Kniha: Ubavit se k smrti
Autor: Neil Postman
Přidal(a): Karolína
Úvod
Kniha Ubavit se k smrti (anglicky: Amusing Ourselves to Death) s podtitulem Veřejná komunikace ve věku zábavy byla napsána v roce 1985 americkým mediálním teoretikem Neilem Postmanem. V České republice vyšla ve dvou vydáních (Mladá fronta – 1999 a 2010) a byla přeložena Irenou Reifovou.
Autor se v díle zabývá vývojem medií a velmi skepticky se staví k roli televize jako nově vzniklého média. Popisuje z různých úhlů vliv televize na veškeré komunikační formy současné kultury a způsoby našeho poznávání světa.
Kniha je složená ze dvou částí. V první části najdeme pět kapitol, ve kterých Postman informuje o variantách mezilidské komunikace, a současně si zajišťuje informovanost čtenáře pro druhou část knihy. Druhá část má kapitol šest.
Část první obsahuje kapitoly:
- Médium je metaforou
- Média jako epistemologie
- Amerika v éře tištěného slova
- Myšlení éry tištěného slova
- Svět jako kaleidoskop
Část druhá obsahuje kapitoly:
- Věk zábavy
- „A teď…“
- Pojďme spolu do Betléma
- Dejte někomu hlas
- Vyučování jako zábava
- Huxleyovské varování
Téma díla
Velkou přednost knihy spatřuji především ve schopnosti nastínit teorii médií čtenářům, kteří nejsou vzděláni v daném oboru.
Hlavním tématem knihy je zábava, která je především pro televizní vysílání typickou vlastností. Postman v knize nabízí výklad o „zábavnosti“ dnešních médií především v kontrastu s podobou médií a mezilidské komunikace koncem 18. a v průběhu 19. století v USA. Autor by byl asi překvapen, kdyby knihu psal o pár let později. Vývoj médií probíhá obrovskou rychlostí a z toho důvodu spatřuji některé autorovi myšlenky v současné době za neaktuální. Vzhledem k tomu, jaký má autor k televizi negativní postoj, si myslím, že po vzniku internetu by dost možná některé své názory přehodnotil. Bylo by i zajímavé sledovat porovnání vlivu televize a internetu obecně.
Když se vrátím do období, kdy autor dílo tvořil a z jakých historických událostí čerpal, je určitě zásadní zmínit tzv. éru tišteného slova. Autor popisuje jeho charakteristiky na spoustě příkladech: uvádí vysoký podíl gramotných obyvatel v americké společnosti, odkazuje na vysoké počty vydávaných knih, a popisuje také metody vedení politických debat. Dle autora by dříve pronášené diskuze pro dnešního posluchače nebyly akceptovatelné. S tímto výrokem nemohu plně souhlasit, jelikož se domnívám, že není tak snadné vznést takový soud a autor nepřináší příliš důkazů, čím by toto tvrzení potvrdil. Autor sice tvrdí, že v době knihtisku byla situace v oblasti sdělování informací mnohem serióznější a racionálnější, s čímž souhlasím, ale zároveň si nemyslím, že by příchod televize tuto oblast nějak zásadně ohrozil. Vznikla pouze další možnost získávání informací a nahlížení na realitu. Můžeme ale s naprostou jistotou tvrdit, že tento nový způsob je v zásadě velmi negativní a ohrožující? Podle Postmana jsou určité formy předávání informací a vyjadřování se lepší než jiné a mají zdravější vliv na danou společnost a kulturu. Měli bychom se ale proto vzdát dalšího vývoje médií a automaticky odsuzovat technologický posun? Nemyslím si, důležitost spatřuji především ve schopnosti umět s novodobými médii zacházet. Tato schopnost ale samozřejmě přišla až časem, a proto respektuji autorům skeptický pohled.
