Kniha: Na červenou volno
Autor: Viktor Sergejevič Rozov
Přidal(a): maria
Viktor Sergejevič Rozov
(21. srpna 1913, Jaroslavl – 28. září 2004, Moskva)
– ruský sovětský dramatik
Laureát státní ceny SSSR (1967)
-byl prezidentem Ruské akademie divadelního umění a člen Svazu spisovatelů.
Viktor Rozov byl syn účetního Sergeje Fjodoroviče Rozova a jeho manželky Kateřiny Iljičny. Během vzpoury SR 1918 jejich dům vyhořel a rodina uprchla do Vetlugu . Tam Viktor Rozov absolvoval první tři třídy základní školy. Od roku 1923 žil a studoval v Kostromě. V roce 1929 byl přijat do Timiryazev zemědělské akademie, ale kvůli nedostatku pracovních zkušeností začal pracovat v textilní továrně v Kostromě. Ve stejném roce se stal amatérským hercem v Divadle mládeže v Kostromě. V roce 1932 nastoupil na průmyslovou školu v Kostromě. V roce 1934 nastoupil na školu Divadlo revoluce v Moskvě (třída Babanova MI), po kterém nastoupil do divadla.
Po válce, v červenci 1941, Rozov vstoupil do osmé divize domobrany v Krasnopresněnském okrese. Na podzim téhož roku, byl vážně zraněn. Poté, co byl propuštěn z nemocnice v polovině roku 1942, byl v čele frontového propagačního týmu, zároveň studoval dálkově na Literárním institutu. Působil v putovních frontových skupinách v Alma-Atinském Divadle mládeže (dnes Státní akademické ruské divadlo pro děti a mládež Natálii Sac)
Po návratu do Moskvy působil v divadle v Ústředním domě kultury železničářů jako herec a režisér. V roce 1953 absolvoval Literární institut. Od roku 1949 v různých divadlech se hrály jeho hry. V roce 1952 vystudoval Literární institut Gorkého v Moskvě, kde v roce 1958 vedl seminář dramatu (od 1973 profesor).
Rozov byl také úspěšný ve své práci s divadlem Современник, které bylo otevřené v roce 1957 a jehož prvním představením bylo Rozovovo drama Věčně živí. Divadlo založil divadelní režisér Oleg Jefremov, který inscenoval dramata Rozova.
Význam autora:
Jeho hry i on se podíleli na výchově mladé generace (učil v institutu)
Přišel s новым молодым театром (vrací se k věcem, které byly dříve)
Tvorba
Autor asi 20 her v žánru sociálního a psychologického dramatu, napsaných na základě materiálů ze současnosti. Pro všechny hry Rozova je typické realistické ztvárnění skutečnosti, které získává široký, všeobecně lidský význam. Jeho postavy se živě a individuálně objevují v komprimovaném dialogu, mluví všedním jazykem, neobjevuje se psychologie postav, nejsou přímé charakteristiky postav, autor odmítá přímé charakteristiky (posoudit musí čtenář a divák). Hrdinové patří zpravidla k jedné i téže věkové a sociální skupině, jen jeho problémy a mravní vzhled se mění v závislosti na čase. Pozornost dramatika vždy přitahovaly mravní problémy- volbu, kterou musí dělat obyčejné lidé v každodenním životě. Děj her se nejčastěji vyskytuje v rodinném kruhu.
Již v prvních dramatech Její přátele (1949) a Stránky života (1956) se označili rysy uměleckých způsobů a okruh zájmů Rozova: přesnost kronik, láska k jednoduchým všedním pravdám, přikládá pozornost charakteru mladistvých. Vnitřní hodnota jednotlivce jako záloha zachování a posílení mravního potenciálu, to je hlavní myšlenka Rozova, která definuje hlavní kolizi i v dalších jeho dramatech.
Rozmanitost a přetrvání hrozby měšťáctví Rozov otevírá v dynamickém a poutavém scénickém dějství, bez obav, že přiměje diváka se smát a plakat, často v melodramatických situacích s jemným humorem, která informuje intimní důvěryhodnost občanským myšlenkám spisovatele, které zůstávají aktuální.
Dramata Rozova byly několikrát zfilmované.
Celosvětový úspěch měl film Jeřábi táhnou (1957, režie Kalatozov) natočený na základě nejlepšího díla Rozova, drama o věrnosti, lásce a zradě z období 2.sv. války, Věčně živí (1956).
Mezi další díla patří inscenace Bratra Aljoši (autorův název Chlapci) na motivy románu F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi (1971).
