Legenda

 

 Jméno: Legenda

 Přidal(a): David Hampl

 

 

Legenda

  • z lat. lego, legere = čtu, legenda od tvaru gerundiva, doslova „to, co by mělo být čteno“, rozumí se v průběhu kázání). [1]

 

Legenda je epický žánr středověké literatury, který vypráví o životě křesťanských světců, o jejich milosrdných skutcích a často i mučednické smrti při šíření křesťanství.

Důvody, proč byly legendy psány, jsou různorodé. Jejich autoři chtěli například podpořit nejširší vrstvy ve víře, povzbudit lid v pokorném životě a celkově podávat vzor křesťanského chování. Některé legendy vznikaly čistě z politických zájmů.

Legendy se se svým dějovým napětím a duchovností snadno šířily i mezi prostý lid. Byly velice čtivé a žádané. Původní latinské legendy byly už ve středověku překládány, převyprávěny atd., stávaly se vedle rytířského eposu hlavní literární oblastí. [2] Jelikož legendy přitahovaly čtenáře z různých poměrů, objevuje se řada legend ve světové literatuře ve dvojí podobě: pro náročnější posluchače a (zjednodušená) pro širší publikum.

Při studiu legend můžeme také narazit na pojem apokryf. Jedná se o legendu, která vypraví o biblické postavě neuznanou církví.

 

Historie:

Počátky legendistiky sahají až do 2. století po Kristu, další tvorba vzniká poté, co se křesťanství v jednotlivých zemích stalo státním náboženstvím. Začaly se však vytrácet prvky historické a do popředí byly stavěny prvky zázračné. Ve středověku byly legendy sdružovány do sbírek, které vlastnily diecéze- např. Zlatá Legenda, kterou sestavil Jacobus de Voragine.

 

Druhy legend:

Do doby karolínské, tj. před vládou Karla Velikého (do 8.st), lze rozeznávat 4 druhy podle toho, která část světcova života se stala předmětem vyprávění:

  • vitae (životy)
  • passiones (umučení)
  • translationes (pochování mrtvého těla)
  • miracula (zázraky)

 

Od doby karolínské můžeme legendy roztřídit do 3 skupin podle vztahu autora k realitě:

  • skupina charakterizována zázračnem
  • objektivním vztahem k realitě
  • zdůrazňování individuálních rysů hrdiny, není zde přítomno zázračno.

 

Legendy o českých světcích lze rozdělit do 5 skupin podle osob, kterých se týkají:

  • cyrilometodějské zvané též jako moravsko-panonské
  • svatoludmilské
  • svatováclavské
  • svatovojtěšské
  • prokopské

 

Vliv legend:

Jelikož byly legendy velice čtivé a úspěšné, staly se zdrojem inspirace pro barokní školské či zcela zlidovělé hry.  V českém prostředí na základě souboru Zlaté legendy vznikl mezi léty 1356-1365 staročeský Passionál. Legendy měly také vliv na morální chování člověka, neboť vedly své čtenáře, aby chovali úctu k dynastii a církvi. Legenda také povzbudila zájem o literaturu u prostého lidu. Řada známých autorů se legendami inspirovala při psaní svých slavných děl např. Jaroslav Vrchlický (Legenda o sv. Prokopu), Jaroslav Durych (Cesta svatého Vojtěcha).

 

Významné legendy:

Mezi nejznámější legendy můžeme zařadit: Život Konstantinův a Život Metodějův (staroslověnská), Život svatého Václava, Kristiánova legenda (o sv. Ludmile a Václavu latinská), Legenda o sv. Kateřině (veršovaná) dále O sv. Prokopovi, Markétě, Jiřím, Jeronýmovi atd.

 

Zdroje:

  • PAVERA, Libor a František VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1.
  • CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945. Praha: Adonai, 2001. ISBN 80-86500-21-7.
  • LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Fraus slovník literárních pojmů, aneb, Co se skrývá za slovy. Plzeň: Fraus, 2006. ISBN 80-7238-620-4.

 

[1] PAVERA, Libor a František VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1, str. 199.

[2] CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945. Praha: Adonai, 2001. ISBN 80-86500-21-7, str. 265.





Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme rozbory knih, slohovky, životopisy a všechnu další literaturu, ale nic jsme nenašli :-(.