Jméno: Kniha a knižní vazba ve středověku
Zařazení: Seminární práce
Přidal(a): budisovi
Jestliže si chceme definovat knihu v nejširším slova smyslu, knihu všech dob a národů, knihu psanou a tištěnou, pak řekneme, že kniha je zaznamenání myšlenek na snadno pohyblivé látce. Řecky se říkalo knize biblos podle lýka, na které se původně psalo. Latinsky se knize říkalo liber a odtud byl odvozen název librarium, česky librář. Český název kniha se vyskytuje už ve 14. století, avšak není dodnes plně vysvětlen. Ve staré češtině se užívalo množného čísla knihy i pro jeden svazek a teprve v nové době zvítězilo jednotné číslo kniha.
Tvar a charakteristické rysy knihy
Tvar knihy závisí především na druhu psací látky. Jiný tvar měly hliněné tabulky, jiný březová kůra nebo bambusové destičky. Ve východní Asii, zvláště u Číňanů a ve starověkém Egyptě se vyskytují svitky hedvábí, kůže nebo papyru. Od Egypťanů poznávají tento tvar knihy Řekové a Římané. Aby se mohla kniha ve svitkovém tvaru uschovat, musela se svinout. Svinování začínalo od konce textu, takže začátek zůstal nahoře a byl nejpřístupnější. Větší svitky se navinovaly na hole, menším stačil zesílený okraj papyru. Aby se mohl bez rozvinování poznat obsah svitku, zavěšoval se na hořejším konci proužek papyru nebo později pergamenu se jménem spisovatele a názvem díla. Tomuto proužku se říkalo latinsky index, titulus, řecky syllabos. Staří Římané nazývali svitek volumen a toto slovo znamená dodnes v některých jazycích svazek knihy.
Dnešní tvar knihy vznikl na konci starověku a říkalo se mu kodex. Původně byl kodexem nazýván tvar knihy, která byla tvořena voskovými či hliněnými destičkami. Destičky byly sepnuty koženými řemínky či motouzem tak, aby se daly strany otáčet. Podobně se později spojovaly i listy papyru či pergamenu. Přehnutím pergamenového listu vznikl dvoulist; několik dvoulistů do sebe vložených dalo složku, která je základem nového tvaru knihy, který má vázaná kniha po dnes. Když lidé poznali výhody pergamenu a okolnost, že kodex lze popsat po obou stranách, začal pergamenový kodex zatlačovat svitky. Kodexy měly z počátku přibližně čtvercový formát, avšak od 5. století se ustálil poměr výšky a šířky jeho strany v číslech 3:2, což zůstalo v podstatě dodnes.
Okraj listu se latinsky nazýval margo; byl-li tento okraj opatřen poznámkami, nazývaly se marginalie. Listy nebo stránky knihy se v kodexu označovaly čísly teprve od 14. století. V dřívějších dobách se označovalo pouze pořadí vrstev, aby se vědělo, jak se mají za sebou sešít. Tomuto označení se říkalo kustody. V 11. století se na konci vrstvy pod sloupcem textu připisovalo první slovo následující vrstvy. To byly tzv. reklamanty. Od 14. století se listy číslují, avšak číslo často platí pro dvě strany otevřené knihy.
Psaná kniha nemívala zpravidla titul, stejně jako prvotisky neměly titulní list. Obvykle písař neuváděl ani autora, uvedl jej snad jen tehdy, byl-li autorem sám nebo osoba mu blízká. Anonymita je ostatně jedním z charakteristických znaků středověké literatury. Psaná kniha se poznává především podle svého začátku (latinsky initium). Jestliže v knize pozdního středověku najdeme název a autora, bývá umístěn na začátku v tzv. incipitu, nebo na konci textu v tzv. explicitu. Často však nebývá uveden zejména autor spisu a určit jej se podaří teprve po delším bádání podle různých okolností.
Nejstarší knihy českého původu ve tvaru kodexovém jsou tzv. Kyjevské listy. Vznikly asi na konci 9. století nebo počátkem 10. století. Dále Staroslověnská legenda o sv. Václavu asi z poloviny 10. století.
V historickém vývoji byla kniha různě ceněna. Ve starověku byla považována za přepych a vlastnili ji pouze bohatí příslušníci vyšších vrstev. Luxusním předmětem zůstává i ve středověku, kdy byli nejčastějšími majiteli knih kláštery, kostely, univerzity, panovníci a šlechtici. Po vynálezu knihtisku se vlastnictví knih rozšiřuje do měšťanského prostředí a s postupující demokratizací kulturních statků se kniha stává cenově přístupnou i pro sociálně slabší vrstvy společnosti.
Formát knihy
Označení velikosti knihy říkáme formát. Až do 19. století se formát knihy určoval podle počtu listů ve složce. U prvotisků a starých tisků se formát zjišťoval podle toho, kolikrát byl arch přeložen. Byl-li přeložen jednou, tj. měl-li dva listy, nazýval se formát folio. Byl-li arch přeložen dvakrát, tj. měl-li čtyři listy, nazýval se kvart. Byl-li přeložen třikrát, tj. měl-li osm listů, nazýval se oktáv. Byl-li přeložen čtyřikrát, tj. měl 16 listů, nazýval se sedes. Někdy se knihy vydávají ve formátech neobvyklých, velmi malých, zvaných kolibří, nebo neobyčejně velkých, téměř gigantických.
Dnes se při určování formátu přihlíží výhradně k výšce knihy a formát se měří v centimetrech nebo milimetrech. Přesahuje-li šířka knihy její výšku, mluvíme o formátu příčném. Označí se tak, že před uvedením čísla značícího formát, se napíše slovo příčně. Od počtu přeložení archu se odvozují základní tradiční názvy jednotlivých formátů: folio, kvart, osmerka, dvanácterka, šestnácterka, čtyřiadvacítka.
