Kniha: Kniha lesů, vod a strání
Autor: Stanislav Kostka Neumann
Přidal(a): Fojtů K.
MASARYKOVA UNIVERZITA – PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY
Vyučující: doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc.
Vypracovala: Kristýna Fojtů
Úvod
Ve své seminární práci bych chtěla přiblížit osobnost české kultury 20. století Stanislava Kostku Neumanna a jeho dílo. Ten se zapsal do dějin převážně jako básník a kulturněpolitická osobnost. Jeho jméno je spjato s časopisem Nový kult, který sám Kostka založil. Shromažďovali se okolo něj významní čeští básníci a výtvarníci jako například Fráňa Šrámek, Karel Toman či František Gellner. Právě okolnosti kolem anarchistického buřičství jsou pro mne zajímavými. Proto jsem si vybrala S. K. Neumanna a jeho sbírku básní Kniha lesů, vod a strání.
Stanislav Kostka Neumann se narodil 5. června 1875 v Praze do vysoce postavené rodiny. Jeho otec měl německo-polské kořeny a působil jako advokát a staročeský poslanec. Otec brzy zemřel a Stanislav žil s matkou a tetami ve vile za olšanskými hřbitovy. Později se tato vila a časopis Nový kult staly symbolem anarchismu. Setkávali se zde výše uvedení představitelé anarchistické skupiny. Studoval na gymnáziu, které společně ani s obchodní akademií nedokončil. Poté, co se Neumann účastnil ve hnutí Omladina, byl zatčen a čtrnáct měsíců vězněn v Plzni na Borech. Po návratu napsal prvotinu sbírku Nemesis, bonorum custos. Tato sbírka byla poznamenána symbolismem a dekadencí. Se svou první ženou Kamillou měl syna, známého herce, Stanislava. S druhou ženou Boženou Hodačovou vychovali dceru a odešli do Vídně. Vrátil se zpátky do vlasti, ale tentokrát na Moravu. Tam bydlel v Řečkovicích a později v Bílovicích nad Svitavou. Právě okolí Brna mu bylo sympatické a cítil se zde šťasten. Tento pobyt ovlivnil jeho básnickou tvorbu. Inspirovala jej příroda. Neumann prožil první světovou válku na frontě v Albánii. V letech 1918–1920 působil jako poslanec za Československou stranu socialistickou, kde stál na straně levicových anarchokomunistů. Ve 20. letech jej ovlivnil marxismus-leninismus a proletářská poezie. Stal se redaktorem časopisů Červen, Kmen a Proletkult, kam přispíval proletářskými statěmi. Roku 1945 byl jmenován národním umělcem. Zemřel na závažnou chorobu srdce 28. června 1947.
Teoretické podloží
Kniha lesů, vod a strání je básnická sbírka, která spadá do období, kdy se Neumann vrátil z Vídně do vlasti. Prvně byly básně vydávány časopisecky od roku 1905 a později vyšla sbírka roku 1914. Sbírka nese známky přírodní lyriky a řadí se mezi vitalistická díla. Analýzu této poezie budu provádět tradičními versologickými postupy v závislosti na posloupnosti básní, kterou autor specificky vytvořil.
„Vitalismus (od la. vita = život) – literární tendence v české lieratuře těsně po první světové válce, vzniklá jako reakce na totální destrukci všech iluzí a hodnot, kterou přinesla světová válka. Po přestálé válečné katastrofě nastoupila nová atmosféra nejprudší radosti z žití; zejména v poezii se začal rozvíjet kult smyslů“.[1] Versologie je nauka o verši, jež se zabývá hlavně problematikou verše a prozodickými systémy. Pod versologii například spadají termíny jako verš, metrum, stopa či systém.
Podle Eduarda Petrů „mají jazykové prostředky najít estetický účinek zobrazené literární estetické normy.“[2] Mezi takové prostředky patří například tropy a figury, které se dále dělí. Tropy můžeme rozdělit na metaforu a metonymii. Mezi metafory patří například známá personifikace či synestézie. Personifikace vzniká na základě jednoho druhu vztahu podobnosti, a to většinou v případech přenesení vlastností živých bytostí na neživé. Zajímavým druhem tropy je oxymóron, nebo-li spojení dvou jevů, které se vzájemně vylučují. Naopak mezi metonymii se řadí například synekdocha. Figury se vymezují na základě hlásek, slov a syntaktických celků. Do hojně používaných figur patří anafora, aliterace nebo epizeuxis. Figurou může být také řečnická otázka.
