Kniha: Lidé lži – Psychologie lidského zla
Autor: Morgan Scott Peck
Přidal(a): bobinka
Kniha Lidé lži – Psychologie lidského zla pojednává o velmi důležitém tématu lidského života, otázce zla. Autor se zaobírá tím, co to je lidské zlo a jaké jsou jeho příčiny. Řeší, zda se dá zlo nějak definovat. K přiblížení této problematiky autor používá případy ze své psychiatrické praxe. Jeho pohled na věc však není čistě vědecký. Projevy lidského zla a jeho podstatu zkoumá jak z psychologického a psychiatrického hlediska, tak z pohledu křesťanského. Peckův odborný zájem nezůstává jen u analýzy, vede k úvahám o spiritualitě člověka a zdůrazňuje zásadní roli lásky a dobra jak v životě, tak v terapeutické praxi.
Autor otevírá knihu příběhem o Georgovi, muži, který uzavřel smlouvu s ďáblem. George trpěl obsedantně – kompulzivní poruchou. Jeho vtíravé myšlenky na vlastní smrt, u něj způsobovaly nutkání vrátit se na místo, kde se tato myšlenka poprvé vyskytla. Jeho neuróza se stupňovala do té míry, že začala velmi negativně ovlivňovat jeho život. Jako většina lidí lži byl líný a místo toho, aby hledal pravou příčinu svých problémů, toužil po rychlém řešení. Rozhodl se uzavřít pakt s ďáblem. Pokud by se znovu rozhodl uposlechnout své nutkání, ďábel by se postaral o to, aby opravdu zemřel. George však tvrdil, že v ďábla nevěří, a proto potřeboval záruku, která mu skutečně zabrání, vrátit se na ona místa. Součástí smlouvy bylo i to, že jeho syn Christopher, Georgova jediná milovaná osoba, zemře brzkou smrtí. George si neuvědomoval, že na tom co udělal je něco špatně. Vždyť to všechno bylo jen v jeho mysli, v ďábla ani nevěřil. Podstata Georgova zla tkvěla v tom, že vždy hledal snadnou, bezbolestnou cestu. Aby tuto cestu nalezl, byl ochoten udělat cokoliv, včetně zaprodání své duše a obětování vlastního syna.
Peck dále vysvětluje, že zlo je v opozici životu a má co do činění se zabíjením. Není tím myšleno jen zabíjení fyzické, zlo je něco co zabíjí duši. Cítění, proměnlivost, uvědomování si, růst, samostatnost, vůle jsou atributy náležící k životu. Je možné zabít některý z těchto atributů, aniž by utrpělo lidské tělo. Je důležité rozdělit lidi na ty, kteří zlu propadají a ty co mu již propadli. George byl ten první případ. Nebyl to zlý člověk, ale kdyby smlouvu nezrušil, mohl propadnout bytostnému zlu. Lidi, které zlu propadli, nám autor popisuje v druhém příběhu. Ten je o rodičích, jejichž starší syn Stuart spáchal sebevraždu. Deficit lásky rodičů a nedostatek ujištění způsobil, že u mladšího syna Bobbyho se také rozvinula těžká deprese. Vše vyvrcholilo, když od nich k Vánocům dostal zbraň, kterou se jeho starší bratr zabil. Bobbyho rodiče však odmítli přijmout odpovědnost za smutný osud jejich synů. Nesnažili se ani předstírat, že cítí jakýkoli pocit viny za Stuartovu smrt. Zlí lidé touží promítnout své zlo do druhých. Tím, že Bobbyho rodiče nevěnovali žádnou pozornost jeho stále se zhoršujícímu psychickému stavu, ho utvrdili v jeho pocitu, že si zaslouží být v depresi. Prohloubili tak u něj pocit viny za smrt bratra.
