Téma práce: Je potrat vražda?
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): Marie
Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem slyšela někoho vést debatu na téma potrat, bylo by to mockrát, ale co teda, je potrat vražda? Já osobně bych řekla, že ne, ale nic není jen o jednom úhlu pohledu. Při zamyšlení, si vzpomenu například na křesťany, pro které jiná varianta, než že rozhodnutí pro interrupci je automaticky vražda, neexistuje. A proč si já osobně myslím, že potrat není vražda? Protože hned po tom, co si jen představím, že se dostanu do situace, kdy jistím, že na těhotenském testu, místo jedné čárky, kterou jsem očekávala, se tam zrodí nechtěná a nepřejícná druhá, mám husí kůži a jen ta představa, že bych se ve svých osmnácti letech stala matkou, je strašná.
Nad čím bych se tedy zamyslela, kdybych se nešťastnou náhodou v takové situaci ocitla? Hned bych si položila pár otázek, které jsou za mě důležité. Zamyslela bych se nad všemi starostmi, velkou odpovědností, nad velkými výdaji a nad svým časem, který svému potomkovi musím věnovat. Budu mít na vše finance? Dokážu obětovat své plány do budoucna, abych se ve svých letech stala matkou? Budu mít někoho, kdo dítě vychová se mnou? Dětské domovy a kojenecké ústavy jsou totiž až moc plné na to, aby kvůli jedné nezodpovědnosti zde skončilo další nevinné dítě.
Ale co když to někdo vidí jinak? Co když kvůli svým důvodům, které já třeba nepochopím takové rozhodnutí musí, nebo chce hned zavrhnout? Já sama nevím, jestli bych dokázala pochopit člověka, který ví, že se o dítě nezvládne maximálně postarat a zajistit mu příjemný život, ale za žádnou cenu nechce slyšet o slovu potrat. Na druhou stranu vím, že takový člověk, by nepochopil zase mě, a proto si říkám, že bych vše neměla vidět jen černobíle, ale přijmout i fakt, že každý máme právo na svobodné rozhodnutí.
V hlavě mi koluje spousta myšlenek a sama moc dobře vím, že na takové rozhodnutí koukám jinak teď, kdy vím, že nemusím nic takového řešit, ale snažím se zamyslet i nad tím, jak bych asi přemýšlela, kdyby se to opravdu stalo? Kdybych opravdu otěhotněla, nejspíš bych se snažila zamyslet nad životem s dalším přírůstkem vedle mě. Snažila bych si uvědomit, že v tu chvíli, kdy mi mou dceru či syna ukážou před očima na porodím sále, začíná úplně nová cesta a nový pohled na svět, oproti kterému ranní nevolnosti, nechutenství, nebo to, že kvůli velkému břichu neobléknu své oblíbené džíny, je to, co se začne odehrávat po nesnesitelných bolestech na porodním lůžku, jen malichernost. Nejspíš bych se snažila přesvědčit samu sebe, že je jednoduší vzdát se něčeho, co jsem nikdy neviděla než se vzdát toho malého človíčka, kterého mi sestřičky položí na hruď na porodním sále.
Bohužel se nemůžu ubránit myšlence, že by to bylo celé jinak. Určitě bych ze začátku byla v rozpacích, naštvaná, smutná a vyčítala si svou nezodpovědnou chybu, ale co kdybych po tom, co se mi celá situace proleží v hlavě zjistila, že se ho nechci zdát? Co kdyby interrupce proběhla špatně a já bych už nikdy v budoucnu nemohla mít děti? Co kdybych si celé takové rozhodnutí už navždy vyčítala, nenáviděla se? Upřímně jsem myslela, že mám jasný názor na potrat a že mi ho nikdo nemůže ničím změnit, ale jak vidím, tak jsem to nakonec zvládla udělat sama. Dokázala jsem si znovu připomenout, že všechno může mít víc stran, a to především takové, které nás překvapí, až v dané situaci.
Hodnocení: neuvedeno