Hledání radosti (1957)
V dobrý čas! (1954)
Nerovný boj (1960)
V den svatby (1964)
Hnízdo tetřeva (1978)
Na červenou volno
Příběh našich dnů o dvou dílech
rus. originál В дороге (Moskva 1962) (autorův rukopis)
překlad Eva Šmeralová- Dilia 1964 v Praze jako rukopis
kompozice- chronologická
jazyk- hovorový
Osoby:
jména jsou uvedená jen u hlavních postav a u 3 vedlejších, jinak jsou pojmenované typu
Dívka, Otec, Strýc, Teta, První chlapec, Muž, Žena, Cestující či Lékařka, ale začínají velkým písmenem
Vláďa, Káťa – hlavní postavy
Vláďa- skeptik, nihilista, je bez práce, chce být lepší, říká všem, co si myslí a pořád někoho uráží
Káťa- Vláďova nevlastní sestřenice, která s ním cestuje a která se do něj zamiluje
Pavel, Zuzka, Irena- vedlejší postavy
2 díly
Děj:
1. díl
Vláďa přišel domů pozdě, rodiče si s ním nevědí rady. Matka se ho ptá, co mu je, dřív se dobře učil, šla mu fyzika, on tvrdí, že se mu věda zprotivila. Podle jeho otce, když má po maturitě, tak ho to k něčemu zavazuje, ale Vláďa o tom nechce ani slyšet, k ničemu se nezavázal a že ve škole je samá lež (život je překrásný) a doopravdy život vypadá jinak než v učebnicích. Další den u snídaně se ho otec ptá, kdy bude hledat práci, ale on se ještě nerozhodl. Nabízejí mu, aby jel s nimi do lázní, protože se ho bojí nechat samotného. Vláďa ale chce jet ke strýci.
Ve venkovském městečku mu strýc ukazuje město, kde se co staví („strýčku vy jste učiněnej budovatel“). U strýce Káťa nerada uklízí a prostírá, že se kvůli příjezdu Vláďa dělá až moc povyků (jeli pro něj na nádraží, upeklo, musí mít sváteční šaty). A přišlo se na něj podívat hodně lidí, všichni se mu představí, strýc mu říká, že by se měl do něčeho zakousnout (práce šlechtí člověka- Gorkij). Vláďa touží vyhladit ze světa všechny spokojené omezence, lumpy, zloděje a kariéristy. Zdá se mu to nemožné, proto by měla zeměkoule vyletět do vzduchu, ať vše začne od začátku. Jeho rodiče poslali strýcovi dopis, aby z něj udělali člověka, Vláďa se rozčílí a utíká na nádraží. Strýc pošle Káťu, aby ho přivedla zpátky.
Takto uběhli několik km, ujel jim vlak, Vláďa posílá Káťu domů, ale ona nikam nechce. Začne pršet, tak se schovají na seníku. Další den potkají železničáře, který jim nabídne, aby u něj zůstali, ale Vláďa je na něj hrubý, a tak pokračují v cestě po trati. Nemají peníze na lístek, a proto Vláďa chtěl prodat svůj kabát, ten mu však někdo ukradne, když se koupali. Káťa řekla, že je adoptovaná a Vláďa hádá, jak se jmenuje.
Jdou na stavbu chemického kombinátu, aby si vydělali. Tam potkají Chlapce (Vladimír Malík), který pracuje ve výškách. Na stavbě Vláďa nakládá štěrk. Chlapec spadne ze střechy a Vláďa si vyčítá jestli to nebyla jeho vina, když mu říkal, že by myslel na to,že může spadnout.
2. díl
Vláďa s Káťou jedou ve vlaku a nevědomky se k sobě tulí. Poté potkají skladníka a ptají se ho na práci. Vláďa vyložil vagón a skladník mu řekl, ať vypíše stvrzenku, ale přitom 15 pro Vláďu a 5 pro něj. V tom Vláďa křičí, že je to zloděj a přiběhne tam šofér, který je pak vezme na fabriku. Referent jim řekne, že si nelze přivydělat, ale že tam musejí zůstat. Je tam Pavel, který jim nabízí peníze na cestu a následně jim dá práci. Vláďa pracuje ve válcovně a Káťa v jídelně. Vláďa je hodně unavený, ale před Pavlem dělá jako že nic, ani se nechce najíst. Káťa ho pak krmí, protože on neudrží ani chleba v ruce. Když ho po směně hledá tak namokne a nastydne. Vláďa ji přijde navštívit. Poté ji odvezou do nemocnice.
Vláďa poslal telegram Kátiným rodičům a předal Lékařce dopis pro Káťu. Lékařka ji ho přečte, i když je v bezvědomí. Přijede Strýc a Vláďa ho provází po městě a ukazuje kde co je, nabízí mu, aby se ubytoval v noclehárně. Strýc mu přivezl peníze, ale Vláďa chce koupit šaty pro Káťu. Když čekají na Káťu, Strýc řekne Vláďovi, že se hodně změnil, že se mu na něm líbí jeho elán, ale je protivný. Vláďa dá Kátě krabici s novými botami a Lékařce kytku. Strýc odjíždí a oni tam ještě zůstávají. Na trati Vláďa Kátě říká, že ví, proč se na něj tenkrát přilepila, ale ona ho nenechala domluvit a utíká před ním. On říká, že se bojí pravdy a volá na ni různá jména. (Ireno, Heleno, Táňo, Boženo).
