Kniha: Lakomec
Autor: Molière
Přidal(a): Zuzule
Moliére
Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), jeden z největších dramatických básníků Francie, věnoval celý svůj život divadlu – jako herec i jako tvůrce nesmrtelných komedií, které ho proslavily po celém světě. Byl synem zámožného měšťana, královského čalouníka. Pro divadlo odmítl pokračovat v otcově práci, a jelikož tehdy bylo herectví opovrhovaným povoláním, musel změnit své jméno, aby neposkvrnil jméno rodiny. Dlouhá léta působil jako autor, herec, režisér a ředitel divadelní společnosti na venkově, zejména v jižní Francii a v Lyoně. Až po úspěšném představení, konaném v Louvru před panovníkem, zakotvil v Paříži, kde jednapadesátiletý umělec, podlomen chorobou a intenzivní činností, umírá po třetím představení svého Zdravého nemocného.
V odvážných satirických veselohrách zesměšňoval pokrytectví, šlechtickou povýšenou morálku, církev. Pěstoval všechny druhy veseloher od lidové frašky po veselohru zápletkovou a charakterovou. Problematika v jeho díle je velmi široká (postavení ženy ve společnosti a v rodině, cynismus feudálů, lakota, úlisnost, svatouškovství, donašečství, pokrytectví, snahy měšťanů o napodobení venkovského života atd.). Zabýval se tzv. nízkým dramatem, především komedií a fraškou. Protože ve svých hrách kritizoval a zesměšňoval společnost, dostával se do častých sporů s královským dvorem.
Molièrovo dramatické dílo zahrnuje celkem 33 her. Některé upadly dávno v zapomenutí, byly psány na objednávku, s chvatem. Avšak řada jeho děl stále zůstává živou součástí repertoárů světových scén. Jmenuji jen nejvýznamnější: Směšné preciózky (1659), Sganarel (1660), Škola pro muže (1661), Škola pro ženy (1662), Kritika Školy pro ženy (1663), Tartuffe (1664), Don Juan (1665), Láska lékařem (1665), Misantrop (1666), Lékařem proti své vůli (1666), Lakomec (1668), Měšťák šlechticem (1670), Scapinova šibalství (1671), Učené ženy (1672), Zdravý nemocný (1673).
Molière se na našich scénách vždy hrál a byl velmi často překládán. Poslední, čtyřsvazkové vydání Molièrových her v překladu Sv. Kadlece vyšlo v letech 1953-1956.
Rozbor díla: Lakomec
Charekteristika díla:
- Lakomec patří k vrcholným dílům tohoto francouzského dramatika. Jedná se o realistický obraz života pařížských měšťanů v 17. století ve formě klasicistní charakterové komedie o 5 jednáních.
Inspirace:
- Za nejvýznamnější předlohu Lakomce bývá považována Komedie o hrnci (Aulularie) antického dramatika Plauta o chuďasi Eucliovi, který se náhodou stal majitelem hrnce plného peněz.
Postavy díla:
- Harpagon
- Kleant – jeho syn
- Eliška – jeho dcera
- Valér
- Mariana – jeho sestra
- Anselm – jejich otec
- Frosina – dohazovačka
- Kmotr Jakub – Harpagonův kočí a kuchař
- Kmotr Šimon – zprostředkovatel
- Čipera – Kleantův sluha
- Panna Klaudýnka – Harpagonova služka
- Propilvoves, Treska – Harpagonovi lokajové
- Policejní komisař
- Jeho písař
Obsah díla:
Ústředním hrdinou dramatu je zbohatlík Harpagon, který nabyl velké jmění obchodem a lichvou. Harpagonova lakota a chamtivost jej vedou k tomu, že vykořisťuje své služebnictvo, a dokonce se chce „výhodně“ zbavit svých dětí. Pro dceru Elišku vybral za muže zámožného postaršího šlechtice Anselma, syna Kleanta chce oženit s bohatou vdovou a sám si přitom plánuje svatbu s mladou a krásnou Marianou. V jeho úmyslech mu pomáhá vychytralá dohazovačka Frosina. Eliška ani Kleantes se však nechtějí podvolit otcově vůli: Eliška miluje otcova správce Valéra, který Harpagonovi naoko bezcharakterně podlézá, Kleantes zase žádá o ruku otcovu vyvolenou Marianu. V momentě, kdy se otec se synem přou o nevěstu, sluha Čipera na Kleantův příkaz ukradne otcovu pokladničku s 30 000 dukáty. Harpagon ztrácí smysl života a je ochoten vyměnit Marianu za své ztracené peníze. Nakonec vyjde najevo, že Valér a Mariana jsou sourozenci a jejich otcem je bohatý Anselm, Svatbám obou mladých párů pak již nestojí nic v cestě.
