Jméno: Framenty
Zařazení: Poezie – vlastní tvorba
Autor: Kamil Jansa
V zemi NO, kde žiješ,
a někdy mne tam pozveš
Bloudím jak tulák tou krajinou, kde žiješ Ty, Kterou s bolestí miluji… Když ráno vstaneš a já cítím vůni Tvého těla , pověz mi řečí pocitů, zda bys mne vůbec chtěla… Z tvých očí se na mne moře rozlévá. A já šťasten jsem, jak se příboj vlní. Tam najdu molo, kde se malá loďka kymácí. Nadýchnu se a spadnu do ní, rukama obejmu vesla Ne proto, abych proťal hladinu, ale aby loďka sama mne nesla. Kam? Plachtoví nemám a hlava mi klesla… Oceán tvůj je nekonečný a orientaci jsem ztratil. Stačí mi, abys mi něco o hvězdách alespoň… hlesla… Pokud zemřu, ulož mne něžně, jak bych stále byl tam, kam tvé sny chodí… Pojedeme pak spolu tou lodí, K úsvitům společným, kde naděje Slunce, obzorem růžovým, zítřky nové rodí…
Není tajných přání, jsou jen nevyřčená,
klíčí kdesi tam, kam lásky chodí po špičkách.
Neřekneš je? Zmizí.jako lidé cizí…..
a ty vzpomínky budeš sbírat jako listí podzimní,
kde jen barva ti řekne, kam jsi mohla až zajít.
Lítost promarnění tě obejme,
vlnou snad i k zalknutí.
Není to tvoje vina, to jen osud jsi zastavila.
Jsou nová rána kdy řekneš osudu tady jsem.
Tvář moje i tvoje nemá mladý pel, však duše není jiná.
Prý existuje svět, který je na dosah, ale kam se nepodíváš. Je skryt za zrcadlem vášní a touhy.
Touha je to, co tě pohání vpřed. Vášeň je to, co dostaneš, když víš, kde hledat….. to je mnohoznačné, protože se mne okamžitě zeptáš: “ a ty to víš?“ Není to ani tak o vědění, jako o odvaze. Jsou ti, co ji nemají a nepřejí těm, kteří vědí a umí….sami by rádi, ale chtějí, aby se báli všichni, tak jako se bojí oni….a tak prožijí život v šedivém nudném životě a zemřou s tím, že nejsou smířeni s osudem….neboť za vášeň se platí, ale ne penězi. I dávat je vášeň, nejen brát…..je jako pravda, je, nebo není, ale neslouží, nemá to zapotřebí.
Více citu, méně slov,
jak v chalupě, kde před sluncem stíní krov,
tak pod košatým stromem, kam vánek umřít letí
tam, v temnolisté spleti řekneš mi, já ale nejsem lov..
a já hladím ten tvůj něžný nos,
ač vítr sílí, já rozedrán a bos,
a srdce, srdce ve mně šílí.…
zmrzlinová trubička je taková maličká..
koupil jsem si tedy placku. byla dobrá. pokecal jsem tričko a dostal jsem facku…
příště radši trubičku dostanu však hubičku.
Měl rádiovku s brčkem a třídní nenávist.
Ruku černou dělnickou, sevřenou v pěst,
Umaštěnou halenu, svojí stranu soudruhů
Kde se stejnou partou byl si jist.
Slovník jeho sevřený, pozdrav práci čest.
V záloze politruk náměstkem, sejde se s ním v šest
Co zrádci, soudruhu? Jak mluví v dílně a na ulici?
Poví mu co jeho děd kdysi svému knězi, ve zpovědnici.
V nočním tichu ročním, kam čas náš v závěr spěchá,
chci ti přát to, co tě v lásce k bližním nechá.
již vánoční hlas zvonů v dálce zní, jak ukolébavka dětí,
co není poslední.
a ty podáš ruku symbolicky.
komu? těm, co rád máš. zvednou oči k tobě a řekneš jim – tak to bude vždycky.
Proč touláš se tím nečasem?
Já za tebou jsem přišla sem.
Nečekám že mne obejmeš,
já přišla, ty jsi na odchodu
tvé žízni chci podat jenom vodu…
tam, na konci cesty se nesejdem.
Klobouk a šat, oblékám já rád. Však mám taky rentu, když sedím v parlamentu- klobouk a šálu mám rád, když se k ránu vracím z chlastu. Šukám tvojí Vlastu a tvojí zubní pastu užívám jako lubrikant. Vidím tvojí držku, koukám na ní z vršku, spolu s Vlastou, co na tebe plije, je to stejně zmije. Jinak jsme ale parta, co má dobrej job, a já nejsem škrob. Nepadá mi občas správná karta, ale kámo, dáme občas drámo, aby ta lůza viděla, že se stejně podělá…..kam by taky letěla.
Život je perioda. něco přineseš, něco možná dostaneš. něco nabídneš a jsi odmítnut. něco je ti nabídnuto a ty to nepochopíš správně. jsi kniha, do které ti jiní píší, a ty to nečteš. okamžik, který si odneseš, a ruka která ti ho podá, zamává. otočíš se? kam? tikot hodin je stejný jako před lety, když běžela ti v ústrety a tys jí minul..v úleku? ne. jen sto let po tom….je ti do breku…
Prý existuje svět, který je na dosah, ale kam se nepodíváš. Je skryt za zrcadlem vášní a touhy.
Touha je to, co tě pohání vpřed. Vášeň je to, co dostaneš, když víš, kde hledat….. to je mnohoznačné, protože se mne okamžitě zeptáš: “ a ty to víš?“ Není to ani tak o vědění, jako o odvaze.Jsou ti, co ji nemají a nepřejí těm, kteří vědí a umí….sami by rádi, ale chtějí, aby se báli všichni, tak jako se bojí oni….a tak prožijí život v šedivém nudném životě a zemřou s tím, že nejsou smířeni s osudem….neboť za vášeň se platí, ale ne penězi. I dávat je vášeň, nejen brát…..je jako pravda, je, nebo není, ale neslouží, nemá to zapotřebí.
Toulám se krajinou tvých snů
a hladím tě v záhybech tvého těla,
řekni mi, řekni kam bys chtěla…
Já dojedu tam, dojdu, doplazím,
a vůně sena, vůně pokosené trávy,
dotknout v ní by ses mně asi měla….
Přikryj mne tělem svým až vydechnu a spím…
Ne hlínou, ale výkřikem mne zalkni.,
vždy když v ústech mých rmut a splín,
jazykem svým sny mé zamkni.
Střed mého těla pokryj slzami
a šílenství společné ztratí se vášní….
Líbej mne, líbej, už začni…..
