Jméno práce: Hluboký les
Slohový útvar: Líčení
Přidal(a): tensamei
Hluboký les
Vcházím do hlubokého lesa, který mě překvapil svým tajemným tichem, z kterého si jsem nejistý. Sluneční paprsky se ke mně nedostanou, místo nich tak pociťuji ze všech světových stran studené vánky. Našlapuji zlehoučka, abych nevydal ani hlásek. Všude okolo je ticho, ani ptáček nezpívá, ani vítr mi nefouká do uší. Stromy vysoké jako hora na mě civí a já se nepřestat otáčet, jestli mě někdo nesleduje. Myšlenek na návrat jsem měl víc a víc. Nešlo tomu zabránit. Ale to nejde! Cesta je děravá a nasáklá vodou z deště. K tomu mám promočené boty skrz naskrz, teď už není cesty zpět.
Můj zrak zaujali znovu ty hrůzu nahánějící stromy. Všiml jsem si, že jejich listí už dávno opadalo. Zem plná listí a květů a to není ještě listopad. A to jezero co mě pronásleduje již od chvíle, co jsem vešel do lesa. Jak tudy může někdo jezdit den co den. Jakmile by se kočí nebo kdokoli jiný vystrašil nějakého bludu, či představy, už by ho nikdo nenašel. Začalo mě to sžírat. Mé obavy, že nestihnu vyjít z lesa, byly větší než kdy dřív. V noci bych tu nemohl být ani vteřinu. Se svíčkou v ruce s dýkou v puse bych bojoval s hustou mlhou, zvěrstvem a čekal na jasné slunce, co mi ukáže kudy.
Ale přes ty kaluže velké jak sama Země se nejde dostat. Čas od času se vám něco dostane pod nohy a tak jste rádi, že ještě stojíte. Co tu jsem, všechno plyne tak pomalu. Uvědomil jsem si, že jsem se ocitl v lese, kde mě obklopovaly stromy a svými stíny strašily nejen mě, ale každého kdo se k nim přiblížil. Začalo se stmívat a já na poslední chvíli konečně ucítil hřejivé pohlazení na konci nekončícího bludiště.
Hodnocení: neuvedeno