Charakteristika postav:
Harpagon – Molière na něm ukazuje obraz lichváře, který je pro své peníze ochoten obětovat cokoliv. Citovými vztahy počínaje a vlastní rodinou konče. Omezuje své děti, okrádá služebnictvo, intrikuje se vztahy svých dětí a jejich protějšky. Ztráta peněz pro něho znamená naprostou tragédii, šílenství, nenávist ke všemu živému a konec smyslu života.
(Harpagon: „Je po mně! Zabili mě! Podřezali mě! Ukradli mi moje peníze!“)
Čipera – Je zcela oddaný svému pánu Kleantenovi. S myšlenkou, že svému pánovi pomůže, ukradne Harpagonovi jeho skříňku s penězi.
Kleant – Harpagonův syn. Zamiluje se do Mariany, přestože je velice chudá. Šílená láska k penězům jeho otce se mu příčí. Je jeho pravým opakem.
Mariana – Chudá dívka, která se stará o svou nemocnou matku. Zamiluje se do Kleanta. Ne však pro jeho peníze, ale proto, jaký je.
Aktuálnost díla:
Moliérova díla jsou svou tématikou velmi aktuální a nadčasová (tj. platí v každé době). Jsou známá po celém světě a byla přeložena do mnoha světových jazyků. Oblíbená jsou i proto, že je v nich otevřeně projeven demokratický a kritický pohled na svět.
Většinu Moliérových her přeložil do češtiny Svatopluk Tkadlec.
Hodnocení díla:
Dílo se mi dostalo do rukou na doporučení přátel a můžu s radostí říci, že vůbec nelituji večera stráveného v teple domova hltáním této četby! Obdivuji Molièra za jeho bravurní ztvárnění postav v jeho díle. Především člověka tak chamtivého a lačného po penězích, člověka, který by si pro peníze nechal i koleno vrtat a který by pro své jmění s jistotou obětoval své děti, ne-li dokonce svůj vlastní život. Nemohu popřít, že takového rodiče bych nepřála ani sobě, ani nikomu jinému.
Další výraznou stránkou díla je pro mě časový interval, neboť podle mě dílu velmi lichotí průběh děje v rámci 24 hodin odehrávaném na jednom místě. Je zajímavé, jak se dá jediný den popsat tak jednoduše a přitom velmi obsáhle a pochopitelně.
Divím se, že se autor pustil do žánru, který v klasicismu, období pravidel a předpisů, byl považován za nízký a nemístný. Možná i to byl jeden z hlavních podnětů k neúspěchu této komedie na divadelní scéně. Nicméně jeho hry odkrývají pokrytecké svatouškovství, korupci, míří na církev, pokrytectví a touhu po dědictví, tudíž se dílo náramně hodí i do současné doby a je velmi čtivé.
Doporučuji všem vášnivým i nenáročným čtenářům. Knížka je velmi pěkně ztvárněna, čte se rychle a velmi dobře. A to nejen díky slabé vazbě, ale především kvůli obsahu!
Naposled padá opona (minuty před Molièrovou smrtí):
Před představením své poslední hry Zdravý nemocný Molière řekl: „Dnes se mi bude špatně hrát“. Chvěl se po celém těle, hlava mu hořela, ale ruce měl studené. Ale rozhodně odmítl návrh kolegů, aby se představení zrušilo. Nechtěl zklamat početné publikum. Ve vysoké horečce sváděl zoufalý boj s přívaly kašle s krvavými hleny, které překrýval smíchem, aby vše vypadalo tak, jako ve scénáři. Když hra skončila, diváci (mezi nimi byl i Ludvík XIV.) začali nadšeně tleskat. Nikdo však neměl tušení, že Molière svedl poslední boj o svůj život. Jakmile zmizel z jeviště, spadl na zem. Začal silně kašlat a na rtech se mu objevily krvavé sraženiny. Jeho kolegové nevěděli, jak Molièrovi pomoci, a odvezli ho domů. Pak ale dostal další záchvat chrlení a v deset hodin večer zemřel
Úryvek:
VÝSTUP 7
HARPAGON, sám
HARPAGON
(už ze zahrady je ho slyšet, jak křičí)
Chyťte zloděje!
(vběhne prostovlasý)
Chyťte zloděje! Chyťte zloděje! Chyťte vraha! Stráž! Panebože na nebi! Je po mně! Zabili mě! Podřezali mě! Ukradli mi moje peníze! Kdo to mohl být? Kam se propad? Kde se skrývá? Kam se vrtnout, abych ho našel? Kam běžet? Kam neběžet? Není tamhle? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! Vrať mi mé peníze, padouchu!
