Jméno: Pravidla českého pravopisu
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Současný pravopis českého jazyka je výsledkem vývoje několika uplynulých století. Jeho současnou kodifikovanou podobu můžeme najít v normativní jazykové příručce s názvem Pravidla českého pravopisu. Znalost těchto pravidel je jednou z důležitých součástí výuky českého jazyka.
Základní informace o českém pravopisu
Slovem pravopis neboli ortografie označujeme soubor pravidel, doporučení a zvyklostí, která souvisejí se správným psaním v určitém jazyce. Pokud jde o český pravopis, který v porovnání s ostatními jazyky patří k těm složitějším, prošel poměrně dlouhým vývojem, jehož výsledkem je dnešní kodifikace spisovného jazyka. Český pravopis se ale vyvíjí neustále, stále se upravuje a zjednodušuje. Jazyková příručka Pravidla českého pravopisu se vydává ve dvou podobách, školní a akademické. Školní pravidla obsahují více informací o skloňování a jednotlivých tvarech ohebných slov. Akademická pravidla mají podrobněji rozpracovánu výkladovou část a jsou doplněna o slovníky zeměpisných, rodných a antických jmen.
Vývoj českého pravopisu
Nejjednodušším pravopisem byl tak zvaný primitivní pravopis, která lze najít na nejrůznějších přípiscích, glosách či bohemikách v latinských textech přibližně do začátku třináctého století. Pro zápis těchto slov byly použity grafémy latinské abecedy a pro české fonémy, pro které neexistoval grafický ekvivalent v latinské abecedě, byly použity litery zvukově podobné. Výsledný text tak byl náročný na čtení i pochopení, neboť například grafém c byl použit pro zápis hlásek c, č i k. Dalším vývojovým stupněm českého pravopisu byl pravopis spřežkový. Spřežka vznikla spojením dvou či více grafémů latinské abecedy, například [š] se zapsalo jako dvě s: ʃʃ. Výsledkem bylo usnadnění zápisu staročeských slov i lepší srozumitelnost pro čtenáře.
Na začátku patnáctého století vydal Jan Hus spis s názvem De orthographia, ve kterém je nastíněno další vývojové stádium českého pravopisu, diakritický pravopis. Jeho cílem bylo zapisovat jednu hlásku pouze jedním grafémem neboli odstranění spřežek. Hus tak vytvořil speciální systém diakritických znamének, konkrétně čárky a tečky, které umístil nad určité grafémy. Tímto způsobem tak vznikly svébytné grafémy, a nebylo tak třeba využívat komplikované spřežky. Čárka nad grafémem označovala kvantitu hlásky, tečka se používala k označení měkkosti. Z této tečky se později vyvinul háček.
Se vznikem knihtisku bylo třeba pravopis ještě více zjednodušit a zároveň způsob zapisování slov upřesnit a sjednotit. Tohoto úkolu se zhostili čeští bratři, a vzniká tak bratský pravopis, vzorem tohoto pravopisu a obecně spisovné češtiny byla zejména Bible kralická. Pravopis českého jazyka se vyvíjel i v dalších stoletích, například grafém w pro označení hlásky v či grafém g pro označení hlásky j se psal až do konce národního obrození, během nějž pak vzniká tak zvaný obrozenský pravopis. Z něj pak na začátku dvacátého století vychází pravopis moderní spisovné češtiny.
