Jméno práce: Divadelní dramaturgie a proč ji chci studovat?
Slohový útvar: Esej
Přidal(a): werusenka123
Co je posláním a smyslem divadelní dramaturgie a proč ji chci studovat?
Když není o čem hrát, je lepší toho nechat. Divadlo, by mělo směřovat k aktuálním společenským, sociálním nebo politickým tématům, která se dotýkají jeho současníků. Divadlo, by mělo být aktuální v tom netriviálním slova smyslu a od toho je tu právě dramaturg, který ideálně dává divadlu myšlenkový základ. Snaží se reflektovat odlišné přístupy k dramatickému textu. Dramaturg by měl určitě dostat prostor a důvěru určovat umělecké směřování divadla, aby tuto důvěru ovšem získal, musí mít jasnou představu a koncept, které je schopen předat dále. Mezi další jeho dovednosti by měla patřit schopnost poradit koho obsadit, co si k tématu přečíst, co naopak ze hry vyškrtnout. Další jeho schopností by měla být schopnost kritiky. Míra kritiky ale záleží především na inscenátorech, protože oni jsou těmi, kdo rozhodují, jakou měrou do toho dramaturga nechají zasáhnout. Důležité je, aby si především dramaturg uvědomil jaká je jeho role, protože pouze v tomto případě ho budou brát, jako partnera se kterým mohou vést dialog o smyslu hry a jejím konečném směřování. Pouze v tomto případě ho nebudou brát pouze jako tichou, nevýraznou postavu. Domnívám se, že dramaturg by se kromě práce na inscenacích a linii dramaturgického plánu měl věnovat taktéž propojování divadla v politických a celospolečenských souvislostech, aby k tomu mohlo dojít, měl by organizovat různé instalace, setkání, výstavy a vytvořit tak profil divadla v literárním, koncepčním a estetickém smyslu.
Pro studium divadelní dramaturgie jsem se rozhodla z toho důvodu, že mě zajímá člověk v hledišti, jež by měl být v centru mé pozornosti, protože bez něj by tato profese neměla absolutně žádný význam. Diváka chápu jako partnera v dialogu, nechci mu servírovat něco už předem hotového a vnucovat mu svůj pohled na věc. Naopak chci, aby s tím tématem byl neustále po čas celého představení konfrontován. Po celou dobu je nutné pokládat divákům otázky, aby je to provokativně vedlo k zamyšlení. Divák je nezbytnou součástí při uvažování nad skladbou dramaturgického plánu. Nejtěžší to bývá u městských a národních divadel, kde je skladba velmi pestrá, od sečtělých, zasvěcených a náročných nadšenců přichází do divadla náhodně i lidé s malou zkušeností při čtení dramatického textu a jejich požadavky se tedy přirozeně diametrálně liší, avšak všichni tito diváci by měli dostat možnost, najít na repertoáru titul, který uspokojí jejich nároky. Jan Werich jednou řekl, že divadlo je od slova dívati se, ale i dramaturg by měl být schopen pohledu, aby věděl pro koho danou inscenaci, projekt připravuje, protože každý divadelní prostor, každé divadlo, dokonce každé město má odlišné diváky. Důležitým bodem při tvorbě dramaturgického plánu je naleznout společný jazyk své generace. Nejde tu pouze o divadelní jazyk, ale i o jazyk, díky kterému bychom si rozuměli se svojí generací. Dalším aspektem, který mě na divadle zaujal, jsou situace, které sebou přináší. Sama na sobě jsem poznala, že nejvíce mě na divadle zaujmou situace, které znám ze života, ale divadlo mi na tu situaci nabídne nový pohled tzv. jiný rozměr a to je mi na něm sympatické.
Položme si otázku: je možné, aby na veškerou práci stačil jediný člověk např. dramaturg nebo režisér? Samo o sobě je to dosti nesmyslné. Možné by to zcela určitě bylo, ale rozhodně ne v 21. Století. Divadlo by mělo vést ke spolupráci režiséra, dramaturga a herců. Na náročnějších inscenacích by se potom měli podílet scénografové a zároveň i lidé z oblasti divadelního manažerství. Nejdůležitější v tomto směru je nezůstat jen u této nejužší spolupráce, ale vyhledávat hudebníky, hudební interprety nebo mladé lidi z jiných uměleckých odvětí, abychom po sobě mohli zanechat generační výpověď současného světa. Důležité je, že dramaturgie prostupuje koncepčně do všech složek divadla a přesto je mnohdy chápána jako šedá myš v koutě. V procesu tvorby už často není tím, co Hořínek označuje jako „soustavný tvůrce dialogu“ nýbrž spíše nástrojem soustavného sebe utvrzování režiséra a jeho sebevědomí. Tím značně klesá nejen schopnost pracovat s živým autorem, ale i samotná potřeba takové to práce. Z tohoto důvodu by měl být dramaturg silnou osobností, která by tvořila protiváhu živelné povaze režiséra a nastolit tak rovnováhu.
Hodnocení: neuvedeno
