Vladař – rozsáhlý čtenářský deník

 

  Kniha: Vladař

  Autor: Niccolò Machiavelli

  Přidal(a): Tomi

 

Vladař, jedno z nejzákladnějších děl světové politické literatury. Dílo, které bylo napsáno roku 1513 známým filozofem Machiavellim, který žil v období renesance.

Renesanční filosofie tvoří článek mezi středověkou a novověku filozofií. Usiluje o znovuzrození klasické antické vzdělanosti. Období renesance bylo jednak obdobím rozvoje řemeslnické výroby, prvních manufaktur, rozvojem trhu, na druhé straně také obdobím ztráty výsostného postavení církve. Stoupala úroveň obecné vzdělanosti, nastal rozvoj umění a zvýšil se zájem o klasické jazyky a studium literatury. Nastal také rozvoj vědy, zejména matematiky, astronomie a anatomie. Renesanci kritizuje scholastika pro její nedocenění zkušeností a lpění na dogmatech. Myšlenkovým proudem, z jehož renesance vychází, je humanismus.

 

Machiavelli, vlastním jménem Niccoló di Bernardo Machiavelli byl nejznámějším renesančním filosofem zabývající se politickou vědou, Florentským úředníkem, historikem a politickým myslitelem. Ve své literární činnosti se zabýval hlavně politikou, státem, vojenskou teorií a historií. Jeho literární tvorbu ovlivnili zejména události a změny ve Florencii, která se neustále ocitala v nerovnováze. V jeho zemi probíhaly neustálé boje o moc. Na tyto těžké chvíle reagoval literární tvorbou, která položila základy italské próze. Mezi jeho známá díla patří poetická díla jako Kapitoly, Karnevalové písně, Mandragora a prozaické díla – Belfagor. Psal i historická díla: Florentské letopisy. Známější jsou však jeho politické spisy Úvahy o první dekádě Tita Livia, O vojenském umění, Život Castruccia Castracaniho a Vladař.

 

Vladař, nejslavnější Machiavelliho dílo. Dílo, ve kterém známý renesanční filozof dává cenné rady vladaři. Rady, které hovoří o tom, jak si získat a udržet moc. Vladař poskytuje návod jak navenek i zevnitř vytvořit silný a stabilní stát. Je nakloněn myšlence tvrdé ruky pro dobro státu. Nechce odstranit vladaře naopak popisuje ho jako to nejvýhodnější pro řízení státu. Machiavelli říká, že základem práva je moc a ne morálka, rovněž zdůrazňuje, že nejvyšším zákonem politiky je moc a štěstí státu. Touha po moci a majetku nemá hranic. Politici touží po tomtéž, po uchopení moci, kterou však může získat jen jeden z nich. Politika není řízena společným dobrem, protože něco takového v politice a u moci neexistuje. Je možné proto, aby člověk, který chce získat moc použil jakýkoliv prostředek. Je ale nemožné, aby dobrý a čestný člověk normálně fungoval ve společnosti s ostatními. Převládá zlo nad dobrem. Filozof také tvrdí, že lidé jsou od přírody zlí, líní a egoističtí a degenerují, pokud je nic nepřinutí překonávat tyto přirozené vlastnosti. Lidí nemotivují mravní normy nebo ideály, ale jen materiální zájmy. Negativní hodnotí také postavení církve. Machiavelli je také tvůrcem známého výroku: ,, účel světí prostředky ,,. čím myslí, že pokud chceme dosáhnout svého cíle, je možné a třeba použít zbraně jako jsou násilí, podvody a korupce.

 

Ve své knize má také významné místo vojsko, válka a bitvy. Mluví o různých druzích vojsk, začleňuje je do tříd. Také o tom, jaké úkoly by měl panovník plnit ve vojenských věcech. Čím se zabývat, co považovat za důležité, jak postupovat v případě nouze, jakým je třeba být a jak se chovat.

