Bouře ve větru – líčení

literatura

 

Jméno: Bouře ve větru

Zařazení: Líčení

Přidal(a): J.L.

 

Bouře ve větru

Kdesi za horizontem, který drásá nebe ostrými vrcholky vysokých hor, se z mračen šikuje vojsko před útokem. Každá bytost najednou žije v napjatém očekávání, neboť tuší, že to co se za chvíli přižene se silou útočícího dravce, je nedaleko. Temný hukot nebeského kolosu na obzoru se pomalu blíží. Každá myšlenka, každý pohled jsou upřené směrem, odkud přichází něco tak mocného.

Se zvukovým doprovodem pekelného orchestru se přižene první poryv větru z vyprahlých hor. Vše, co mu stojí v cestě jako by chtěl roztrhat. Nic nesmí zůstat pohromadě. Ztělesněná osamělost se vrhá i na poslední lístky na stromech, které vzápětí prohrávají svůj marný boj a oslepující rychlostí se vzdalují od svých mateřských rostlin. Sotva zmizí poslední lístek, všude je tma. Jediné, co lze vnímat je ohlušující řev vichru, který s sebou přinesl tu hmotu. Dusivé temno v podobě malých zrnek písku pohlcuje vše. Pahýly stromů na horských úbočích jsou ošlehávány takovou silou, že kousky jejich kůry se oddělují od stromů a mizí do změti hnědé a šedé barvy, která obklopuje strmé srázy. Všude je cítit nepřátelství. Vždyť zrnka písku jsou tak plná zášti a zloby, že jejich jediným cílem je dostat se kamkoliv je to možné. Působit bolest v očích, dostat se do plic, do uší. Všude chtějí přinést jediné. Bolest.

Ve chvíli, kdy se krajina topí pod pískovým pláštěm přehozeným přes její krásnou horskou tvář, dopadnou na její trpící rty první slzy. A vzápětí se z nich stává nesmlouvavý vodopád, který sráží písek k zemi. Ne ale z dobrého úmyslu. Jen proto, že má tu moc přibít k zemi i tak strašlivého nepřítele, jako je armáda písečných zrnek. Bitva zuří nad hřebeny i v údolích a zanechává na tváři krajiny hluboké šrámy. Tady se prudký liják slil v proud, který po dlouhých letech narušil kamenný blok natolik, že sloup kamení a vody padá dolů ze srázu, kde pokračuje ve svém díle zkázy. Tam se prudkými poryvy větru žene vodní stěna proti osaměle stojící borovici. Nelze rozeznat, jestli mohutný strom nakonec prohrál svůj boj proti vodě nebo větru. Jeho roztřepený pařez je jen smutnou připomínkou, že jedna z těchto sil, nebo obě společně, si vybily svou zuřivost.

Do bitvy, kde nemilosrdně zápasí země, vítr i voda se náhle zapojí další síla. Není spojencem ani jednoho z živlů a se svou neskutečnou mocí začne rozdávat rány na všechny strany. Háj bříz se v poryvech vetřu kymácí jako velký oheň na vrcholu majáku. A stejně jasným světlem září do okolí. Provazce deště se neúspěšně pokoušejí svázat tohoto nového soupeře. Hrom přichází vzápětí, aby rozeřval svůj hlas v tisícerých ozvěnách mezi vlhkými skalními stěnami.

Chvíli se zdá, jako by ani jedna strana nikdy nemohla získat navrch. Jejich zápas se zdá věčný a nekonečný.  A pak se vítr z náhlého popudu ustálí v jednom směru a žene tak armády všech živlů pryč z hor. Nad širokým údolím ztrácí svou sílu písek, nesený ve vzduchu, blesky se zdají být méně mohutné a proudy vody jen pokojně dopadají na hladinu velkého jezera. Bouře je větrem nesena dál a dál, dokud se nerozplyne do pocitu náhlého ticha, které svírá uvolněnou krajinu.

 

Hodnocení: 1 = výborně





Další podobné materiály na webu: