Téma práce: Filipův příběh
Slohový útvar: Vyprávění
Přidal(a): Andrea
,,BIBO“
Vzpomínky jsou důležité pro každého z nás. Je důležité si připomínat okamžiky, chvíle a skutky, vzpomínat na to, co se nám v životě přihodilo dobrého či zlého, které osoby nám vstoupily do života a které z něj odešly… Výjimečným je pro mě nejmladší z bratrů. Dvakrát se narodil… dvakrát se učil jíst a pít… dvakrát se učil chodit, mluvit… a dvakrát denně mi připomíná, jak důležité je se smát.
Při narození dostal jméno Filip a v červenci oslavil osmé narozeniny. Modré oči zdědil po svém dědečkovi, který zemřel o sedm dní dříve, než se Bibo narodil. Hubená postava a výška přesahující dvacet dva centimetrů po metru, světlé vlasy a nekonečný úsměv na jeho tvářích ho dělají výjimečným. Nikdy není dlouho naštvaný, miluje zvířata a úplně nejvíc svoji nejmladší sestru Izabel, s kterou jsou jedna ruka. Proč Bibo? Začala mu tak říkat naše nejstarší sestra Natálka. Když se narodil, jí bylo pět let a jelikož ještě neuměla pořádně nějaké písmenka, začala mu podle svého říkat Bibo, a tak mu tato přezdívka zůstala do teď.
Psal se 26. říjen roku 2013. Místo toho, abychom se radovali z narození naší sestry Izabel, připravil nám život těžkou životní zkoušku. Dvě vteřiny stačily k tomu, aby se náš život obrátil o sto osmdesát stupňů. Bylo půl čtvrté odpoledne. Všechno bylo jako v mlze a čas se zastavil. Hlavou mi běhala jen jediná myšlenka: ,,Bibo dýchej!“ Nic jiného mě nezajímalo a na nic jiného jsem nedokázal reagovat. Filip spadl ze čtyř metrů na betonovou zem. Neměl žádnou zlomeninu, žádnou oděrku, žádný škrábanec, jen jednu velkou bouli za pravým uchem. Začal boj, boj s časem. Rychlá záchranná služba ho spolu s maminkou převezla do nemocnice v Brně, protože v Olomouci není dětské traumacentrum.
Filipa stabilizovali a uvedli do umělého spánku, z kterého už se ale neprobral. Tedy, oči měl otevřené, ale koukal skrze nás, někde do dáli, byl bůh ví kde, nereagoval na dotek ani na slovo. Probral se do bdělého kómatu. Po dobu čtrnácti dnů za ním každý den mamka jezdila, seděla u jeho postele a mluvila na něj. Musela se naučit pečovat o Filípkovu tracheostomii, hadici v krku, kterou dýchal. Z počátku to odmítala, prostě nechtěla věřit, že to bude potřebovat. Nakonec se to ale naučila. Doktoři nás připravovali na nejhorší, ale nikdo z nás tomu nechtěl věřit.
Po třech týdnech Filípka převezli do Městské nemocnice v Ostravě, kde měl Bibo podstoupit léčbu v Hyperbarické komoře. Při loučení se s doktory a sestřičkami v nemocnici v Brně se maminka zhroutila. Dostaly ji lítostné pohledy a pesimismus všech. Slzy se ji řinuly sami, nedaly se zastavit. Posledním z doktorů, který se s Filípkem přišel rozloučit, byl dětský neurochirurg, který se v Brně o něj staral. Jeho slova loučení nám v hlavě zní dodnes. ,,Vím, že budeš v pořádku, já to prostě vím,“ zašeptal mu do ucha a pevně ho objal. Byl to jediný doktor, který věřil, stejně jako my.
Nemocnice v Ostravě nebyla vybavena tak moderně jako nemocnice v Brně, ale měla něco, co Filip potřeboval. Léčbu Hyperbarickou komorou. Ta byla uvedena do provozu v roce 1965 v souvislosti se vzrůstajícím množstvím pracovníků postižených těžkým pracovním úrazem či otravou oxidem uhelnatým v tehdejším těžkém průmyslu. Slouží k tomu, aby poskytla hyperbarickou kyslíkovou terapii, která spočívá na zvýšeném okysličení krve. Využívá k tomu zvýšený atmosférický tlak. V rámci terapie dýchá nemocný kyslík, který je tu nabízen až v patnáct krát větší míře než v běžném prostředí, protože je dodáván pod tlakem. Byla to naše jediná naděje.