(Popadne sebe samého za ruku)
Fuj, to jsem já. Jsem z toho celý tumpachový: už nevím, kdo jsem, ani co dělám. Ach, peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Jste pryč, a pryč je má opora, má útěcha, má radost! Pro mne je všemu konec! Nemám už, co bych na tomto světě pohledával! Bez vás nemohu žít! To je hotová věc, prostě nemohu! Umírám, jsem nebožtík, jsem pod drnem. Copak se nenajde někdo, kdo by mě vzkřísil? Kdo by mi vrátil mé drahé peníze nebo aspoň mi řekl, kdo mi je vzal? Cože? Říkal jste něco? Nic. Nikdo ani muk! Ať to byl kdo byl, kdo mi je vzal, moc a moc dobře si to vyčíhal – zrovna, když jsem se domlouval s tím svým nezdarou. Vzhůru! Pryč! Přivedu policii a celou domácnost dám vzít na skřipec: služky, sluhy, syna, dceru, a sebe taky! Co to je za shromáždění lidu? Ať se podívám, na koho se podívám, není tu človíčka, abych ho neměl v podezření, a v jednom každém z nich vidím toho, co mě okrad. Co? O čem si to tam povídají? O tom zloději? Proboha živého, kdybyste se o něm dověděli, na kolenou vás prosím, řekněte mi to! Neskrývá se mezi vámi? Všechno to kouká po mně a směje se mi. Všichni v tom máte prsty. Proto vzhůru! pro komisaře, pro dráby, soudce, mučidla, šibenice a katovy holomky! Všechny dám oběsit, a jestli se neshledám se svými penězi, oběsím se sám.
OPONA
Rozbor díla:
Při tvorbě Lakomce je Molière velký komediograf. V jeho výkladu se uchytila legenda, že tím Harpagonem je vlastně Molièrův otec. Nové bádání ukázalo, že to tak není. Motiv vzal z Plautovy komedie Aulularie, kde ovšem Euclio je chudý člověk, který náhle získává obrovské bohatství, k němuž si nedovede vytvořit živý vztah, zatímco Harpagon je boháč, který jmění získal nezřízenou lichvou a strašnou lakotou, kterou ubíjí jak rodinu, tak do krve vykořisťuje služebnictvo. Lakota je u Harpagona vášeň, která ho vyčleňuje z živého kruhu rodiny a společnosti a zcela ho přetvoří na neživý stroj, který si cení více zlata, zisků a který chce svého bohatství užít k tomu, aby nasytil svou stařeckou smyslnost a vilnost. Ve svých šedesáti letech pomýšlí na sňatek s mladičkou Marianou ze sousedství, jíž by mohl být dědečkem, a nic nedbá toho, že se zde střetává s láskou svého syna Kleanta, jehož chce oženit s bohatou vdovou, kde stejně chce provdat svou dceru Elišku za stárnoucího boháče Anselma, i přesto, že Eliška miluje jeho správce Valéra, který slouží bez jakékoli odměny. V tomto rodinném propletenci odhaluje Molière důsledky Harpagonovy vášně po zlatu. Z Aulularie převzal Molière motiv, že Harpagon zakope na zahradě skříňku s 30 000 zlatých dukátů, kterou mu v rozhodné chvíli uloupí Kleantův sluha Čipera. Ztráta velké částky je pro Harpagona tak mocným otřesem, že se za její navrácení vzdá všech nároků na Marianu a když se ukáže, že Valér i Mariana jsou děti bohatého Anselma, nenamítá nic proti svatbě svých dětí s dětmi Anselmovými. Molièrova komedie převzala z Plauta motiv ztráty zlatého pokladu, který i Harpagon zakopal na zahradě. Je ovšem pravda, že Harpagon je u Molièra lichvář, který se obohacuje tím, že půjčuje peníze na vysoké úroky a přitom nutí své klienty, aby si za část půjčky od něho převzali staré nepotřebné haraburdí. Moliére tedy přizpůsobil Harpagona své době, kdy se začínalo rozvíjet kapitalistické hospodářství. Ale motiv o zakopání zlatého pokladu a pak jeho krádeže zůstaly z Plauta, třeba pro 17. století už nebyly typické. I Harpagon podobně jako Tartuffe je nebezpečný, zlý člověk, budící hrůzu, ale Moliére dovedl z rozporu jeho velkého bohatství a ubohé životní úrovně celé rodiny vyvodit silný komický účinek. Vůbec je Harpagon nespolečenský a protispolečenský člověk, v němž se neozývá žádná životní sympatie a žádná solidarita s nejbližšími lidmi- žije tedy v samotě, obklopen i v rodině nepřátelstvím svých vlastních dětí, které se bouří proti jeho nelidskosti a přejí si jeho brzkou smrt. Ve chvíli, kdy je Harpagon stižen náhlou ztrátou pokladu a bezmocně běsní, obviňuje kdekoho a končí perspektivou sebevraždy, nenajde-li se ztracený poklad, připadá tragickým typem. Ale Molière ho dovedl přechýlit do roviny komicko-humorné jednak tím, že ukázal proměnu živého člověka v pustý mechanismus, jednak tím, že jeho protispolečenská posedlost a bezohledné sobectví soustřeďuje na sebe ostrou kritiku všeho živého světa.
