A přesto říci životu ano – kritická reflexe

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

rozbor

 

Kniha: A přesto říci životu ano

Autor: Viktor E. Frankl

Přidal(a): Anna Plíšková

 

 

Abych pravdu řekla, bylo pro mě neskutečně těžké knihu přečíst. Nebylo to z důvodu, že by se mi kniha nelíbila (i když jak by se mi mohla líbit), ale z důvodu popisování lidského utrpení. Asi bych přes všechen ten čas strávený čtením, posloucháním či mluvením o hrůzách války měla být schopna udržovat si odstup, ale já to prostě nezvládám. Kdykoli v knize autor popisoval zacházení v koncentračním táboře, popadla mě úzkost a s nechutí jsem knihu odhodila. Vím, že vše, co se v knize můžete dočíst je pravda, ale i přes tuto jistotu jsem stále měla pocit, že to není reálné. Jak mohl být někdo schopný páchat takové zlo, to nikdy nepochopím.

V knize autor popisuje zacházení s vězni jako s tvory, kteří nemají právo na život, a to mi na celé situaci přijde nejvíce smutné. [1]„Že za každého zachráněného musí zaskočit někdo jiný, je jasné všem. Obecně jde jen o číslo – o číslo vězňů, kteří musí vyplnit transport. Každý pak doslova a do písmene reprezentuje jen číslo.“  Ještě nikdy jsem si tak plně neuvědomila, jak nicotná byla váha lidského života v koncentračním táboře jako při četbě této knihy. Nejhorší mi na celé situaci přijde fakt, že i sami vězňové si to uvědomovali a bohužel pod nátlakem, který na ně byl každý den po léta vyvíjen, tomu sami začali věřit. Každý má svou hodnotu, ta je nevyčíslitelná a toto právo – právo na hodnotu, na život, na názor a na přijatelné životní podmínky bylo, jak všichni víme, obyvatelům tábora ubíráno.

Další věc, co mě na knize naprosto udivila, byl styl popisování emocí a citů v táboře. [2]„… venku civí mrtvola právě vynesená strnulýma očima okénkem dovnitř. Před dvěma hodinami jsem s tímhle kamarádem ještě mluvil. Srkám polévku dále. Kdybych nebyl z profesionálního zájmu nad svou nepohnutostí udiven, vůbec by mi tento zážitek v paměti nezůstal: tak malá citovost tu existovala.“  Tato citace podle mého názoru naprosto přesně vystihuje žití v koncentračním táboře. Nikdo nikdy nevěděl, zda se se člověkem, ke kterému v jeden okamžik mluvil, znovu uvidí. Žít v permanentním strachu, zda nebudete jako další stát před smrtí vy. Není divu, že lidé, kteří tyto hrůzy přežili jsou zlomení a do konce života se s břemenem války vyrovnávají. Je snad jiná možnost? Je možné smířit se s bolestí a takovouto minulost zkrátka hodit za hlavu? Myslím si, že ani nejvíce psychicky silný jedinec nebyl schopný nepodlehnout nátlaku a nezlomit se. A stejně tak člověk nejvíce odhodlaný zapomenout a odpustit, nebyl schopný bez následků žít dál.

Násilí, které bylo na lidech v táborech pácháno je bezpochyby nelidské, jak jsem již psala, každý by měl mít základní lidská práva a je nechutné, že tyto práva byli těmto nevinným lidem odpírána. [3]„Už jsem chtěl svého trýzněného kamaráda probudit. V tu chvíli jsem se však ulekl svého předsevzetí a rychle jsem nazpět stáhl ruku, která se už vztahovala k tomu, aby spáče vzbudila. Neboť v té chvíli jsem si jasně uvědomil, že žádný sen, ani ten nejstrašnější, nemůže být horší než realita, která nás v lágru obklopovala a k jejímuž bdělému vědomému prožívání jsem někoho už chtěl probudit.“  Zoufalost, bolest, utrpení a spousta dalších emocí, které byly v knize jasně viditelné mi znovu připomněly, jak moc vděčná jsem za svůj život. Vstát každé ráno do kruté reality muselo být pro každého neskutečně těžké až nemožné. Pracovat v krutých podmínkách za neustálého bití za krajíc chleba a misku polévky bez vidiny konce, už jen tento fakt je naprosto frustrující a nikomu bych nepřála toto zažít.

[4]„Život nakonec neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny.“  Tato citace podle mě nevystihuje jen život v koncentračním táboře, ale bytí samo o sobě. Každý si neseme odpovědnost za naše činy, chyby, lži i pravdy. A nedokážu si představit, že bych jako vězni v táboře nedokázala mít radost ze života, protože si myslím, že to je jedna z nejdůležitějších věcech v životě, a možná právě na to chtěl autor poukázat.

Myslím si, že nejdůležitější věc pro přežití v těchto podmínkách je mít naději. Naději na konec utrpení, na opětovný normální život. [5]„Člověk, který si uvědomí tuto zodpovědnost vůči svému dílu nebo vůči čekajícímu milovanému člověku, ten už nikdy nebude s to svůj život odhodit. Zná totiž ono proč své existence, proto snad unese i každé jak.“ Říká se, že naděje umírá poslední, ale nedokáži si představit, jak těžké muselo být onu naději udržet v těchto podmínkách, když jste ani neměli jistotu, zda se své naděje dožijete, či zda ona sama žije.

 

Jak jsem již řekla na začátku, čtení této knihy pro mě nebylo lehké a trvalo mi asi nejdéle ze všech předešlých četeb. Nicméně dílo je krásně napsané a bravurně přibližuje čtenáři pocity a situace v koncentračním táboře. Autor má můj obdiv nejen za přežití, ale i za odvahu dílo napsat a vydat. Myslím si, že musí být velmi těžké ale zároveň polehčující mluvit či psát o takovýchto zkušenostech. Všichni přeživší i oběti války si zaslouží obrovský respekt a úctu od celé společnosti. Protože chtíč a touhu po moci odnesli naprosto nevinní lidé. Já jako ateista nevěřím v Boha, myslím si, že kdyby existoval někdo tam nahoře tak nedovolí takovéto marnění lidskými životy.  Dílo mi zas o kousek víc otevřelo oči a jsem ráda, že jsem knihu zvládla přečíst.

 

[1-5] Viktor E. Frankl – A přesto říci životu ano, Karmelitánské nakladatelství, vydáno roku 1946