – slyšíš, jak to cinká?´´ Žena ho znovu hledá, rve si vlasy

III. Minou dny, měsíce. V kostele se modlí rolník, nikdo ho nezná. Kdo to může být? Je to žena, která oslepena pokladem své dítě v podzemí nechala. Uplynulo léto, podzim, zima. Žena má v srdci velký žal.

IV. Do kostela se lidí sbíhají na mši ve Velký pátek. Na kůrce zase pěje Krista Pána umučení. Žena strání jde. Dnes nepospíchá, je památka roku a dne, blíží se ke skále. A zde je tu vchod do země. Žena se leká. Vejde v naději dovnitř. Dítě tady sedí a tleská ručkama. Ona jej vezme a pospíchá ven. Po vchodu pak už památky není, právě dozpívano Krista Pána umučení. Žena utíká domů, v náruči má dítě. Je šťastná z návratu jejího dítěte a děkuje Bohu. V klíně dítěte uvidí zlato, které mu dala na hraní, ale nevábí je. Dítě je dražší.

V. Kostelíček už je dávno složen, buky taky nejsou. Stařec si hodně pamatuje a lidí si ta místa pořád ukazují. A večer stařeček mládeži vypravuje o vdově a o poklade.

 

Svatební košile

Byla noc. Panna se modlila k obrazu boží rodičky za svého milého, který se dlouho nevracel z vojny. Náhle lampa zhasla, pohnul se obraz na stěně, možná to bylo zlá znamení. Najednou kdosi klepe na okno. Byl to její milý a chtěl, aby si ho hned vzala. Ona ale řekla, že do rána moc času nezbývá, ať počká. On ji ale přemluvil a tedy šli. Ptala se cestou na jeho rodiče, ale on ji odbyl. Všiml si jejích modlících knížek a zahodil je. Pak se ptala na jeho dům, ale znovu ji odbyl. Všiml si jejího růžence, utrhl ho a zahodil. Pospíchali, nenechal panně ani chvíli oddechu. Všiml si jejího křížku na krku, vzal ho a zahodil. Už byli skoro na místě. Panna prohlédla a pochopila. Byli na hřbitově. On jí vzal uzlík s košilemi, přehodil přes zeď a chtěl, aby skočila za ním. Ona chtěla, aby jí zase ukázal cestu. Skočil a ona utekla do komory a zavřela se na závoru. V komoře ležel na prkně umrlec. Její milýho ze vzteku z pasti pokoušel, aby mu otevřel ona ho modlením utěšovala. Nakonec včas zakokrhal kohout a umrlec se skácel k zemi. Lidé přicházející na mši viděli roztrhané košile na každém hrobě. Panna měla štěstí, že na Boha myslela, jinak by byla mrtvá.

 

Polednice

Dítě brečelo, matka na něj neměla čas, neměla nikde stání, a zlobila se na něj. Dítě si nechtělo ani hrát a pořád plakalo. Matka na něj ve vzteku zavolala polednici. Pak ve strachu před polednici své dítě k sobě tiskla natolik, že ho udusila. Polednice odešla. Přišel domů táta a našel matku s dítětem na podlaze. Matku stěží vzkřísil, ale dítě bylo mrtvé.

 

Zlatý kolovrat

Pan král jel z lovu a zabloudil v lese. Při projíždění lesem  objevil chaloupku a v ní krásnou dívku s nevlastní matkou a její dcerou. Zeptal se, jestli si ho chce Dornička vzít, ona souhlasila. Matka mu nabízela vlastní dceru, ale on chtěl Dorničku. Další den se vydala Dornička s macechou a sestrou na královský hrad. Dívka se jich ptala, proč s sebou mají nůž a sekyru. Prý že na obranu. V lesním křoví Droničku přepadly, odstranily ruce, nohy, oči od těla. Tělo v lese nechaly, údy a oči vzaly s sebou. Vlastní dceru matka za nevěstu vydávala. Přišly do hradu, svatba byla, sedm dní bylo veselo. Osmý den musel král s vojsky do boje a vzkázal nepraví nevěstě, aby po dobu, co bude pryč, pilně předla. V hlubokém křoví leželo tělo Dorky. Zjevil se stařeček a odnesl jej do jeskyně. Povolal pachole, aby vzal zlatý kolovrat a čekal v královském hradě a nedával ho za nic, než za nohy. On tak učinil. Pak měl jít znovu do hradu, se zlatou přeslicí a prodat ji za ruce. Udělal tak. Nakonec šel do hradu se zlatým kuželem a měl ho prodat jen za oči. Vykonal tak. Pak donesl údy a oči do jeskyně, stařeček je položil k tělu, pokropil živou vodou a Donička ožila. Zatím král přijel na hrad a chtěl, aby mu falešná nevěsta upředla zlatou nit. Začala příst a kolovrátek vypověděl vše o jejich zločinu. Král se rozjel do lesa a našel svou vyvolenou. Byla svatba, hody a radování po 3 neděle. matce a dceři se přihodilo to samé, co udělali prve Dorničce. Čtyři vlci roztahovali jejich údy po lese. Zlatý kolovrat už nikdo nikde neviděl a neslyšel.