Aby dílo bylo dílem, musí mít svou základní stavební jednotku. Touto jednotkou je myšlen motiv. Eduard Petrů definuje motiv „jako základní dynamickou složku díla, která vytváří epickou dějovost nebo lyrické napětí … Výběr motivu závisí v prvé řadě na záměru autora, na tom, co a s jakým cílem hodlá vnímateli sdělit, tedy na hlavní ideji díla.“[3]
Analýza a interpretace literárního díla Kniha lesů, vod a strání
Stanislav Kostka Neumann jednotlivé básně poskládal podle ročních dob. Začal vstupní modlitbou a dále postupoval od brzkého podzimu přes zimu a jaro, načež skončil koncem léta. Sbírka obsahuje celkem 63 básní. Celá je protkaná přírodní milostnou lyrikou. Neumann se inspiroval krajinou kolem řeky Svitavy. Hlavní postavu představuje sám básník a poté vše, co potká v přírodě. Několik básní píše Neumann v ich formě. Zmiňuje právě řeku Svitavu a několikrát se k ní vrací. Autor použil spisovný jazyk, plný barevností a obrazů.
Na začátku bych chtěla rozebrat první báseň nazvanou Vstupní modlitba. Básník se snažil udělat jakousi parafrázi na Otčenáš. Již první sloka evokuju pokřižování, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Níže uvedenou první sloku básně tvoří verš střídavý s obkročným. Personifikaci ve druhém verši představuje ležící země. Básník zde oslavuje život, zemi a její krásu. Zároveň k ní promlouvá, aby lidu odpustila viny. „A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí … Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě.“ [4]
„Ve jménu života i radosti i krásy.
Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy a)
jak žena kvetoucí pod zrádným závojem, b)
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy , a)
přijď nám tvé království se všemi svými plesy, a)
nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem“.[5] b)
Nejen, že Neumann parafrázoval Otčenáš, ale také Zdrávas Maria v básni Jarní zvěstování nebo známý epitaf řeckého básníka Sémónida z bitvy u Thermopyl. „Poutníče, zvěstuj v nížinách a v sazovitých městech, my že tu šťastni byli s lesy po horách, že také děkujeme slunci … zemi chladnoucí … za život pohanský, sen v barvách, lesklý prach …“[6]
V básni Vzpomínka na den šerý Neumann ukazuje svůj zájem o Japonsko a jeho výtvarné umění.
O personifikaci v této sbírce není nouze, ba naopak. Můžeme ji najít téměř v každém verši. Uvedla bych pár z nich, které mě zaujaly. Jsou to například verše: „miliony vloček jdou,“[7] „Srdce, slyšíš?“[8] Dalším typem tropy, který můžeme najít v básních, je oxymóron, a to například ve spojení „Suchá voda“ [9] . Dále také metafory. „A jahodami ruce mi voní, mám krev jejich rukou na retech.“ [10] nebo „Dnes beránci se pasou na blankytu.“ [11]
Sloky básní jsou posety velkým množstvím figur. Jedna z nich je anafora. Znamená to, že se slova na začátku druhého verše opakují. Jako příklad anafory jsem vybrala jednu z posledních básní Sloky nepojmenované.
„Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti,
Pro rybu ve vodě a mlad ratolesti,
Pro modrá nebesa a ptáky na pouti,
Pro hvozdů tajemstvím a rovin tiché štěstí.“ [12]
Mezi figury patří také gradace, což znamená, že pojmenování řadíme podle intenzity. Ukázka z gradace: „Opilý lesy, divoký, nevinný.“ [13] Avšak ve sbírce nelze najít epanastrofu, básnickou figuru, která je založena na opakování stejného slova či slovního spojení na konci jednoho a na začátku následujícího verše. Epizeuxis, tedy pakování slov za sebou, má ve sbírce hojnost šafránu. Neumann se nejspíše zaměřil na plynulost a jasnost veršů. Snaha o to, najít epizeuxis, se vyplatila v básni Letní apostrofa. „ej, ticho, ticho.“ [14] Zároveň je tato báseň zřejmě jediná, jak už ze samostatného názvu vyplývá, která obsahuje apostrofy, tedy řečnické oslovení. V básni Oběť poděkovací můžeme shledat aposiopesi, což je nedokončená myšlenka. „A mráčky kouře děkují …“ [15] Dále nedílnou součást sbírky tvoří inverze. „Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko.“[16]
Z versologického hlediska rozeberu závěrečnou báseň sbírky, a to Epilog. Tato báseň je ze všech nejkratší. Svými symboly evokuje konec léta a začátek podzimu. Básník vidí zbarvené listí lesů, ale zároveň cítí vůni letního sena. V posledních dvou verších chce zapomenout na všechno špatné, pocítit na chvíli úlevu a nemít starosti. Báseň obsahuje tři sloky a dvanáct veršů, které spadají do sylabotónického systému. Zmíněný systém pracuje s kombinací tónického a sylabického systému. Tedy mají normovaný počet slabik a pravidelný počet přízvuků. Schéma veršů abcb tvoří rým přerývaný. Střídají se zde čtyřstopé trocheje s daktyly, končící na lehkou dobu, na arzi, tedy na ženský rým.
„Epilog
Vodopády zlatých lesů
– ᴗ – ᴗ – ᴗ – ᴗ > čtyřstopý trochej
šumí píseň jeseně;
– ᴗ – ᴗ – ᴗ ᴗ > dvoustopý trochej + daktyl
v údolí nám ještě zbyla
– ᴗ – ᴗ – ᴗ – ᴗ
vlhká vůně po seně.
– ᴗ – ᴗ – ᴗ ᴗ
Sklizeno a dokonáno.
Po všech stráních dokola
krásná iluse jen svítí,
směje se a plápolá.
Stráně hoří, stráně hoří …
Odvane vše listopad…
Chtěl bych také – na chvíli jen –
srdci, mozku dáti spát!“ [17]
Závěr
Stanislav Kostka Neumann byl nejen všestranným, ale i skromným básníkem. Nikdy se nepovažoval za úspěšného spisovatele, a to i v době, kdy byla jeho díla velmi ceněna. Svoje pocity i úvahy dokázal nejlépe vyjádřit básní, čehož si povšimnul Jiří Taufer ve své knize Stanislav Kostka Neumann: Básník, jeho doba a odkaz:
„Sám sebe Neumann pokládal vždy za jednoho z těch ostatních, za básnícího člověka, politicky myslícího a cítícího, patřícího k onomu druhu spisovatelů, kteří se nepovažují za doživotní obyvatele věžičky ze sloni, nýbrž za celé občany. Pokládal se za skromného dělníka verše, který své rozhořčení i horoucí souhlas vyslovuje veršem tehdy, když se prostě nemůže vyslovit jinak, ani fejetonem, ani břitkou polemikou či útokem.“[18]
Se sbírkou Kniha lesů, vod a strání souvisí i Neumannova práce v žurnalistice. Právě v této době pracoval externě pro Lidové noviny, kam psal četné fejetony, zvláště pak s přírodní tematikou. Zároveň patří tyto fejetony k podkladům, k výše uvedené sbírce, která se stala čtenářsky nejoblíbenějším Neumanovým dílem. Celá sbírka je protkána básníkovou lyrikou, často s erotickým a přírodním podtextem. „Sám autor od dvacátých let se k této sbírce stavěl kriticky, neboť se obával, že kvůli ní bude označován nálepkou „naturisty“, idylického básníka přírodních obrázků.“ [19]
Při čtení tohoto díla si čtenář může povšimnout malých kreseb. Ty později dodal sbírce Josek Čapek. Nemůžeme si také nevšimnout jak barvitě a obrazně Neumann popisoval přírodu. Bylo to jakési jeho odtržení od běžně psané práce. Chtěl zde vyjádřit myšlenky a nálada spjaté s jeho milovaným místem, možná proto se sbírka stala tak úspěšnou.
Použitá literatura
Primární zdroje
- NEUMANN, Stanislav Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Praha: SNKLHU, 1955.
Sekundární zdroje
- ČERVENKA, Miroslav. Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha: Československý spisovatel, 1990.ISBN 80-202-0217-X.
- PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy / Eduard Petrů. 2000. ISBN 808583944X.
- TAUFER, Jiří. Stanislav Kostka Neumann: Básník, jeho doba a odkaz. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975.
- VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. V Praze: Československý spisovatel, 1977.
Příloha
HOROVÁ, Anděla. Náš nejskromnější Josef Čapek. In. Literarky.cz [online]. 11.12.2009 [cit. 9.12.2009]. Dostupné z: http://www.literarky.cz/kultura/art/1757-na-nejskromnji-josef-apek
NAGY, Petr. Kudrnáč, Jiří (ed.) Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. In. iLiteratura.cz[online][cit.6.1.2012].Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29347/kudrnac-jiri-ed-julius-zeyer-lumirovsky-basnik-v-duchovnim-deni-evropy
POLÁČEK, Jiří. Byl moderní na přídi tradice … Tvar, 2009, č. 11, s. 10–11.
POLÁČEK, Jiří. Manifest českých spisovatelů. Tvar, Praha: Klub přátel Tvaru, 2007, roč. 18, č. 10, s. 7. ISSN 0862-657X.
POLÁČEK, Jiří. Od moderny k avantgardě. Česká literatura, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2015, roč. 62, č. 4, s. 626-628. ISSN 0009-0468.
RAŠKA, Vladislav. Básnický rok jako koláž. Duha [online]. 2016, roč. 30, č. 4 [cit. 2017-11-30]. Dostupný z WWW: <http://duha.mzk.cz/clanky/basnicky-rok-jako-kolaz>. ISSN 1804-4255.
ŘEHULKOVÁ, Hana. Tak nám zabili Ferdinanda. In Host Brno: Host, 2014, roč. XXX, č. 7, s. 18. Dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/7-2014/tak-nam-zabili-ferdinanda
ŠAJTAR, Drahomír. Elementy romantismu v poezii Petra Bezruče. Tvar. 1999, 10(20), 4-5. ISSN 0862-657x. Dostupné z: http://old.itvar.cz/prilohy/383/T20_99.pdf
VYKOUPIL, Libor. Alois – nejstarší z bratří Mrštíků. In Host Brno: Host, 2011, roč. XXVII, č. 8, 35. Dostupné z:http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2011/8-2011/alois-nejstarsi-z-bratri-mrstiku
VYKOUPIL, Libor. Čapkův souputník. In Host Brno: Host, 2005, roč. XXXI, č. 1. s. 23. Dostupné z:http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2015/1-2015/capkuv-souputnik
VYKOUPIL, Libor. Jak jsem potkal Otu Pavla. In Host Brno: Host, 2013, roč. XXIX, č. 3, s. 46. Dostupné z:http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2013/3-2013/jak-jsem-potkal-otu-pavla
VYKOUPIL, Libor. Rudolf Těsnohlídek, žebrák štěstí. In Host Brno: Host, 2008, roč. XXIV, č. 1, s. 19. Dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2008/1-2008/rudolf-tesnohlidek-zebrak-stesti
VYKOUPIL, Libor. Wolker – Chlapeček bosý, jenž miloval svět. In Host Brno: Host, 2010, roč. XXVI, č. 3, s. 18. Dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2010/3-2010/wolker-chlapecek-bosy-jenz-miloval-svet
[1] VLAŠÍN, Štěpán, ed. Slovník literární teorie. V Praze: Československý spisovatel, 1977.471 s.
[2] PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy / Eduard Petrů. 2000. ISBN 808583944X. s.110.
[3] PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy / Eduard Petrů. 2000. ISBN 808583944X.s.103.
[4] NEUMANN, Stanislav Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Praha: SNKLHU, 1955, s. 8.
[5] Tamtéž; s. 7.
[6] Tamtéž; s. 16.
[7] Tamtéž; s. 35.
[8] Tamtéž;s. 48.
[9] NEUMANN, Stanislav Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Praha: SNKLHU, 1955, s.32.
[10] Tamtéž; s. 109.
[11] Tamtéž; s. 120.
[12] Tamtéž; s. 148.
[13] Tamtéž; s. 110.
[14] Tamtéž; s. 127.
[15] Tamtéž; s. 15.
[16] Tamtéž; s. 122.
[17] NEUMANN, Stanislav Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Praha: SNKLHU, 1955, s. 152.
[18] TAUFER, Jiří. Stanislav Kostka Neumann: Básník, jeho doba a odkaz. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 5.
[19] ČERVENKA, Miroslav. Slovník básnických knih: díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 98.