Knižní vazba
Vazba knihu udržuje pohromadě, má ji trvale chránit před poškozením a případně ji i zdobí a krášlí. Vazba se skládá z přední a zadní desky.
Pokud kniha neměla tvar kodexu, nebylo vlastně vazby v dnešním slova smyslu. Knihy svitkového tvaru se vsunovaly do ochranného, válcovitého, barevně zdobeného pouzdra, zhotovovaného z pergamenu nebo kůže. To jsou zárodky vazby. Přímým předchůdcem dnešní knižní vazby byly destičky. Byly dřevěné nebo z kosti, na jedné z podélných stran byly spojeny kroužky, uvnitř byly přizpůsobeny voskem, aby se mohlo do nich rýt. Někdy v prvních stoletích našeho letopočtu se pergameny začaly skládat do složek. Několik se jich vždy sešilo do svazku a upevnilo mezi desky ze dřeva nebo tlusté kůže, takže vznikly knihy, na pohled podobné těm dnešním.
V raném středověku mívaly knihy většinou jednoduché, měkké obálky z pergamenu, kůže nebo tkané látky, na svazek prostě přišité a přilepené. Ve zdobení desek převažovala malba, rytí nebo řezba. Cennější knihy zvláště z románského období, měly desky dřevěné a mohly se pochlubit i krásnou výzdobou. Dřevo bylo bohatě zdobeno, kryl je zlatý nebo postříbřený plech, přední deska knihy se blyštěla perlami a drahokamy. Rohy knih se zpevňovaly kovovými nebo kostěnými nárožnicemi a svazky se stahovaly ozdobnými sponami, často opatřenými zámkem. Knihy byly nádherné, ale jejich pořízení vyžadovalo mnoho peněz. Byly i nepraktické, poněvadž byly těžké. Zmíněné vazby byly vyráběny jen v raném středověku, kdy kniha byla ještě přepychem a vzácností. Čím více se kniha šířila, tím méně byla její vazba nákladná a nádherná. Nejstarší ozdobná vazba českého původu náležející do románského období (konec 11. století) je vazba kodexu Vyšehradského.
Gotická vazba byla ve zvyku ve stoletích 14. a 15. Je charakteristická většinou potahem z přírodních kůží, vyskytovaly se i polokožené vazby. Okraje listů se zpravidla neořezávaly. Velmi typickým znakem gotických vazeb se stalo kování v nejrůznějších provedeních – z bronzu, mosazi, či železa. Hojně se vyskytovaly nárožnice trojúhelníkovitého tvaru, které měly chránit rohy knihy před poškozením. Další ochranu tvořily řemeny k uzavírání knihy společně se sponami a zámky. Knihy, které se vyskytovaly na veřejných místech, byly upevňovány pomocí řetězů. Gotické vazby se nejvíce zdobily pomocí slepotisku a řezbou do hovězí kůže. V gotické vazbě můžeme najít také některé zvláštnosti, např. sáčkovou vazbu, vhodnou zejména na knihy menších rozměrů, které bylo nezbytné nosit při sobě. Takových knih se zachovalo málo, neboť později, když se kniha stavěla kolmo do polic, byla přečnívající kůže uřezávána. Látka přečnívala vazbu o větší kus, aby ji bylo možno připevnit k pasu. U nás se dochovalo mnoho vazeb z gotického období, které dokazují úroveň doby Karla a Václava IV.
Slepotisk se prováděl malými kovovými razítky, do nichž byl vyhlouben ornament. Nahřáté razítko se silně zatlačilo do navlhčené kůže, která teplem ztmavěla a silným tlakem nabyla lesku. Z ornamentálních tvarů byla nejoblíbenější růžice a gotická lilie, lev, orel, labuť, ptáci a draci, z figurálních tvarů pak podoby svatých, Kristus na kříži, Panna Maria a evangelisté.
Renesance znamenala zpřístupnění knihy širším vrstvám. Knihy se začaly ještě více přibližovat podobě, jakou známe dnes. Dřevěné desky byly postupně nahrazeny lepenkovými, těžké hovězí a vepřové kůže vystřídaly lehčí barvené kůže telecí či skopové, více se používal pergamen. Knižní blok byl zaoblován a desky ho přesahovaly. Zmizely hojně používané prvky jako kování nebo řezání do kůže. Z technik výzdoby se užívá zlacení lístkovým zlatem. Silným impulsem pro rozvoj knihařství byl vynález knihtisku. V tomto období také vzniklo nebývalé množství krásných vazeb.
Zatímco renesance znamenala rozvoj, o barokní české knižní vazbě to nelze zcela jednoznačně říci. Negativní vliv měla především bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka, během níž a po níž následovala léta hospodářsky i kulturně nepříznivá. Kniha se stává jedním z prostředků, jak přivést lidi zpět ke katolické víře, za pomoci jezuitského řádu. Převažuje proto zejména literatura náboženská. Jezuité měli samozřejmě vliv i na úpravu barokní knihy. U nás byly oblíbeny vazby z bílé vepřovice, zdobené slepotiskem. Mnohé tyto knihy jsou nádhernými a slavnostními barokními vazbami. Tvar barokní knihy zůstal již zaoblený, desky přesahovaly knižní blok. Na desky se užívala lepenka, potahem byla kůže, vyskytuje se i pergamen. Knihaři si sami zhotovovali pestrobarevné předsádky. Ořízky se barvily či zlatily. Bohatě se zdobil i hřbet knihy.