 

Štědrý den

Dívky o Štědrém dnu předly len. Povídaly si o Štědrém večeru. Že prý v jezeře o Štědrém večeru spatří svou budoucnost. A tak Marie a Hana šly se sekyrou k jezeru. Hana tam viděla, že se vdá za Václava. Marie tam viděla že zemře. A tak se v létě odehrávala jedna svatba. A na podzim byl jeden pohřeb. a nastala zase zima. Děvčata o Štědrém večeru zase předli len. Chybí jim tam dvě dívky. Hana je vdaná a Marie mrtvá. A tak je lepší nic o osudu nevědět, než poznat budoucnost a strašlivou mít jistotu.

 

Holoubek

Mladá vdova plakala na pohřbu svého muže. Potkala mladého muže a on jí nabídl, aby si ho vzala a neplakala pro nebožtíka. A za měsíc se konala svatba. Nevěsta a ženich byli šťastní. Za tři roky na nebožtíkově hrobě roste tráva, doubek a na něm sedá holoubek, který žalostně vrká. Kdokoli ho uslyší, srdce mu puká. Ženě je špatně, volá na holoubka, ať nehouká, že se utrápí. Žena se nakonec utopila v řece. Její tělo zahrabali neznámo kde. Její duše byla prokletá.

 

Záhořovo lože

I. Poutník se ubírá cestou v šedém hábitě. Kam asi jde?

II. Na pahorku stojí kůl a na něm přibitý obraz Krista Pána. Ruce ukazují na 2 strany – na východ (nebe) a západ (peklo). Tam na pahorku klečí poutník. Objímá kůl. pak vstane a zamíří rychle k západu.

III. Stojí skála v hlubokém lese, na skále dub, pod ním člověk s kyjem na loži mechovém. Tu náhle vstane. Po cestě přichází mládenec. Nevidí a neslyší. Před člověkem se zastaví, že jde do pekla, je zatracen. Člověk nevěří, je vrah a peklo je pro něj jasné. Poutník říká, ať se nerouhá, že milost boží a znamení kříže peklo porazí. Člověk že ho tedy pustí, ale musí mu přísahat, že mu poví, co v pekle uvidí. Poutník přísahal.

IV. Minulá zima, jako jest a poutník se nevrací. Člověk myslí, že ho zradil. Poutník se náhle objeví. Nese člověku zprávu. Začne vyprávět:,, Milost božská je větší než pekelné síly. Spatřil jsem plameny, nářky jsem slyšel, volání pomoci. Je tu jen kletba, zatracení.´´Muž mlčky sedí. Poutník přinutil Satana rozkázati ďáblu vrátit krvavý úpis. Satan ďábla vykoupal v pekelné loži. Ďábel nevydal úpis. Ďábel musel obejmout pekelnou děvu, ale nevydal úpis. Satan chtěl ďábla uvrhnout na Záhořovo lože. Člověk se zhrozil. On se jmenuje Záhoř. Ďábel uslyšel slova a úpis vrátil. Lesní muž byl zdrcen. Žádal poutníka o slitování. Ten mu poradil, ať činí pokání. Lesní muž se ptal jak. Poutník jeho hůl zarazil do skály a řekl, že tu má klečet tak dlouho, dokud se z milosti boží nevrátí k němu. Poutník odešel a Záhoř tu klečí a prosí Boha o milost.

V. Uběhlo 90. let a je jaro. Po cestě jde starý biskup a mládenec, který mu pomáhá. Odpočinou si a mládenec hledá vodu. Narazí na strom ve skále s rajskými plody. Vztáhne po něm ruku, avšak ho někdo okřikne. Vedle stojí pařez, jinak nikde nikdo. Vztáhne po něm znova a zase ho někdo okřikne: ,,Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!´´ Pařez se zvedne. Je to lesní muž. Mládenec se zděsí a vrátí se ke stařečkovi. Když přijdou nahoru, pařez se kloní a raduje se, že přišel. Stařec mu požehnal a muž řekl Amen. V tu chvíli oba zemřeli. Mládenec zůstal sám, nad ním se vznášejí dvě holubice bílé vzhůru k nebi.

 

Vodník

I. Ve čtvrtek večer seděl Vodník na topole u jezera, šil si svatební šál i boty a zpíval si.

II. Ráno vstala panna, vzala šaty, že si je půjde vyprat k jezeru. matka měla zlé tušení a nechtěla ji pustit. Dcera však stejně šla. Namočila šátek, zlomila se pod ní lávka, panna spadla do vody a už se nevynořila. Vodník měl radost.

III. Ve vodě je smutno, sluvko tam nehřeje, větřík nevane. Je tam chladno, ticho v té polotmě a polosvětle tu den po dni mine. Kdo tam jednou vkročí, už nevyjde. Vodník je pán jezera. Sedí mezi vraty, spravuje sítě, žena jeho chová dítě a je smutná. Zpívala dítěti o svém osudu. Vodník se rozhněval. Žena ho zase prosila, aby jí dovolil rozloučit se s matkou až to Vodník svolil. Nesmí však nikoho obejmout a včas se vrátit, jinak se bude mstít.

IV. Dcera se hned s matkou objala. Celý den si spolu povídaly, matka chtěla dceru před vodníkem uchránit. Přišel večer. Vodník je netrpělivý. Po klekání na ni zavolal, že nevečeřel. Matka ho křikem odehnala. O půlnoci zavolal, že nemá ustlané postele. Matka chránila dceru. Ráno zavolal, že má dítě hlad. Dcera chtěla jít pro děťátko. Matka řekla až ho přinese. Dítě naříká, v jezeře bouře, nářek náhle zaniká. Dcera se bojí. Najednou se pode dveřmi objeví krev. Matka otevře dveře. Tam leží na prahu zabité děťátko.

 

 

Vrba

Ráno se muž ptá své ženy, proč v noci ve spánku vypadá jako mrtvá, jestli není nemocná. Ať mu svěří své tajemství. Je-li nemocná, dá se to snad nějak léčit. Paní odpoví, že její to souzeno a na to není lék. Pán však šel za babkou na poradu. Ptal se jí na totéž, co manželky. Babka řekla, že je napůl člověk a napůl strom. Že se její duše přenese v noci do bílé vrby u potoka. Pán vzal sekyru a porazil vrbu. Když se vrátil domů, jeho žena byla také mrtvá. Pán byl nešťasten, že zavinil smrt své ženy, děťátko osiřelo. Ptal se vrby, co má udělat. Vrba mu poradila, ať z ní udělá kolébku a proutí zasadil u potoka. Pak bude mít hoch útěchu.

 

 

Lilie

Umřela mladá panna, přála si, aby ji nedávali na hřbitov, ale ať ji pochovají v lese, že pak bude šťastnější. Za rok byl na jejím hrobě vřes a za tří roky tam vyrostla bílá lilie. Kdo je spatřil, byl smutný, kdo ji ucítil, pocítil touhu v srdci. Pán jednoho dne vyrazil na lov. V lese spatřil bílou laň, která se změnila v bílou lilii. Poručil svému sluhovi, aby ji vykopal, zasadil na jeho zahradě a ve dne v noci střežil. Třetí den ji opatroval a v noci musel pána sluha vzbudit. Jeho lilie se procházela po zahradě. Požádal dívku, aby si ho vzala. Ona na to, že ji slunce zabije. Pán jí postavil zámek bez oken a dveří. Byli šťastni, paní mu dala synka. Pán jak dostal list. Král ho potřeboval. Pán byl smutný, požádal svou matku, aby mu ženu a syna hlídala. Matka ji neměla ráda, a tak ji zahubila. Zbyla po ni zvadlá lilie. Dítě zemřelo s ní. Pán se při návratu dověděl tu smutnou zprávu. Matku za to proklel.

 

 

Dceřina kletba

Matka se ptá dcery, proč je tak smutná. Dcera řekla, že zabila holoubátko. Matka jí nevěřila. Dcera řekla, že zabila své dítě. Matka se jí ptala, co hodlá dělat na nápravu. Dcera půjde hledat květ, který ji očistí. Matka se ptá, kde ho najde. Dcera odpoví, že na kopci na šibenici. Matka se ptá, co vzkáže svému hochu. Dcera mu vzkazuje požehnání a že bude cítit vinu dokonce svých dní, že jí lhal. Matka se ptá, co jí dcera nechá. Dcera matce nechává kletbu, aby nenašla klid za to, že ji nechránila.

 

 

Věstkyně (úlomky)

Vypráví o věstkyni, která věští o Přemyslu Oráčovi, Libuši, a jiných historických událostech českého národa.

Báseň je považována za myšlenkový vrchol celé sbírky.





Další podobné materiály na webu: