Kniha: Teorie nevzdělanost: omyly společnosti vědění
Autor: Konrad Paul Liessmann
Přidal(a): Ondra
Kapitola první. Kdo bude milionářem aneb Všechno, co musíme vědět
V první kapitole autor představuje televizní hru, která se u nás v ČR jmenovala Chcete být milionářem? Liessmann přirovnává úroveň dnešních vědomostí k této hře. Lidé podle něj něco vědí jistě, na některé věci si dokáží částečně vzpomenout nebo je dobře odhadnout a zbytek neví a pouze tipují správnou odpověď. V této televizní hře jsou podávány otázky na určité vědomosti nahodile bez jakékoli kontinuity, souvislostí a všechny otázky jsou stavěny na stejnou úroveň důležitosti ať se jedná o biochemii nebo o otázky bulvárního typu. Autor upozorňuje na fakt, že i ve školách máme stejný příklad. Na hodnocení studentů se používají testy, v nichž student pouze vybere správnou odpověď z předem vybraných možností místo komplexního zkoušení celé dané látky. Takže v praxi závisí i na náhodě, jestli dotyčný student uspěje či nikoli.
Za další autor klade otázku, co vše je potřeba v dnešní době vědět. Jako příklad uvádí knihu Vzdělání, Všechno, co člověk musí vědět. Od Dietricha Schwanitze. Tato kniha v lidech vsugerovávala myšlenku, že vše, co musí vědět, se dá najít tam a žádné další vědomosti člověk nepotřebuje. Což je samozřejmě špatně. Ve výsledku tedy autor říká, že ten, kdo jsi správně tipne se může stát milionářem.
V zásadě souhlasím s názorem autora, že dnešní pojednání testů ve škole tímto způsobem, je určitá degradace myšlení a komplexního vzdělání. Myslím ale, že veliká většina lidí si komplexní znalosti doplní.
Kapitola druhá: Co ví společnost vědění?
Dnešní společnost si dává jméno Společnost vědění. Snaží se stavět na základech, které vidí v antickém vědění. Nemá však s antickou společností skoro nic společného. V dnešní společnosti je totiž důležité učení a ne moudrost. Lidé se dnes neučí kvůli tomu, aby se něco naučili, ale kvůli tomu, aby mohli říct, že se učí. Vědění je podle autora poznání, chápání a porozumění. Vědění není na nic orientováno, je potencionálně nekonečné a přístupné všem. Vědět lze mnoho, ale jestli jsou ty informace užitečné se nedozvíme hned, ale až časem. S tím se nedá než souhlasit. V dnešní době se mnoho lidí utěšuje tím, že není potřeba něco vědět, ale vědět, kde ty informace najít. Samostatná data, ale nejsou vědění, ale až kontext a pochopení.
Dnešní společnost z pohledu autora tedy není společnost vědění. Dnes se klade veliký důraz na celoživotní vzdělání, ale k čemu? Dnešní společnost se neliší od industriální společnosti 19. stol. Tehdy bylo stejné vědění, jak funguje telegraf jako je v dnešní době vědění, jak funguje mobilní telefon. Společnost vědění by tedy měla vystřídat industriální společnost, ale to se neděje. Průmysl se pouze přesouvá jinam, ale nemizí. Podle autora spíše přechází vzdělání v industrializaci. Univerzity se proměňují na továrny, produkující podle určitých norem lidi, s určitým normovaným vzděláním. Univerzity prý fungují jako firmy, ovládané vysokými managery podle stejných předpisů. Podle autora tedy neprobíhá přechod industriální společnosti ve společnost vědění, ale industrializace vědomostí.
V těchto názorech docela nesouhlasím. Vzdělání je v dnešní době daleko dostupnější než kdykoli předtím. Univerzity sice chrlí mnoho lidí s vysokoškolským vzděláním, ale zároveň daleko více lidí vysokou školu nedokončí. Ten, kdo chce si cestu vždy najde.
Kapitola třetí: Vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost.
Dle autora mělo být vzdělání nadějí na celospolečenské sjednocení, ale nejde to. Od 60. let školství prochází reformami, v nichž autoři reforem bojují s idejemi o škole. Na jedné straně by měla být idylická, bezstarostná škola a na straně druhé nutná podpora a rozvoj praxe. Na jedné straně co největší podpora dětí a na straně druhé všudypřítomné celoplošné testování. V důsledku reforem se ruší neúčelové, souvislé vzdělání čímž ubývá všeobecné vědění a stále více dat se ukládá jen na úložiště.