Za zásadní zvrat autor považuje vznik telegrafu, který změnil pohled na sdělované obsahy. Mění se hodnota informace, která už nemá hlavní úkol předat nějaké sdělení ovlivňující každodenní život, rozhodování a podobně, ale má být především rychlá a jednoduchá, což vyúsťuje k určitému zkreslení reality. Vznik televize už potom jen dotahuje tuto hodnotu k dokonalosti. Postman na řadě příkladů popisuje, že předávané informace jsou většinou samoúčelné a slouží především k pobavení diváka. Z toho důvodu se mění i obsah, který se snaží tomuto cíli dostát a dochází tak k trivializaci. Hranice mezi zábavností a důležitostí sdělení tak začíná být velmi tenká a začínají se prvně objevovat termíny, který tento jev definují – tzv. „infotainment,“ „edutainment“. Infotainment (z anglických výrazů information a entertainment – informace a zábava) je typ zpravodajství, které podřizuje výběr témat a jejich zpracování účelu vzbudit emoce a pobavit.
Vznik televize vytvořil převrat v chápání inteligence. Díky televizi najednou můžeme vědět o mnoha tématech, ale neznamená to ještě, že daným věcem opravdu rozumíme a skutečně je známe. Z vážných pořadů se stávali zábavné show a z občanů pasivní přijímači. Hodnota informačního prostředí se začala snižovat na úkor množství. To se odrazilo i ve vzdělávacích systému. Autor je předkládá smutnou myšlenku, že místo aby nás technologický pokrok posouval vpřed, naopak nás připoutává k obrazovce a sytí nás povrchní zábavou bez hlubších myšlenek. S tímto výrokem musím souhlasit. Hranice je zde opravdu tenká a popisovanou změnu nelze popřít. Dnes tuto myšlenku snad nelze ani popřít. Stali jsme se digitální společností. Existují mobilní telefony, tablety, notebooky, internet a wi-fi připojení na každém kroku. Lidé prakticky mohou být připoutaní k obrazovce od rána do večera a není pochyb o tom, že tyto aktivity mají zásadní vliv na celý náš život.
Co je na knize zajímavé, že Postman své dílo uvádí komparací vizí G. Orwella a A. Huxleyho. Orwell ve své knize 1984 predikoval nápor diktatury zvenku, zákaz knih, nedostatek informací, skrývání pravdy a ovládání pomocí bolesti. Postman však tuto teorii odmítá a ztotožňuje se s vizí A. Huxleyho. Huxley měl odlišný názor. Tvrdil, že nátlak zvnějšku nebude potřeba, jelikož se přizpůsobíme dobrovolně. Knihy se nebudou muset zakazovat, jelikož je nikdo nebude chtít číst. Bude přebytek informací, který povede k pasivitě a egoismu. Kontrola bude nastolena slastí. A tuto slast dle Postmana poskytuje televize, která vše transformuje do zábavy.
S Huxleyho vizí se ztotožňuji také. Dnes nám slast poskytují nejen samotná média, ale především, to, co média nabízí. Zažíváme obrovský rozmach technologií, vznik nových médií a skrze ně vznik sociálních sítí. Milujeme zábavu, rozptýlení a necháváme se unášet na jejich vlnách. Řekla bych, že jsme často doslova závislí na potřebě všechno vědět, neustále se informovat. Dovolím si tvrdit, že nám média berou každý den kousek našeho života a výrazně ovlivňují vnímání světa. Velký problém vidím také v nepřehledném množství informací. Zpracovat všechny podněty, zprávy a informace kolem nás není snadné. Vše je soustředěno na rychlost, rychlé dosažení výsledků – konzumovat a zahodit. Nabízí se otázka, kam až to může zajít a máme ve své moci s tím něco udělat?
Závěr
Kniha Neila Postmana Ubavit se k smrti vyšla v roce 1985, takže je v dnešní době již neaktuální, jelikož se média od té doby výrazně změnila. Vznikla média nová, na školách se vyučuje mediální gramotnost a učíme se s médii zacházet, tak aby nám sloužila a ne škodila. Úskalí díla spatřuji v tom, že v době vydání knihy v ČR ještě vládl komunismus, jehož zprávy se se západními, natož americkými nedaly srovnávat.
Některé autorovy myšlenky se samozřejmě dají stále aplikovat na média nová. Obavy z vizí Postmana nevymizely, jen se velmi rozmělnily. Já osobně považuji televizní vysílání za již mrtvé medium, které je postupně vytlačováno online připojením.
Zajímalo by mě, jak by kniha vypadala, pokud by jí autor napsal o něco později, ideálně v době vzniku internetu.
Seznam použité literatury
- POSTMAN, Neil. Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0747-2.
