Jméno: Próza
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Jedním z problémů, se kterým se někteří studenti v rámci literární teorie potýkají, je odlišení literární druhů, zejména lyriky a epiky, od výrazových forem poezie a prózy. I když se může zdát, že tyto pojmy jsou do určité míry synonymy, není tomu tak.
Próza a její základní znaky
Próza je běžná, přirozená výrazová forma, jejímiž základními stavebními prvky jsou slova, věty, odstavce. Z nich se poté dále formují větší celky, na které lze text rozdělit, jako jsou například kapitoly, díly či knihy. Termín byl odvozem z latinského slova prósa orátio, který znamená řeč, která hovoří přímo, nerýmovaně. Prozaické texty tíhnou k vyprávění a k objektivnímu zachycení skutečnosti, a jsou tak typické především pro epiku. Jen výjimečně se v moderní literatuře lze setkat s lyrickou prózou.
Při psaní se autor řídí a respektuje gramatická pravidla, pokud jde o zvukovou podobu, mají věty přirozenou intonaci a v textech není důležitý případný rytmus. Základními literárními žánry jsou především román, novela a povídka, dalšími například pohádka, pověst či romaneto. Z hlediska tématu ji lze členit do mnoha různých podskupin, například próza psychologická, historická, detektivní, humoristická, venkovská, vědeckofantastická či sociální. Jejím opakem je poezie neboli řeč vázaná, psaná ve verších.
Vývoj prózy
Ve starověku a středověku byla umělecká literatura psána především ve formě poezie, próza byla určena spíše pro texty odborné a vzdělávací. Ke změně došlo až v souvislosti s renesancí a také vynálezem knihtisku v patnáctém století. Prozaické texty byly pokládány za nižší formu, primitivnější a jednodušší na pochopení, a vzhledem k tomu, že díky knihtisku se knihy dostávaly i k méně vzdělaným čtenářům, začala být některá původně veršovaná umělecká díla převáděna do této formy, jednalo se například o eposy a rytířské romány. Později začala vznikat i původní díla nová.
Až do devatenáctého století ale zůstávala i poezie nadále velmi oblíbenou a psanou formou. Můžeme říci, že vítězství próze přinesl až realismus jako umělecký směr, jemuž poezie z hlediska jeho cílů a znaků nevyhovovala. Pro realismus byla charakteristická snaha o pravdivé, objektivní zobrazení skutečnosti a zároveň by skutečnost měla být zachycena v celé své komplexnosti a složitosti. Autor nevstupuje do děje, je pouze vypravěčem příběhu, většina realistických děl je proto psána v er-formě. Další velký rozvoj této výrazové formy nastal poté ve století dvacátém a pokračuje až dodnes.
Nejvýznamnější autoři prózy
Nejznámější jména souvisí, jak již bylo řečeno, s nástupem realismu ve druhé polovině devatenáctého století, z evropských autorů můžeme uvést například Honoré de Balzaca, Emila Zolu, Lva Nikolajeviče Tolstého, Fjodora Michajloviče Dostojevského či Charlese Dickense. Ve dvacátém století poté Romaina Rollanda, Antoine de Saint Exupéryho, Vladimira Nabokova, z amerických autorů poté Ernesta Hemingwaye, Johna Steinbecka, Williama Styrona či Dana Browna. Z české literatury k významným prozaikům patří Karel Čapek, Karel Poláček, Bohumil Hrabal, Ota Pavel, Arnošt Lustig či Michal Viewegh.
