Téma: Setkání s dezertérem
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): Okles
Jel jsem již velice dlouho, byl jsem unavený, dokonce i můj kůň byl dosti vysílený. Blížila se noc a najednou jsem v dáli zahlédl světlo. Vydal jsem se tím směrem. Když jsem přijel blíže, našel jsem opuštěné ohniště, nenašel jsem ani známky toho, že tam v poslední době někdo byl. Co ale bylo zvláštní, že v ohništi se něco blýskalo. Zvědavost mi nedala a vytáhl jsem to. Byl to knoflík, knoflík z vojenské uniformy a ne jeden. Bylo jich tam víc, krom nich tam byly ještě přezky a odznaky. Nějaký dezertér zde musel spálit uniformu… Znovu jsem se porozhlédl, jestli okolo nikdo není, křičet se mi nechtělo. Nikoho jsem nenašel. Byla už tma, tak jsem se rozhodl tam přespat.
Usnul jsem tvrdým spánkem. Najednou mě v půlce noci vzbudil ledový kov na krku. Byla to dýka. Nezmohl jsem se na jediný pohyb, jediné slovo, jediný nádech… Jen jsem s hrůzou v očích hleděl na cizí tvář nade mnou. Bez jediného slova mi pokynul, abych se zvedl. Posadil mě k nedalekému stromu. „Co jsi zač?“ zeptal se. Místo odpovědi jsem se ho zeptal: „Ty jsi ten dezertér?“ To byla chyba. Viděl jsem vztek v jeho očích. Přitlačil mi dýku ke krku. „Co si o mně myslíš?“ zeptal se s výhružkou v hlase. Věděl jsem, že na té odpovědi závisí můj život. Dostal jsem skutečný strach. „Nic. Já nikoho nesoudím,“ vykoktal jsem ze sebe. Tlak dýky polevil. Aniž by cokoli řekl, se posadil k ohni a měřil si mě pohledem. Chvíli na mě zíral, a pak stále vyndanou dýkou ukázal na místo na protější straně ohniště. Nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad, ale sedl jsem si naproti němu. Dívali jsme se na sebe a já měl ještě pořád trochu strach.
Vtom si všiml knoflíků, přezek a medailí vytažených z ohně. Znovu mi pohlédl do očí. Nedokázal jsem odhadnout, co si myslí. Zíral jsem na něj. Znovu mě naplňovala hrůza a nevěděl jsem, co se bude dít dál…
Hodnocení: 2 = chvalitebně