Podle teorie W. Humboldta je klasické, všeobecné vzdělání založené na antických, a hlavně řeckých přístupech to nejdůležitější a vzdělání je nejvyšším úkolem bytí. Humboldt byl velkým nepřítelem reforem. Na druhé straně odpůrce humanistických teorií F. Nietzsche myslel, že všeobecné vzdělání nelze praktikovat a školy jsou jen zařízení pro životní nutnost a že se na ně valí všechno. Od prevence drog, řešení sexuálního života, emocionální pomoc až po řešení rozpadajících se rodin. Měla by ale především zprostředkovat vědění. Měla by být místo plné pohody, kde nejsou studenti vystaveni žádnému tlaku.
Hodnotu vzdělání a hodnotu školy jako takové si uvědomovala měšťanská vrstva v 19. století. Ta usilovala o to, aby bylo vzdělání jen pro exklusivní vrstvu. Následně s vymizením tohoto myšlení a transformací s moderním myšlením vznikl u T. W. Adorna termín polovzdělanost, jež znamená praktickou redukci kánonu na hesla a poloviční pochopení látky.
Nevzdělanost je potom už jen „rezignace na snahu vůbec něco chápat.“ Str. 51.
Kapitola čtvrtá: PISA – honba za pořadím.
V této kapitole se autor zaměřuje na evropské testy PISA. Trend vzdělávání se prý zaměřuje pouze na úspěch v těchto velkých, srovnávacích testech. Provádí se kvůli nim i další reformy školství, které měli v Rakousku třeba takový dopad, že se některé školy po třech letech i zhoršily v celkových žebříčcích. Podle Liessmanna jsou tyto testy nástroj, jak otestovat pouze „zastaralé hodnoty“ jako je čtení, psaní, počítání a myšlení. S čímž tedy opravdu nesouhlasím. Tyto testy prý lidé nezvládají, protože dnešní školy se na tyto dovednosti nezaměřují lidé neumí číst složité texty a bez počítače nejsou schopni fungovat.
Celou dnešní společnost prý ovládají žebříčky což je do jisté míry pravda. Žebříčky dávají lidem naději, že každý může být na jejich vrcholu a každý chce být první v nějakém žebříčku i když není vlastně proč. Školy tak uzpůsobují svoje programy tak, aby se co nejlépe umístily, místo toho, aby soutěžily v metodách výuky nebo názorových proudech tak, jako dřív. Neexistuje ani žádný důkaz toho, že vyšší postavení v nějakém srovnávacím žebříčku souvisí s prosperitou a celkovou úrovní. Testy a umístění v různých žebříčcích tedy prý dnes určují nároky a fungují i jako opatření kontroly.
Je pravda, že srovnávací testy obecně mi přijdou hodně zbytečná věc. Myslím si ale, že pan Liessmann jim dává až moc velkou váhu. Nemyslím, že by se reformy školství, učební osnovy nakonec i celkové znalosti řídily podle nějakých srovnávacích testů.
Kapitola pátá: Jakou váhu má vědění?
Zde Liessmann polemizuje o tom, jakou váhu má vědění v dnešní společnosti. Na začátek uvádí příklad významného filozofa Emanuela Kanta, který nikdy necestoval, po svém nástupu na pozici profesora na univerzitě deset let nic nepublikoval a poté, když vydal svoje knihy, tak byli velmi kritizovány jako nesrozumitelné a obtížné. Takovýto člověk by dnes podle Liessmanna vůbec neměl šanci uspět.
Liessmann dále uvádí pojem evaluace tedy snahu o modernizaci školství. Zároveň ale dodává že toto vždy nemusí vést k lepšímu, ale proti takovému pokroku nikdo protestovat nebude. Skutečný důsledek evaluace, ale vidí v tom, že se ze svobodné vědy stává pouze nesvobodné řemeslo. Z hodnot jako publikační činnost, prestiž u kolegů a oblíbenost u studentů se prý stávají hodnoty jako různé ukazatele, vzorce a bodové systémy. Evaluaci výuky probíhala tím, že studenti vyplňovali množství nerelevantních testů, které měli zjistit jaký daný profesor je a jak učí. Testy však neměli dlouhodobý pohled na věc, a proto nebyli k ničemu. Výuka se ale podle takových testů normalizovala. Evaluaci výzkumu vidí Liessmann tak, že se z univerzit staly továrny na patenty a prestiž. Na univerzity jsou kladeny vysoké nároky na výzkumy, projekty atd. a ony se snaží přizpůsobit. Z toho tedy potom vyplívá, že roste jen kvantita ale ne kvalita. Následně by se prý dali lépe využít peníze z takových nepotřebných výzkumů.
Tyto myšlenky pana Liessmanna mi přijdou až na hranici konspirace. Výzkumů na univerzitách je čím dál více, ale určitě si nemyslím, že je to špatně. Modernizace sice nemusí být vždy k lepšímu, ale nemyslím si, že by se kvalita univerzit nějak výrazně zhoršovala, nebo že by docházelo k přeměně vědy na řemeslo.
Kapitola šestá: Boloňa – prázdnota evropského vysokoškolského prostoru
Liessmann považuje celé dohody z Boloni za krok velmi špatným směrem. Sjednocení vzdělání v Evropě je pro univerzity větší restrukturalizace než kdykoli předtím. Třístupňové vzdělání prý povede k tomu, že se z univerzit stanou jen vyšší odborné školy a budou chrlit mnoho absolventů, kteří se hodí leda do tabulek. Lidé s titulem Bc. Jsou nedostudovaní, co nezvládli diplomovou práci. Zásadní je prý alespoň Mgr./Ing. Titul. Dále Liessmann kritizuje systém kreditů. Neměří prý vzdělání, ale čas strávený aktivitami na škole. Dodává velmi zajímavou poznámku, že se marxistické učení o hodnotě vynaložené práce dočkalo návratu. Jako důsledek kreditního systému, kde se dělají studijní plány podle výkonů studentů místo plnění studijních cílů, uvádí Liessmann velmi zajímavou věc pro dnešní rok 2020. V podstatě si myslí, že Univerzita se vlivem IT. Technologií může stát pouze virtuální, dálkovou školou, kde si studenti přečtou úkoly na internetu, vypracují je doma a do školy přijdou jen ke zkouškám. Univerzita se tak stává pouze certifikačním orgánem. Modulace programů a možnosti skládat si předměty jako nábytek z Ikey jen ukazuje, že nejde o obor výuky, ale jen o kredity.
Liesmannův postoj k univerzitám je tedy takový, že od zahájení reforem v 70. letech se staly z univerzit pouze vyšší školy a nevytváří dostatečné množství vědění. Řízení univerzit je předáváno od státu univerzitám samotným, s úmyslem, že se o sebe lépe postarají. Výsledek je ale jen ten, že univerzity shání finanční zdroje v soukromých zdrojích a jsou tedy závislé na státním i soukromém sektoru.
Třístupňový systém VŠ mi vůbec nepřijde jako krok špatným směrem, i když je pravda, že počty lidí hlásících se a posléze přijatých ke studiu velmi stoupají a dle mého názoru, když velké množství těchto lidí školu nedodělá, tak to velmi zatěžuje celý školský systém. Kreditní systém vnímám jako dobrou věc, protože svůj obor studia musím vystudovat v jakémkoli případě, ale zároveň si lze doplnit rozvrh o věci, které mě také baví.
Kapitola sedmá: Elitní vzdělávání a antiosvícenství
Liessmann zde uvádí myšlenku, že během několika let budou všude elitní univerzity pro přírodní vědy, které jsou na vzestupu a klasické humanitní vědy jsou zastaralé, a tak se budou z finančních důvodů rušit, neb mají málo absolventů. Univerzity typu Harward budou zastaralé. Podporu získají jen ty obory, které jsou použitelné v blízké budoucnosti. Myslím, že tato budoucnost nikdy nenastane. Myslí, že tyto elitní univerzity potom převezmou výzkum nerušený byrokracií, který dříve fungoval na všech školách. Tito elitní vědci již teď vytváří svoje elitní společenství, které neprospívá vzdělání. Výhodu v takovýchto společenstvích budou mít samozřejmě lidé, kteří se nemusí učit anglicky, protože angličtina je momentálně celosvětovým jazykem, který postupně nahrazuje národní jazyky a většina vědecké činnosti se odehrává právě v ní. Důsledkem tohoto přechodu jazyka je jedině to, že se v jednotlivých jazycích ztrácí pojmosloví a národní jazyky se mohou postupně stát pouze dialekty pro každodenní hovory. V humanitních vědách je tento vývoj ale špatný, protože nelze dokonale popsat nějaký jazyk jazykem jiným. Jako absurdní příklad udává Liessmann, že na německé konferenci mluví německý mluvčí k německému publiku anglicky. V takovémto světě, kde by všichni mluvily anglicky by se potom humanitní vědy se svými jazyky stali nepotřebné a nic by je nezachránilo. Podle čehož Liessmann udává názor, že toto je antiosvícenství.
