Kniha: Pěna dní
Autor: Boris Vian
Přidal(a): Zukoule
Pěna dní (L´écume des jours)
Počátek děje se surrealistickou lehkostí líčí život Colina, který létá nad swingem rozeznělou Paříží, jehož klavír umí přichystat martini a který žije ve světě, kde na jedné polovině louky prší a nad druhou je slunečno. Jako milovníkovi pohádek se mi takový příběh velice líbil a nijak jsem při čtení neomezovala fantazii. Už ne tak přirozené pro mě bylo akceptovat, že v tomto světě není vážného opravdu nic, a když zemře dvacet lidí na bruslícím stadionu, nemusí si z toho člověk dělat hlavu. Nicméně pokud se člověk otevře a přimhouří oko i nad takovými výstřednostmi, je začátek děje okouzlující a dílo se zdá jen jako lehká četba pro zpříjemnění dne.
Změna přichází potom, co onemocní Colinova žena Chloé. Její choroba je stejně tak jako celá kniha nepochopitelná – Chloé vyroste na plicích leknín. Dosud všechny tragické události jsou brány jako nepodstatné, až nyní se setkáváme s pochopením situace tak, jak ho známe. Onemocnění Chloé strhne celý děj a především atmosféru knihy. Převrací se vše,co bylo dosud v knize líčeno. Mně osobně nejvíce zaujal svým překvapení osud Colinova přítele Chicka, který se stane naprosto závislým na knihách a přednáškách filozofa Parta. Zpočátku jsem viděla jeho náruživé čtení jako ukázku toho, že je vzdělaný a inteligentní, a proto mě tento převrat v závislost velmi zaskočil. Mizení pozitivní atmosféry je ukázáno v nejrůznějších metaforách, kde se Colinovi začne zmenšovat byt a jeho kuchař Nicolas, který vždy dělal fantastická jídla, nedokáže vařit. Potom co Colin přichází o majetek a musí si najít práci, mi počáteční iluze o knize plné fantazie zmizely. Jakožto člověk zvyklý na tradiční „happy-endy“ jsem při čtení neustále čekala na moment, kdy se celý děj opět převrátí o sto osmdesát stupňů a příběh se navrátí do živé Paříže. Nevzdávala jsem se dokonce ani potom, co dostal Colin dopis o tom, že Chloé dalšího dne zemře. Smrt Chloé byla líčena opravdu drsně a čtenáře ponoří do hlubokého smutku.
Kniha je pro mě naprosto jedinečná, otevřeně jsem se při čtení nechala unášet všemi půvabnými nesmysly, které v ní byly vylíčeny, ať byly sebezvláštnější. V této fázi jsem se nechala knihou natolik pohltit, že už bylo snadné uvěřit, že Colin je nucen pracovat v odporné továrně na výrobu pušek nebo jako nenáviděný posel špatných zpráv. Po dočtení knihy mi ovšem zůstává nejasnost toho, proč nebyly tragické události v první části vnímány špatně, když později vyvolávají docela přirozené reakce. Snažit se najít odpověď bylo marné, a tak jsem se spokojila s vysvětlením ve větě: Lidé se nemění, mění se věci… V této větě je omluvena vražda Parta, kterou spáchala Alise, aby uchránila Chicka před jeho závislostí i nevšímavost a pousmání nad úmrtím mnoha lidí v kontrastu k depresi ze smrti Chloé. Koneckonců i v našem světě se dějí zvěrstva, ale nikoho z nás nedojme článek o úmrtí deseti bangladéšských dětech v továrně na oblečení, které máme zrovna na sobě, jako když ztratíme někoho nám blízkého.
Zajímavost a odlišnost knihy mě motivovala i ke zhlédnutí filmu, který musím ohodnotit také velmi kladně. Nenuceně vás zatahuje do atmosféry a velice originální mi přišlo vyjádření děje pomocí barev – zezačátku pestrobarevný svět končil černobílým pohřbem. Dílo určitě doporučuji každému.
