Kniha: O smrti
Autor: Arthur Schopenhauer
Přidal(a): teliee
Informace o knize
Kniha seznamuje čtenáře se smrtí, strachem z ní a názory na ní samotnou. Jaký strach má člověk a co prožívá v porovnání se zvířaty a přibližuje jí z různých pohledů nejen nejrůznějších světových filozofů a myslitelů, ale také z pohledu světových náboženství a jejich představitelů.
Hlavní myšlenka a rozbor díla O smrti
Autor rozebírá podstatu strachu ze smrti. Snaží se nás jako čtenáře pozitivním způsobem přesvědčit, že není třeba se smrti bát, protože smrt se nás netýká. Na samém začátku knihy se snaží o porovnání vnímání smrti zvířat a lidí. Zvířata jsou vnímána jako individua, která smrt vlastně neznají a vnímají sebe samo jako nekonečné. Oproti tomu člověk je tvor, který přemýšlí a používá rozum. Proto nad tím začal uvažovat a tím se dostavila i děsivá myšlenka o konci tedy o smrti.
Spousta lidí se smrti vyloženě děsí. Proto také vznikla za tímto účelem všechna náboženství a filozofie jako jakýsi druh léku a útěchy k vyrovnání se s tímto stavem. To, do jakého cíle dojdou je různé. Každému člověku vyhovuje něco jiného a jiný druh smíření se s koncem svého života, a tudíž se smrtí.
Zatímco náboženství jako například křesťanství učí, že člověk vznikl z ničeho, ale po smrti bude jeho život pokračovat v nekonečnosti. Tomu, jak autor sám říká, se dá jen velice těžko uvěřit.
Náboženství jako je bráhmanismus nebo buddhismus zastávají názor, že existuje nejen život po smrti, ale také počítají s životem před narozením. Podle jejich náboženství, si zde na zemi odpykáváme svá provinění z minulého života.
Pokud by tomu tak bylo, musel by život vzejít z nekonečnosti. Tímto se však lidé nezabývají. Lidé přemýšlejí nad tím, co bude po jejich smrti, někteří se bojí, někdy až děsí, ale to, že nevědí, co bylo před tím, než se narodili, to je nijak neskličuje.
Autor se snaží o vysvětlení, že strach nezávisí na zkušenostech ani na poznání, protože zvířata také pociťují strach. Mají vrozený pud sebezáchovy a potřebu chránit nejen sebe, ale hlavně svá mláďata před jakoukoli hrozbou, ačkoliv smrt jako takovou nechápou. Tento strach je jakýmsi odrazem vůle k žití, jakou mají všechna zvířata, stejně tak lidé. Ti také ukrývají a snaží se chránit před nebezpečím a smrtí sebe i své blízké.
Smrt a nebytí je v knize nejednou přirovnávána k pocitům bezvědomí a naprostého uvolnění a spánku. Takové situace a nepřítomnost vědomí všichni důvěrně známe a neděsíme se jich. Lidé se většinou nebojí smrti samotné, ale hlavně bolesti a samotného způsobu, jak jí budou při umírání cítit. Smrt postihuje pouze vědomí a ve chvílích, kdy vědomí ztrácíme nastává zatmění před očima a člověk nevnímá, nakonec ustává činnost mozku.
Následné odumírání organismu nastává až po smrti. Násilná smrt tedy nemůže být bolestivá, pokud člověk při smrtelných zraněních ztrácí vědomí během okamžiku a nepociťuje tudíž žádnou bolest.
Pokud se zaměříme na přírodu a její funkce a zapojení smrti v koloběhu života, uvědomíme si, jaký je to primitivní a běžný jev. V přírodě na životě nebo smrti individua vlastně tolik nezáleží, už jen z toho důvodu, jak snadno nakládá s životy všech zvířat i lidí a nechává to na náhodě. Autor vysvětluje pomocí kruhu, že vše je takový nekončící proces. Stejně tak jako hmyz, který na podzim umírá a na jaře se rodí naprosto stejný, tak se po dlouhé noci plné spánku probudí naprosto stejný člověk. Vše má svůj řád, vše má svůj smysl.