V kapitole o pomocném, smíšeném a vlastním vojsku poutá pozornost na druhy vojsk. Pomocné vojsko, je takové vojsko, které pošle jiný vladař na pomoc vladaři, který se ocitl v tísni. Není to ovšem ideální stav. Je to stav, který má plno nevýhod. A když vojsko prohrává, jiný vladař mu pošle vlastní vojsko a nakonec spolu dosáhnout vítězství. Často si pomocné vojsko nárokuje určité výhody, a tak se stává vladař vlastním zajatcem, otrokem. Proto, pokud je možné, je lepší najmout si nájemné vojsko, které neposlouchá na slovo svého vladaře na rozdíl od pomocného. Nájemné vojsko netvoří jeden celek, ale velitel, který je určen panovníkem si nedokáže zpravidla za krátký čas boje dobýt u vojáků prestiž a moc. Nejlepším rozhodnutím vladaře je jednoznačně mít vlastní vojsko. Lepší je prohrát s vlastním oddílem, jak vyhrát a pyšnit se vítězstvím díky pomocnému. Příkladem je vtrhnutí Césara Borgia do Itálie spolu s pomocným vojskem, které bylo složeno z Francouzů. S jejich pomocí nakonec dobyli Imolu a Forli. Časem zpozoroval, že toto vojsko není spolehlivé a vyměnil ho za nájemné. Později si však uvědomil, že není nad vlastní vojsko, a tak budoval vlastní. Stát není bezpečný, pokud nemá vlastní cvičené vojsko. Vlastní vojsko je takové, které je složeno z poddaných, občanů, nebo z lidí, kteří jsou na panovníkovi závislí. Lidská neopatrnost často svádí lidi k mnohým rozhodnutím a krokům, které zpočátku vypadají velmi světlo. No časem se objeví jejich tmavší stránka, jak je to s vytvořením pomocného vojska. Panovník, který jen zřídkakdy rozpozná příchozí zlo, není moudrým a dobrým panovníkem. Svěření země do rukou člověka, který není schopen uchránit zemi před zlem si ji nezaslouží.

 

Co se týče úloh panovníka ve věcech vojenských, tak vladař nesmí mít jiný cíl a jiné starosti, obavy jako válku. Protože jen výhrou v bojích si vladař dokáže udržet moc, dokonce rozšířit svůj vliv. Válka udržuje u moci takové, kteří se narodili jako panovníci, ale dokáže také povznést na trůn zcela obyčejného člověka. Často vidíme úpadek moci u  těch, kteří si užívají bohatství a moc a vůbec nedbají na možné útoky nebo ohrožení, jiným vladařem. Podle Machiavelliho Francesco Sforza se stal vojevůdcem v Miláně jen proto, protože byl skvělým vévodou. Naopak jeho nástupci se válkám vyhýbali a chtěli žít v míru, a tak časem ztratily svou moc a přišli o své území. Panovník se nikdy nemůže snížit k tomu, aby jím jiní opovrhovali. Je to největší potupa vládce, jakou může zažít. Rovnováha mezi ozbrojenými a neozbrojené neexistuje. Logicky plyne, že neozbrojený bude bez váhání poslouchat na slovo ozbrojeného. Bezbrannost vzbuzuje pohrdání, a navíc podezíravost. Panovník si nemůže bez řádného vojska a materiálního vybavení udržet moc a respekt u svých vojáků a už vůbec ne u svých nepřátel. Nikdy nesmí zapomenout na pravidelný vojenský výcvik. Je třeba trénovat pravidelně i během míru, aby byli vojáci připraveni do boje v tom správném čase. Kromě pravidelného pohybu je rovněž třeba otužovat se, chodit na lov a také dobře znát svou zemi. Všímá si, kde se tyčí hory, kde končí údolí, kde jsou toky řek. I na tom záleží, protože takové znalosti přidávají na užitku. Podrobné poznání vlastní země napomáhá k lepšímu bránění, protože kdo zná vlastní kraj, vyzná se snadno i v cizím, protože bažiny, řeky, roviny i vrchy jsou všude velmi podobné. Vladař je takového mínění, že panovník by měl být vždy na sto procent připraven k útoku. Netřeba zahálet v míru, protože nikdy nemůžeme vědět, kdy bude třeba použít zbraně. Důležitá je také duševní příprava. Vladař by měl především studovat dějiny a životopisy slavných mužů, zkoumat příčiny jejich vítězství i   proher. Tímto by měl předejít prohře. Často si vybírali svůj vzor, idol. Tak na příklad Alexander Velký Acchila, Cézar Alexandra, Scipio Kýra. Stát nemůže jednoduše bez řádného vojska existovat.

 

Proti jiným renesančním filozofům je jeho filozofie odlišná. Thomas Morus a Tomas Campanella sice také hledají a popisují ideální stát, ale například Campanella tvrdí, že v státě má převládat láska, moudrost a moc. Ideologie Moruse je zase založena na společném majetku a zrušení soukromého vlastnictví.

Niccolò Machiavelli je jedním z nejznámějších filozofů. Ve spise Vladař se věnuje mluvě moci a vztahem mezi úspěšnou politikou a křesťanskou morálkou. Podle jeho názoru se politika nemá velmi zatěžovat morálkou.

 

Zdroje:

  • Niccolò Machiavelli – Vladař, Nakladatelství Ivo Železný, Praha, 1997
  • Wikipedia.sk
  • Zmaturuj z   nauky o   společnosti, Vydavatelství Didaktis, Brno, 2002





Další podobné materiály na webu: