Jméno práce: Pověst o krásné Lucii
Slohový útvar: Pověst
Přidal(a): vlasta65
Pověst o krásné Lucii
Vysoko nad krajinou se tyčí nad krajinou hrad Klapý. Stejně nebetyčná byla pýcha majitele hradu pana Zajíce z Hazmburku. Měl krásnou dceru Lucii. Byla nejen krásná, ale i urozená a bohatá. Nepřipadalo v úvahu, že by se provdala za nějakého neurozeného muže či níže postaveného šlechtice. Bohatých nápadníků se hrnulo plno. Své přednosti měli prokázat na turnajích, které pro ně pan Zajíc pořádal. Lucie si z nich měla vybrat toho pravého. Panna Lucie váhala, stále mezi nimi nemohla najít žádného, který by si zasloužil její lásku. Pan Zajíc nestačil odmítnutým mladíkům její váhání vysvětlovat. „Jste pánové přeudatní, těžká volba, jeden vynikáte v tom, druhý v onom. Těžká volba, posečkejte ještě.“ Páni se ještě horlivěji předváděli v projevech udatnosti, zúčastňovali se hostin a radovánek pořádaných na jejich počest.
Panna Lucie však byla čím dál více smutná. Konečně si toho všiml i panovačný a sobecký otec a pravil k ní: „Nelíbíš se mi Lucie, zdá se mi, že přede mnou něco tajíš. Svěř se mi, snad ti pomohu.“ „Otče, jsem smutná proto, že už mám vybráno. Je to Petr, syn pana purkrabího z Košťálova,“ pravila Lucie. „Cože, toho chuďase?“ Zvolal rozhněvaný otec. „Nikdy to nedovolím!“ „Já mám ale Petra ráda, pokud sňatek nedovolíš, utrápím se k smrti,“odpověděla popuzenému otci dcera.
Petr byl pohledný mladý muž, příjemné povahy a vystupování. Kamkoli přišel, bylo veselo. Byl však pouze z vladyckého rodu, na Lucii pohlédl příliš vysoko. Pan Zajíc se pohrůžky dcery přece jen polekal a přemýšlel, jak to zařídit, aby se Petra zbavil.
Příští den uspořádal hostinu a pozval na ní i Petra. Lucie od rána vyhlížela z oken hradu, kdy už přijde a sotva vkročil na nádvoří, svěřila se mu s tím, že její otec jejich lásce nepřeje a snaží se jí zabránit. Milý se jí snažil utišit, že si s panem Zajícem promluví.
Vyčkával, až se spolu ocitli o samotě a pravil k němu: „Vím, pane z Hazmburku, že se můj rod tvému nevyrovná, chci ale statečným činem dokázat, že panny Lucie jsem hoden!“. Na to však hrdý pan Zajíc čekal. Přemýšlel, jaký úkol Petrovi uložit, aby ho vzdálil z kraje na co nejdelší dobu nebo aby nebyl schopný úkol splnit. Dostal nápad, pravil naoko přátelsky Petrovi: „Aby sis vysloužil rytířskou slávu a ruku mé dcery, přiveď na hrad živou saň.“ Petr zbledl, byl to přetěžký úkol, ale rozhodl se získat ruku své milované Lucie za každou cenu. „Přísahám, pane, že úkol splním, ty však dodrž také své slovo a Lucii nikomu nedávej.“ Svoji podmínku, věrně znaje věrolomnost pána z Hazmburku, zopakoval ještě před shromážděným panstvem. Lucii podmínka nepotěšila, přesto v ní viděla jiskřičku naděje.
Plačíc se s Petrem rozešla a ten se hned vydal na cestu za téměř nesplnitelným cílem. Slíbil, že se do sedmi let vrátí. Denně dlouhé roky vyhlížela, kdy se jí milovaný Petr vrátí. Steskem chřadla na těle i na duchu víc a víc, nedala na domluvy otce, aby myslela i na něho a vybrala si nápadníka. Lucie stále prosila, aby jí dál nechat čekat na svého milého, odmítla se přestěhovat do nového zámku v Budyni, který nechal vystavět.
Pan Zajíc se začal obávat o její život a litoval, že toho mládence vyhnal z domu. Lucie tiše skonala na starém hradě Hazmburku. Otec ji dal uložit do malované truhly a pohřbít v kapli na hradě. Potom tam zůstal už jediný služebník, který se staral jen o to nejdůležitější. Zanedlouho po smrti Lucie někdo zabušil na vrata. Starý sluha spatřil vladyku Petra s koněm, jako pes se k němu kolísalo podivné zvíře. Petr splnil svůj slib daný před sedmi lety, nebylo to však nic platné, služebník mladého muže nevýslovně zklamal sdělením, že Lucie již nežije. „Najdeš ji v kapli, v truhle.“ Petr, následován věrným zvířetem, vešel do kaple, zvednul víko truhly a svoji milou naposledy políbil. V té chvíli mu puklo srdce žalem srdce. Saň poznala, že se pánovi stalo něco zlého, hrozně zařvala, ulehla k jeho nohám a zcepeněla.
Nešťastná Lucie neměla ani po smrti klid. Za jasných podzimních nocí bývá vidět ve svitu měsíce, jak se z horní věže Hazmburku snáší k dolní černé věži bledá, strašidelná ženská postava a pak v ní mizí. S rozpuštěnými vlasy, smutným pohledem pláče a naříká. Z její hrudi prýští krev, která skrápí trosky hradeb. Druhý den zrána vykvetou z krvavých kapek červené kvítky, tak krásné, že široko daleko takové nenajdete. Na rozdíl od jiných strašidel však Bílá paní lidi neděsí, ale pomáhá těm, kteří mají v lásce smůlu.
Pověst místní – kraj Litoměřicka, hrad Hazmburg
Pověst démonologická – vystupují v ní nadpřirozené bytosti
Pověst historická – vypráví o historické postavě pana Zajíce a jeho dceři
Zdroj: Pověsti Litoměřicka, Marek Vitalij, Hostivice: 2012.
Hodnocení: neuvedeno