Velkou částí k přemýšlení je dle autora čas. Podle něj čas jako takový ve své podstatě neexistuje. Jediné, co existuje je přítomnost. Minulost a budoucnost je podle něj klamem. Vysvětluje, že vše je přítomností a my jsme ti kdo na zážitky a vzpomínky nahlížíme jako na minulost. Díky tomu se nám minulost zdá odlišná od přítomnosti. Avšak naše myšlenky, zážitky, vzpomínky ať už dobré nebo špatné a vše co se děje kolem nás se děje v přítomnosti se děje najednou a zároveň.
Pokud takto uvažujeme, měli bychom čas jako takový úplně vyloučit. To je však veliký problém, protože bez času lidé žít neumějí a žít bez něj je pro lidi něco nepředstavitelného.
Čas je pro lidi důležitý, je to jakási forma našeho vnímání, nazírání na svět a žití.
Každý člověk se rodí jako nový tvor, žije tady v tomto světě, který zahrnuje čas a prostor, střídá se tu zrození a smrt, ale ve své podstatě je člověk stále člověkem.
Příkladem, na kterém se autor snaží uvést ideje, je představa, že idea je neměnná duha a neustále se střídající individua jsou kapky deště padající z nebe. To, co je v každém z nás je tedy určitá idea. Je stálá a nemění se, ačkoliv se při každém narození rodíme jako nový člověk nové individuum s vlastnostmi, které mají naši rodiče, tak to, co je uvnitř nového člověka, zůstává stále stejné.
Schopenhauer považuje za bytí o sobě, jako jádro každého člověka a tu nejniternější věc jako vůli. Zatímco vůle či poznání jsou závislé na činnosti mozku, a proto tedy umírají s naší individualitou, vůle je však jediný jev, který nelze zničit. Je to jeho filozofie.
Vysvětluje nám, že dřívější filosofové, kteří se domnívali, že jediné věčné a nezničitelné věci v člověku jsou, v jeho intelektu se mýlili. Podle něj je vše ve vůli. Nikdy se tedy nemůže stát, že bychom my sami nebyli. Svět tady bude stále, pro ostatní lidi bude vypadat, že po naší smrti je svět bez nás, odešli jsme a nevrátíme se. Pro nás samotné však tato situace nikdy nastat nemůže, ztratí se pouze jedno z našich individuí, jedna z rozumových osob, do kterých se naše vůle vtělila.
Vůle je základem našeho bytí o sobě a zná pouze chtění, nikoli však poznání. Lidé často žijí v klamné víře, že já zmizí, zatímco svět zůstane. Opak je však pravdou: svět zmizí a zůstane nejvnitřnější jádro já. S mozkem totiž zaniká intelekt a s ním také objektivní svět, jeho pouhá představa. Bytí nenese nás nýbrž my neseme bytí. Čím je pro člověka spánek, tím je pro vůli jako věc o sobě smrt. Smrt je pro vůli něco jako osvěžení, probuzení se ze zlého snu plného utrpení.
Autor se také v knize zabývá metempsychózou – převtělování duší, reinkarnace, která je typická pro buddhistické náboženství. Jeden druh metempsychózy se netýká celé duše, ale pouze jen vůle.
Člověk se na jednu stranu zbytečně bojí o svůj život a o to, co se s ním stane po jeho smrti. Bojíme se toho, co s námi bude, co se stane s námi, s našimi vzpomínkami, blízkými a zda se s nimi ještě někdy v budoucnu setkáme.
Všechny tyto obavy jsou však naprosto zbytečné. Stejně jako jsme přes den vzhůru, jen díky tomu, že v noci poctivě spíme, tak i svůj život můžeme žít jen pod podmínkou, že zemřeme.
Zpracováno dle publikace:
- SCHOPENHAUER, Arthur, ČADRNOVÁ, Alena a Andrea POLÁČKOVÁ, ed. O smrti. Ilustroval Laco GARAJ, přeložil Helena VESELÁ. Brno: Zvláštní vydání.., 1996. ISBN 80-85436-41-8.