Nemyslím, že by se něco takového mohlo stát až do úplného důsledku. Náznaky tu ale máme. Jen doufám, že humanitní vědy zůstanou zachovány v celé svoji podobě, i když by celý svět mluvil anglicky, což je docela možné.
Kapitola osmá: Sečteno a podtrženo: hodnota vědění
Když uvěříme většině, tak je vědění dnes vzácným zbožím, jenže vědění dnes už není tak ceněné jako bývalo, protože už dávno ztratilo nárok na náročnost a poznání. Zdá se, že je vědění vzácné a těžko se získává. Podle Liessmanna ale vědění funguje podle modelu libovolného zboží, protože univerzity mohou udávat nárůst výzkumů v %. Společnost vědění tedy zachází s věděním jako se šuntem a když se ten daný typ nehodí, tak musí být zničen. Kdysi fungovalo vědění i jako morální kvalifikant. V době, kdy nám vědění a věda dala kamery se ukazuje, že vědění, ovládající přírodní vědy je nutné podrobovat i morálním aspektům. Důkaz je i ve vojenství u totalitních režimů.
Jedna ze základních otázek vědění byla a je stále, jaké vědění předávat dál a jaké ne. Dříve to byli klasické jazyky a kultura, dnes se toto řídí konkurenčními výhodami pro další využití. Vědění se tedy místo součástí výchovy stává zbraní do budoucnosti. V čase, kdy morálka určuje vědění, je u zkoumání třeba genderu, migrace nebo dějin 20. století předem daný výsledek. Posuzování vědění podle vnějších hledisek, a ne podle vlastních je tedy možné jen když se rezignuje na pravdu a vědění a vzdělání už tedy nejsou cílem, ale prostředkem.
Nemyslím, že by vědění ztratilo nárok na poznání a náročnost. Záleží na každém jedinci, jestli chce vědět jen to, co nutně honem potřebuje anebo jestli chce mít širší přehled. Podle toho se také odvíjí náročnost. U otázky s jasným výsledkem zkoumání určitých témat bych ale s autorem souhlasil. V dnešní době je moderní předpojatost, stejně jako nepřeberné množství pohlaví, což mi přijde na hlavu.
Kapitola devátá: Skončeme s reformou vzdělání
Dnes už je vzdělávání spjaté hodně s reformami. Od osvícenství až po Boloňský proces. Mnoho lidí dává hlasitě najevo, že zastaralé školství je k ničemu, a že je důležitá flexibilita a mobilita místo fixních znalostí. Reformy potom odráží vývoj společnosti. V původním významu byla reforma návrat k něčemu původnímu. I reformy Martina Luthera měli jen vrátit církev k původním úlohám. Dnešní reformy školství mají ale za cíl důraz na budoucnost, což je přesný opak původní myšlenky. Reformy se obecně stali ideologií současnosti a ten, kdo je proti je považován za zpátečníka. Ve většině případů znamená reforma jen další ztížení procesu, ač to má být naopak. Jako příklad uvádí Liessmann zbytečnou reformu němčiny, která musela být po třech letech znovu reformována pro svoji obtížnost. V důsledku jsou potom vědci placeni za neustálé reformy místo výzkumu a vzdělávání. Reformy se mění tak rychle, že za jednu generaci studentů na univerzitě se 5x změnilo řízení, orgány a formuláře pro ukončení studia, a ještě se to v Německu hodnotí jako pokrok. Tím vším se ale ztrácí možnosti volby a narůstá kontrola. Spíše tedy směřujeme ke společnosti kontroly. A tedy podle autora společnost, která dobrovolně osekává svobodu myšlení a připravuje se o možnosti je nevzdělaná, ať má v databázích kolik vědění chce.
K. Liessmann je velkým pesimistou v celé oblasti vzdělání. Moc se mu nedivím, ale sám si nemyslím, že je dnešní doba tak špatná, jak to ve své knize popisuje. V něčem má určitě pravdu. Všudypřítomné testování a neustálé reformy jen kladou další a další zátěž na školy i studenty a byrokracie je všudypřítomná a je jí stále víc.
Bibliografický záznam
Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění / Konrad Paul Liessmann ;
[z německého originálu … přeložila Jana Zoubková]. –
Praha : Academia, 2008. – 127 s. – (XXI. století ; sv. 4)
Název originálu: Theorie der Unbildung
ISBN 978-80-200-1677-5 (váz.)
