Jméno: Hovorová řeč
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Pojem hovorová řeč se obecně používal pro označení mluvení podoby spisovného českého jazyka. V dnešní době se ale objevují názory, že hovorová čeština dnes již v podstatě neexistuje, protože její funkci převzala nespisovná obecná čeština.
Základní znaky hovorové řeči
Hovorová čeština byla původně vymezena jako vrstva spisovné češtiny, která sloužila k běžnému každodennímu hovoru. Byla tak chápána jako určitý mezistupeň, přes který pronikají do spisovné češtiny prostředky ne zcela spisovné. V mluvené formě se spisovná čeština omezuje především v oficiálních veřejných projevech, které mají vysoký komunikační cíl. V běžném každodenním hovoru ale takové užívání spisovné češtiny není přirozené, mluvčí často mísí prostředky spisovné s nespisovnými. Vzhledem k tomu, že podle některých lingvistů tuto funkci hovorové řeči převzala čeština obecná, začíná se pojem hovorová čeština používat i v novém významu, pro mluvu používanou v běžných neformálních situacích, která neobsahuje žádné knižní, vysoce formální výrazy, ale na druhou stranu ani vulgární či hanlivé výrazy. Pojetí pojmu hovorová čeština je tak dnes možné z obou těchto dvou úhlů pohledu. Společným znakem je ale stále to, že hovorová řeč patří do češtiny spisovné a je typická pro mluvený projev.
Nejvýrazněji se hovorová čeština projevuje v oblasti slovní zásoby, kdy například slova spisovná jako je otec, motocykl, nepříjemnost mají v hovorové řeči přípustné podoby táta, motorka a malér. Druhou oblastí, ke které se hovorová čeština často vztahuje, je skloňování a časování některých slov, místo spisovného „mohu“ je tak přípustné i „můžu“. Hovorová čeština se řídí spisovnou normou, odhlíží však od knižních výrazů a odráží progresivní vývojové tendence češtiny. Je tedy tolerantní k jazykovým prostředkům, které ještě nebyly uznány za spisovné, ke slovům z obecné češtiny, které zatím nebyly kodifikovány v jazykovědných příručkách. Jedním z typických tendencí spojených s hovorovou řečí i s češtinou obecnou je univerbizace neboli přechod od víceslovných pojmenování k jednoslovným či změna některých samohlásek, především změna dlouhého „e“ na dlouhé“ i“.
Hovorová řeč a její prostředky
Hovorová čeština obecně tak dnes zastřešuje velmi rozmanité jazykové prostředky, například expresivní výrazy, neologismy či různé slovotvorné a tvaroslovné varianty, které jsou jaksi na pomezí spisovnosti a nespisovnosti. Neustále se mění, některá slova z ní mizí, jiná do ní přicházejí. I když se dnes jazykovědci přesně neshodnou na její definici, je zřejmé, že hovorová řeč existuje a že ji naší mluvě používáme častěji, než si myslíme. Jako příklady můžeme uvést výrazy a tvary následujících slov, chleba, knížka, policisti, kupujou, tenhle, můžou, lítat, taky, líp, míň, panelák, koukat, holka, namísto jejich spisovných podob chléb, kniha, policisté, kupují, tento, mohou, létat, také, lépe, méně, panelový dům, dívat se či děvče.
