Kniha: Ohlas písní českých
Autor: František Ladislav Čelakovský
Přidal(a): DV
1. Autor díla
František Čelakovský se narodil 7. března 1799 ve Strakonicích, jako jediné dítě tesařského mistra Vojtěcha Čelakovského.[1] Své prostřední vlastenecké jméno Ladislav přijal až později. Prvně se začalo objevovat v dopisech pro jeho přátele, či jako pseudonym v časopisech. Jeho školní léta byla poněkud krušná. Dvakrát opakoval třetí třídu základní školy, kvůli jeho neznalosti německého jazyka a v prvním pololetí čtvrtého ročníku gymnázia byl vyloučen za nedostatečný prospěch. Roku 1817 začal Čelakovský studovat na pražské univerzitě filozofii první ročník, druhý ročník začal v Českých Budějovicích, odkud byl však vyloučen za tajné používání soukromé knihovny. Další rok opakoval svůj obor na studiích v Linci, kde si vedl úspěšně. Své závěrečné zkoušky však neudělal kvůli neúspěchu v předmětu logika.
Už za studií hodně cestoval po Čechách a sbíral lidové písně, což mu vydrželo po zbytek života[2]. Do roku 1828 pracoval jako soukromý vychovatel, následně se na přímluvu jeho přítele Vinařického dostal k postu překladatele obsáhlého církevního textu O městě Božím. V odvětví víry zůstal poté ještě několik let, kdy dělal redaktora v Časopisu pro katolické duchovenstvo. V průběhu dvacátých let se Čelakovský stal významnou osobností české společnosti. V Pražských novinách se Čelakovský zasloužil zejména o rozšíření povědomí a více informací o zahraniční literatuře. Překládal zprávy z francouzských i anglických novin. V polovině třicátých let byl přijat na pražskou univerzitu jako suplující profesor v oboru české řeči a literatury. Tento post mu byl však odebrán ještě v prosinci toho roku, kdy si na něj stěžoval ruský velvyslanec, protože v časopise Česká včela vydal satirický článek o ruském carovi Nikolajovi I. a o jeho projevu k podrobeným Polákům.
Své literární období započal už v celkem mladém věku, tenkrát ještě pod pseudonymem Marcián Hromotluk Kanárovic, v satiře, kdy napadl tehdejší českou literaturu za to, že ji nezajímá kvalita děl a že ne všechno, co je české, má literární hodnotu.[3] Sám se snažil, aby jeho básně byly kvalitní a v ostatních dílech, se snažil přiblížit k vrcholům německé lyriky, obzvláště J. W. Goethovi. U tohoto přesvědčení však nezůstal dlouho a přesunul se do oblasti, která mu byla bližší a které pak zasvětil velkou část svého života. Začal se věnovat lidové ústní slovesnosti.
Ve dvacátých letech vydal soubor básní slovanské folkloru Slovanské národní písně, které obsáhly tři svazky. Dále se ve svých dílech věnoval i slovanským příslovím, což vytvořilo zájem o tento slovesný druh. Největší jeho zásluhou v literatuře vidíme sbírky Ohlas písní ruských, vydán v roce 1829 a Ohlas písní českých, 1839.
2. Dílo autora
Sbírka Ohlas písní českých byla vydána v roce 1839. Většina básní popisuje koloběh každodenního života prostých lidí na vesnici, ať už jsou to témata o práci, lásce nebo svátcích. Ve srovnání s Ohlasy písní ruských, je česká varianta klidnější a pokojnější. Sbírka měla být vydána hned po vydání Ohlasu písní ruských.[4] Už v roce 1830 vydal Čelakovský prvních 20 básní na ukázku, avšak práce a jiné starosti mu tento záměr zmařily. Nakonec byla tedy kniha vydána o devět let později, kdy mohl Čelakovský konečně poslat svůj první výtisk svému příteli Vinařickému. Zajímavá byla poznámka, kterou k tomu připojil, kde pojednával o tom, že nemůže tajit, že toto bude jeho nejmilejší dílo a ze všech svých prací ji považuje za nejpodařenější. Věří, že ostatním se tak možná zdát nebude, ale on má své důvody, proč tak usuzuje.
Zajímavé bylo, že se tyto básně začínaly stávat lidovými písněmi, které se zhudebňovaly a tyto zhudebněné výtvory ohlasové poezie začaly kolovat v takzvaném společenském zpěvu.
3. Analýza díla
V Ohlasu písní českých se básně dají rozdělit do pěti oddílů, jimiž jsou básně rozpravné, písně elegické, písně naivní (zároveň i žertovné a satirické), písně a popěvky.[5] V každém oddílu je určitý počet básní, které většinou popisují prostý život na vesnici v časech práce i svátků, lásky i zklamání a prostých dnů i čarovných večerů.
3.1 Básně rozpravné
Básní rozpravných je ve sbírce nejméně. Zaobírají se tématy baladickými a historickými, kterých není v Čechách pomálu, avšak do sbírky se jich dostalo jen pár. Většina básní z tohoto oddílu se zaměřuje na české národní pověsti a pověry. Příkladem těchto básní je například báseň první – Toman a lesní panna.
Na této básni je zajímavé slovní spojení „lesní panna“. Je to starodávné jméno Víly, které už povětšinou přešlo v českém národu k zapomnění. V různých báchorkách se lesní panny vyobrazují různými způsoby. Konkrétně v této básni má lesní panna v noc před svatým Janem Křtitelem, to je večer před dnem 24. června, největší moc nad člověkem, a právě proto není bezpečné vydávat se do polí, ještě hůře do lesů. V této části jde o příběh, kdy Toman jede za svou milou a jeho sestra ho varuje, ať nejezdi přes les, když už musí jet. Když však dojede k hájence, kde jeho milá bydlí, uvidí tam svou dívku s jejím novým ženichem. Se zlomeným srdcem se tedy vydává zpět domů přes les, kde najde krásnou lesní pannu, kterou se nechá odvést dál do lesů, kde nakonec zemře.
3.2 Elegické písně
Počet elegických písní je stejně neveliký jako je to u rozpravných básní. Elegické písně s sebou totiž nesou smutek, pláč a zármutek a jak je známo, Čech se nepoddává smutku snadno, a i když má těžkou mysl, hned se pokouší vrátit si úsměv na tvář. Pokud však jen propadne smutku a potřebuje ze sebe dostat svůj srdcebol, prosvítá i tímto smutkem taková jemná veselost, která dává půvab a zvláštnost těmto písním. Jako kdyby snad měl slzy pořád ještě na tváři, ale radost v oku. V díle se pod tímto oddílem skrývá například píseň desátá – Žehravý.
Píseň pojednává o ztrápené dívce, na kterou se hněvá její milý a ona neví proč. Dívka je v této písni vylíčena jako postava, která udělá vše, co svému milému na očích uvidí, ale jeho odtažitost a skrývaný hněv ji sužuje. Zajímavé na této básni jsou metafory, které dívka, jako vypravěč, používá, například při její větě, že se jí tma sype do očí. Píseň má však dobrý konec, když se problém chlapce vyjeví jen jako nedorozumění a dívka získá zpět svou radost do života.
3.3 Písně naivní, žertovné, satirické
Písní žertovného rázu se vyskytuje ve sbírce nejvíce. Jsou jako celé jádro českého národního básnictví a typické české nátury. Jsou to výsledky přirozeného humoru a pravdivé prostosrdečnosti. Vytvořit naivní báseň je těžší, než se může zdát. Autor stojí totiž na tenkém ledě mezi přirozeným humorem a nechutnými dětskými hříčkami. Většina básní tohoto rázu totiž staví nad dětským uvažováním, které může pronést i člověk dospělý. Přístupnější jsou tedy písně žertovné či satirické, které jsou uštěpačné, což je ryze česká záležitost, nebo svévolné.
Příkladnou písní je píseň čtyřicátá čtvrtá, kdy humorně mladík popisuje své rozhodování mezi snědením a nesnědením koláčů od své milé. Píseň je krátká a v tom má i svůj výrazný vtip, nad kterým se čtenář zasměje.
3.4 Písně
Jsou to písně v nejužším slova smyslu. Jsou to ty, které se zpívají po celém národě a mají při čtení tohoto textu jasnou melodii. Těchto písní není ve sbírce mnoho, ale jsou snadno k rozeznání, dokonce u sebe mají často i doplňující popisek ke které melodii jiné písně se dají přirovnat. Jsou to však i písně, které v sobě skrývají svou pravou podstatu. Právě takovou písní je píseň s číslem čtyřicet dva – Po práci.
Píseň v pěti slokách humorně popisuje pěstování na poli, kdy se v jednom místě místo posledního slova, které by se rýmovalo, objeví jen tři tečky. Na toto vynechané místo si každý může dosadit, co se mu tam líbí. Nejspíš byl ale zájem autora vsadit za poslední slovo „taškáře“ ještě slovo „Němce“. V té době by ale kniha nemohla být vydána, a proto tam je jen to vynechané místo.
3.5 Popěvky
Poslední část se nedá nazvat jinak než popěvky. Jsou to kratičké písně o jedné až tří slokách a mají svou největší sílu ve zpěvu. Zajímavé je, že nejkrásnější staročeské melodie nejsou v ostatních písní, ale právě v těchto popěvcích, které jsou přesné, nadčasové a jasně ukazují český národ.
„PRAVÁ VESELOST
Mívali jsme kabáty, čert je vzal,
až halenu propijeme, půjdeme dál.
Připijme si, sedláčkové, za zdraví,
sic nás o tu halenu čert připraví.“[6]
4. Bibliografie
ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní českých. Praha, Mladá fronta, 1946.
HOMOLOVÁ, Květa. František Ladislav Čelakovský, in: Lexikon české literatury 1. Praha, Academia, 1985, s. 424–430.
LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, Nakladatelství lidové noviny, 2008, s. 198–200.
MÁCHAL, Jan. Snahy F. L. Čelakovského o obnovu české literatury. Český časopis historický. 1899, č. 2, s. 82–89.
VESELÝ, Antonín. Otisky starších děl básnických. Česká kultura. 1913, č. 1, s. 601–605.
[1] HOMOLOVÁ, Květa. František Ladislav Čelakovský, Lexikon české literatury 1, Praha, Academia, 1985, s. 424–430.
[2] VESELÝ, Antonín. Otisky starších děl básnických. Česká kultura, 1913, č. 1, s. 601.
[3] LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha, Nakladatelství lidové noviny, 2008, s. 198–200.
[4] MÁCHAL, Jan. Snahy F. L. Čelakovského o obnovu české literatury. Český časopis historický, 1899, č. 2, s. 82.
[5] ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní českých. Praha, Mladá fronta, 1946.
[6] ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní českých. Praha, Mladá fronta, 1946, s. 90.