Začal každodenní boj a každodenní rituál. Nevěděli jsem, jak dlouho v nemocnici Filípek bude, zda vůbec bude léčba úspěšná. Maminka tam zůstala sama, sama na všechno.
Vstávali brzo ráno. Léčbu v komoře nastoupil Filip v úterý. Projížděl s lehátkem nemocničními chodbami, jel několika výtahy, než dojel k tunelu, který byl Filípkovou nadějí. Hodinu se potápěl, hodinu stoupal na hladinu a hodinu po léčbě spal. Pak následovala rehabilitace, oběd, často mu mamka pouštěla jeho oblíbenou pohádku Krteček. Měl u sebe své oblíbené hračky, povlečení a pyžamo, ve kterém doma spával. ,,Je důležité, aby měl kolem sebe věci, na které byl zvyklý,“ opakovali doktoři. Takto se to opakovalo po tři dny.
Jednoho dne seděla mamka s Martinem v hospůdce a popíjeli ranní kávu, byl to pro ně uklidňující čas, kdy mohli alespoň na chvíli vypadnout z nemocničního prostředí. Často si povídali o svých rodinách.
Martin byl tatínkem dvou a půl letého Kryštofa, který byl v Ostravě také kvůli léčbě v hyperbarické komoře po utopení. Když mi to mamka vyprávěla šel mi mráz po zádech. ,,Kryštof spadl do potoka, kde byl víc jak deset minut,“ řekl se slzami v očích Martin. Napil se kávy, zapálil si cigaretu a vyprávěl dál: ,,Spadl 26.září 2013, o půl čtvrté odpoledne.“ Zalapal jsem po dechu a koukal na ni s vytřeštěnýma očima. ,,To je přesně o měsíc dříve,“ dodal jsem.
To ráno bylo zvláštní. Od rána mamce i Martinovi zvonil telefon. Při třetím telefonátu už byla trochu nervózní a rozhozená. Volala ji babička. Prve nechápala její slova, tak ji musela trochu uklidnit. ,,Prosím tě, uklidni se a řekni mi co se děje?“ řekla babičce. ,,Sedíš?“ Odpověděla babička. ,,Ano sedím,“ dodala mamka. ,,Nevím, jak se to mohlo stát, ale Samuel je mrtvý, našla jsem ho v pračce, udušeného.“ řekla smutným hlasem babička. Čas se znova zastavil. Telefon mamce vyklouzl z ruky a do očí se ji hrnuly slzy. Beze slova zaplatila a spěchala zpátky do nemocnice. Martin ji byl v patách a stále jen volal: ,,Co se stalo, kam tak letíš?“ Dohonil ji až v nemocnici, to už stála u komory a čekala až Filípek vyplave. Zbývalo pár minut. ,,Co se stalo?“ opakoval Martin. ,,Samuel!“ byla schopna jen jednoho slova. ,,Kdo je Samuel?“ zeptal se Martin. Samuel byl kocour, britský modrý. Byl to Filipův kocour. Dostal ho k prvním narozeninám. ,,Dnes ráno se udusil, nevím, co to znamená, proto jsem musela za Filipem,“ dodala. Ten naštěstí dýchal, žádné komplikace v komoře nenastaly. Po komoře jako obvykle Bibo ještě hodinu spal, bylo to celkově hodně náročné pro organismus.
To ráno bylo po měsíci nejkrásnějším dnem. Když po hodině Filípek otevřel oči a usmál se na mamku, která křičela takovou radostí, že do pokoje přiběhly všechny sestry. Zase se ji hrnuly slzy po tváři, tentokrát ale radostí. Tehdy pochopila, proč se Samuel udusil. Usnul proto, aby se Filip vzbudil. Od teď už nebojovala sama, ale byli na to dva a všechno šlo hrozně rychle.
Nepamatuji si jaký byl Filip před úrazem. Úraz měl, když mu bylo dva a půl roku. A i když papírově oslavil osmé narozeniny, pro nás i pro něj samotného oslavil teprve šesté narozeniny. Má oslabenou krátkodobou paměť, AD/HD/Hyperkinetickou poruchu, instabilitu, neklid, zvýšenou unavitelnost, ale i tak nastoupil do první třídy. Je velký bojovník a kamarád. Naučil mě neřešit maličkosti, nezabývat se malichernostmi, naučil mě rozeznat, co je důležité a co není, ale hlavně mě naučil se smát, protože on sám se směje moc rád a pořád.
Hodnocení ze školy: neuvedeno
