Jméno práce: Terezín
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): opajda
Terezín
Měla jsem teplé oblečení, pohodlné boty, v kabelce nějakou tu svačinu a poslouchala naši průvodkyni, která nás prováděla po Terezíně. Vlastně jsem si neměla vůbec na co stěžovat, ale to bych nebyla já, kdybych si něco nenašla. Bolí mě nohy, chce se mi na záchod, kdy už půjdeme do tepla? Tyhle myšlenky mi běhaly hlavou asi už od poloviny výkladu. Zatímco jsme procházeli cely, přepadl mě pocit zahanbení.
Přesně na tomhle místě, není to ani tak dlouho, zemřelo v naprosto příšerných podmínkách spoustu lidí. Neměli teplé oblečení, pohodlné boty a byli rádi za oschlý krajíc chleba. Neměli přístup k teplé vodě, byli šikanováni dozorci a nevěděli, jestli další den není jejich poslední. Chyběla jim veškerá životní jistota, byli odtrženi od svých rodin a pohlíželo se na ně, jako na méněcenné.
Často se mačkali v přelidněných celách nebo byli naopak zavřeni na samotce bez jakéhokoliv světla a možnosti komunikovat s ostatními. Co se člověku v takovýchto podmínkách začne honit hlavou si ani nedokážu představit. Být sám jenom se svými myšlenkami v temné cele, bez možnosti jakéhokoliv rozptýlení musí být, jako být zavřený ve své hlavě. Ubránit se hrůzným myšlenkám a katastrofickým scénářům je v podstatě nemožné. Takže nejen fyzická bolest ve formě hladovění, štípání hmyzem a šikanou od dozorců, ale i ta psychická zde byla na denním pořádku.
Nejhorší na tom je, že ti lidé byli nevinní. Provinili se jen tím, že vyznávali jinou víru než křesťanství, byli tmavé pleti nebo byli homosexuálové. Nikomu tím neubližovali ale i přesto na ně bylo pohlíženo jako na odpad společnosti. Dokonce i ti, kteří už nevyznávali judaismus a nehlásili se k této víře zde mohli skončit. Stačilo mít prarodiče, který se hlásil k židovství a člověk byl ihned označen hvězdou. Postupně jim byla odebírána práva volného pohybu po městě. Nemohli navštěvovat určité obchody, parky, kina a dokonce i některé ulice. Mohlo se tedy stát, že pokud člověk určitou ulicí chodil po celý život domů, tak najednou nemohl. Musel ji obejít cestou, která mohla být klidně i dvakrát delší. Tím to bohužel ale teprve začínalo. Později už tito lidé byli převáženi do táborů pro ně určené. Jedním z nich býval právě Terezín.
Tento tábor ale nesloužil, jako vyhlazovací, byl pouze jakýmsi mezi stanovištěm. Z Terezína byli lidé dále přepravování na východ nejčastěji do polské Osvětimi. Osvětim byla, bohužel pro mnohé, už cílovou stanicí a místem smrti velkého množství lidí. Podle mého názoru byla v té době velmi důležitá soudržnost, aby si lidé navzájem pomáhali a dělali pro sebe maličkosti. Ona totiž i úplně obyčejná věc v podobě plesnivého chleba mohla někom klidně zachránit život.
Domnívám se, že takovéto události jako je holocaust je důležité si připomínat a učit se o nich. Říká se totiž, že bychom se měli poučit ze svých vlastních chyb, aby se minulost znovu neopakovala. Proto osobně považuji tuto exkurzi za jednu z nejpřínosnějších, na kterých jsme se školou zatím byli. Nepopírám ale, že mnohem víc bych si ji užila, kdyby kolem nebyli žádní lidé. Přeci jenom ta je to jiné, když je člověk sám, může se pořádně zamyslet a nasát atmosféru onoho místa. Mnoho lidí zde zemřelo a nespočet rodin přišlo o své blízké. Kdokoliv z nich mohl najít lék na nevyléčitelné nemoci, vynalézt převratný vynález nebo nastolit světový mír.
Těmto lidem bylo odebráno právo na život a já si stěžuju, že mě bolí nohy po pár hodinovém chození. Bohužel nejsem jediná, většina lidí si neustále na něco stěžuje a mají pocit, že jim cosi chybí. Jsme vychováváni tak, že člověk má chodit do práce, aby zabezpečil rodinu a sebe. Tím pádem se z našeho života stává neustálá honba po penězích.
Srovnáváme se s druhými a často zapomínáme na to se zastavit. Já osobně se o to skoro každý den snažím. Snažím se každý den si uvědomovat, za co jsem vděčná a je až neuvěřitelné, co si člověk díky tomu uvědomí a dojde mu, jak moc dobře se vlastně má. Ono totiž jenom se uprostřed dne zastavit, zhluboka se nadechnout a vybavit si klidně jenom tři maličkosti za které jsem ten den vděčný dokáže kolikrát zlepšit náladu naprosto nečekaným způsobem. Já osobně jsem vděčná za to, že mám co jíst, mám střechu nad hlavou a zdravou rodinu. Tyhle věci by mohly působit obyčejně, tohle přeci může říct spousta lidí, tak proč za ně děkovat a být vděčný. I když to beru jako samozřejmost. Jsem vděčná, že po škole přijdu domů, kde už je mamka, kterou můžu obejmout a popovídat si s ní. Jsem vděčná, že doma na mě čeká teplá večeře a jsem vděčná, že další den můžu jít do školy. Nic totiž není samozřejmostí. Tábor Terezín a jeho historie je toho důkazem.
Hodnocení: 1 = výborně
