Jméno práce: O bílé paní na Hazmburku
Slohový útvar: Pověst
Přidal(a): vlasta65
O bílé paní na Hazmburku
A jestlipak víte, děti, že na hradě Hazmburku je Bílá paní. Nemusíte se jí bát, není zlá. Ba právě naopak, pomáhá lidem, kteří mají dobré srdce a smůlu v lásce, protože ona sama prožila velice nešťastnou lásku. Chcete o ní vyprávět?
To kdysi dávno byl na hradě Hazmburku velice pyšný pán, který byl bohatý a rád své bohatství ukazoval na odiv. Měl překrásnou dceru Lucii a chtěl ji oženit za nějakého urozeného ženicha, a tak uspořádal velký turnaj, na který se sjeli rytíři ze všech koutů země. Byli překrásně oblečeni ve zlatých zbrojích s drahými kameny a jezdili na překrásných koních a usilovali o Luciinu přízeň. Samý lesk a nádhera. Lucii se ale zalíbil rytíř prostě oblečený, který byl veselý a milý, na rozdíl od namyšlených bohatých rytířů. Když turnaj začal, vedl si rytíř velice dobře a vyhazoval soupeře ze sedla jednoho po druhém, až nakonec zvítězil. Ten večer se konal veliký bál na počest rytířů a jejich soubojů, a tak se mohla Lucie setkat s vítězem klání. Jmenoval se Petr a byl to zchudlý šlechtic. Oba mladí lidé se do sebe bláznivě zamilovali a slíbili si věrnost.
Lucie se o své lásce svěřila otci, ale ten se rozzuřil. Nechtěl, aby se jeho dcera provdala za nějakého chuďasa. Lucie ale otce prosila, aby jim sňatek povolil, a ten nakonec souhlasil. Chtěl se však nechtěného chudého nápadníka své dcery zbavit, a tak přemýšlel, jak by Petra poslal do světa na co nejdelší dobu, aby na něj snad Lucie zapomněla a zasnoubila se s jiným, lepším, bohatým a vznešeným rytířem.
Když se druhého dne sešlo panstvo, požádal Petr pana Zajíce o ruku jeho dcery. „Vím, pane z Hazmburku, že se můj rod tvému nevyrovná,“ řekl Petr otci jeho milované. „Chci ale statečným činem dokázat, že panny Lucie jsem hoden!“ Na to však hrdý pan Zajíc čekal a pravil: „Aby sis vysloužil rytířskou slávu a ruku mé dcery, přiveď na hrad živou saň.“ Petr zbledl. Byl to přetěžký úkol, ale rozhodl se získat ruku své milované Lucie za každou cenu. „Přísahám, pane, že úkol splním, ty však dodrž také své slovo a Lucii nikomu nedávej.“ Pak se rozloučil se svou milovanou Lucií a vyrazil do světa. Lucie byla z toho úkolu velice nešťastná, ale viděla v ní jiskřičku naděje.
Denně pak dlouhé roky vyhlížela z hradeb Hamburku svého milého. Když se stále nevracel a ani neměla o Petrovi žádné zprávy, steskem začala chřadnout na těle i na duchu. Otec se jí snažil přesvědčit, aby na Petra zapomněla a našla si jiného ženicha, ale Lucie Petra příliš milovala a dále čekala na svého milovaného. Pan Zajíc se začal obávat o její život a uvědomil si, že byl chamtivý a že chtěl dceři dopřát bohatého ženicha, a proto bránil její opravdové lásce. Litoval, že toho mládence vyhnal z hradu. Bylo však už pozdě. Lucie tak tesknila, až z toho vážně onemocněla a tak sedmého roku čekání usnula navěky.
Když padnul na den přesně sedmý rok od Petrova odjezdu do světa, zabouchal někdo na vrata. Byl to mladý šlechtic a po jeho bohu poslušně chodilo po čtyřech nohách malé zvíře zelené barvy. Mělo dlouhý ocas a křídla. Petr splnil svůj slib daný před sedmi lety a přivedl na hrad živou saň. Bylo však již příliš pozdě. Mladí lidé se tak již nikdy nesetkali a jejich láska nebyla kvůli zlé pýše naplněna.
Za jasných nocí se od té doby zjevuje překrásná Lucie ve svitu měsíce na hradbách hradu Hamburk. Má rozpuštěné dlouhé vlasy a je oděná v bílém oděvu. V místech, kde se její ruka dotkne hradeb, se druhý den objeví drobné červené kvítky, tak krásné, že široko daleko takové nenajdete. Smutně se dívá do krajiny a hledá dobré lidi, kterým pomáhá s nešťastnou láskou.
Hodnocení: neuvedeno