Bobby nepotřeboval ani tolik léčbu, jako spíše ochranu. Stal se obětí chorobnosti vlastních rodičů. Ti však dali najevo, že odmítají jakýkoli druh terapie. Smutnou pravdou je, že čím nemocnější (nepoctivý a deformován ve svém myšlení) pacient je, tím těžší je získat ho pro terapii a dosáhnout vůbec nějakého stupně úspěchu. Autor se o spolupráci s nimi ani nepokoušel. Důvodem bylo, že k nim cítil silný odpor a stěží s nimi dokázal vydržet v jedné místnosti. Když mají psychoterapeuti určité pocity o svých pacientech, označuje se to termínem protipřenos. Pro úspěšnost terapie je důležité, aby byl protipřenos pozitivní. Zdravý člověk zažívá odpor v přítomnosti zlé osoby. Zlo je odpuzující, protože je nebezpečné a může nás nakazit. Protipřenos odporu je instinktivní, varovný systém, charakteristický pro zlo. Dalším takovým pocitem je zmatek. Zlí lidé jsou lidé lži, protože podvádějí druhé a zároveň si budují vlastní sebeklam. Zároveň neustále unikají sebeosvícení a hlasu vlastního svědomí. To z nich tvoří ty nejubožejší z lidských bytostí, protože své životy žijí v čiré hrůze.
Dále je důležité vymezit rozdíl mezi zlem a hříchem. Není to přímo hřích, který charakterizuje zlé lidi, ale tuhost a neodbytnost jejich hříchů. Jejich největším problémem nejsou hříchy samotné, ale to, že si je odmítají přiznat. Je to právě vědomí naší hříšnosti, co nám zabraňuje, aby se nám naše hříchy vymkly z rukou. Většinou bychom zlé lidi neoznačili za zločince, protože spousta z nich působí, jako spořádaní občané. Páchají zločiny proti životu a životnosti, ale až na výjimky jsou jejich zločiny natolik plíživé a skryté, že nemohou být za zločiny jednoznačně prohlášeny. Veškeré jejich úsilí je zasvěceno ochraně jejich představy vlastní dokonalosti. Zaútočí na každého, kdo se jim pokusí něco vytknout. Oni se však nesnaží být dobří, ale pouze tak vypadat. A udělají všechno pro to, aby ochránili svou narcistní představu sebe sama.
V následující kapitole se autor zabývá otázkou, jestli se zlo dá označit jako nemoc. Peck věří, že ano. Lidé se obvykle zdráhají označit zlo jako chorobu, protože k nemocným cítíme lítost a soucit a zlo v nás vyvolává vztek a hnus. Někteří namítají, že nemoci jsou spojené s bolestí, nemohoucností, či citovým utrpením. To však pro všechny nemoci rozhodně neplatí. Autor se domnívá, že nemoc by měla být definována jako jakýkoli nedostatek ve struktuře organismu nebo osobnosti, který nám zabraňuje plně rozvinout veškerý náš lidský potenciál. Psychiatrie by se proto měla rozšířit o novou variantu poruchy osobnosti, která by zahrnovala i ty, které nazýváme zlými.
Nyní bych se přesunula k otázce existence ďábla. Autor je přesvědčen, že zažil dva případy posednutí Satanem. Sám se u těchto pacientů účastnil exorcismu a popisuje ho, jako psychoterapii mohutným útokem. Tito pacienti vykazovali depresi, hysterii a narušení asociačního myšlení. Uvědomovali si existenci sekundární osobnosti, která byla otevřeně zlá. Proto nemohli trpět mnohočetnou poruchou osobnosti, v takovém případě by si existenci sekundárních podosobností neuvědomovali. Tito lidé nebyli v jádru zlí, ale stali se oběťmi lidského zla a ďábelských sil. Satan však nemá moc mimo lidské tělo. Ve skutečnosti je jediná moc Satana skrze víru člověka v jeho lži.
Tato kniha je plná velmi zajímavých myšlenek a bohužel jsem nebyla schopna, zde všechny obsáhnout. Dle mého je velmi poučná, uvědomila jsem si, že i v mém okolí se lidé lži vyskytují. Často se setkáváme s lidmi, kteří v nás vzbuzují odpor, i když nedokážeme přesně pojmenovat proč. A nenapadá nás, že mohou být prostě zlí. Pokud to však dokážeme správně pojmenovat, získáváme tak nadhled a tím i určitou moc.
