Zákal (2016) – Kritická reflexe

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

rozbor

 

Film: Zákal (Zaćma)

Zařazení: Kritická reflexe filmu

Přidal(a): Anna Plíšková

 

 

Tento film jsem si musela pustit několikrát, hlavně poslední třetinu, kde probíhal rozhovor mezi Julií a kardinálem. Upřímně valná část filmu mi přišla po prvním shlédnutí zbytečně zdlouhavá, ale když jsem si film pustila znovu, pochopila jsem, že to napínání diváka je velmi důležité, a že rozhovory, které probíhají mezi Julií a slepým knězem, jsou vlastně stejně důležité, možná i důležitější než finální rozhovor s kardinálem. Mám ráda filmy, u kterých se můžu ztotožňovat s nějakou z postav, což u tohoto moc nešlo, nechápala jsem drzost a způsob komunikace hlavní postavy, a taky to, jak si vůbec mohla myslet, že by jí mohlo být odpuštěno. Všechny ty zla prováděla vědomě a občas jsem měla pocit, že se v tom vysloveně vyžívala. Pak když jsem viděla bolest z toho, co prováděla, záblesky jejího svědomí, bylo mi jí vlastně líto, nad čímž jsem se velmi zarazila. Celé téma odpuštění je pro mě velmi těžké pochopit, protože sama mám velký problém odpustit.

 

[1]„Mám židovský původ, ale má rodina nebyla věřící. V Boha jsem nikdy nevěřila, alespoň ne v toho, jak ho popisuje křesťanství či judaismus. Studovala jsem filozofii. Znám všechny důvody pro a proti. Jsem ateistka. Řekněme, že spíše agnostička. Od mládí jsem byla přesvědčenou komunistkou. Byla jsem ve vězení. Ale… Ale… Až pozdě mi došlo, že svět není tak černobílý, jak jsem si myslela.“  Přišlo mi velmi zajímavé, jak racionálně Julie nad vírou přemýšlí, protože v této věci jsem s ní mohla lehce sympatizovat. Na konci filmu, když Julie mluví s kardinálem, hovoří o uvěření v Boha jako o něčem, co si prostě můžeme v mozku přepnout, což mě dost zarazilo. Jsem ateistka, ale v posledních pár měsících nad vírou dost přemýšlím, podobně jako Julia, racionálně. Po shlédnutí tohoto filmu si ale říkám, zdali je to správně, hledat na víře něco racionálního. Kladu si opakovaně otázku, zdali je jednoduché v Boha uvěřit, protože mně se to nedaří, i když bych vlastně asi chtěla. Chtěla bych mít naději.

 

Byla jsem naštvaná, když Julie mluvila o soudu, který by jí prý určil spravedlivý rozsudek. Ona během svého řádění rozhodně spravedlivá nebyla a proto nechápu, jak si vůbec něco takového mohla dovolit říct, ještě s tím pohrdáním a ublíženým tónem, kterým to říkala. [2]„‘Jste připravena přijmout trest?’ »Jaký trest?« ‘Jaký káže zákon.’ »Vězení?« ‘Mám na mysli Boží zákon.’ »A to je co? Peklo? Mám se škvařit ve smůle?« ‘Jste vina z těch nejkrutějších zločinů.’ »Ano, ale jen soud může vynést pravomocný rozsudek.« ‘Lidé, které jste zatkla, byli mučeni a zavražděni bez řádného soudu.’ »Ano, ale to bylo…« ‘Byla jste ředitelkou. Ředitelkou odboru, který se zabýval potíráním církve, sekularizací a likvidací nepřátel systému.’ »Ale já už jsem jiný člověk.« ”

Myslím si, že hledala slova, kterými by své činy ospravedlnila, to však nelze. Jiným člověk se sice mohla stát, ale svou minulost a činy které provedla již nezmění, a proto si myslím, že by neměla být tak pohrdavá a namyšlená.

 

Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se kardinál snaží mluvit s Julií profesionálně a bez záště, ale emoce ho nakonec přemohli, což se mu absolutně nedivím. Bylo vidět, že na takové své chování není zvyklí. Na druhou stranu obdivuji kuráž Julie, protože si myslím, že postavit se tváří v tvář někomu, komu takovým způsobem ublížila, muselo být velmi těžké, a bylo za potřebí velké množství odvahy. To napínavé čekání ji asi na klidu moc nepomohlo, což si ale podle mého názoru zasloužila. [3]„Na tom setkání jste říkala, že vláda má převzít totální kontrolu nad duchovními, kteří vykonávají funkce. Že vzpurní duchovní musí být izolování od mas, které jste nazvala ‘spodinou kléru’ a které se chtěly vyhnout politickému střetu s vládou. Nabyl jsem dojmu, že jste nebezpečná fanatička. Člověk bez kouska citu jako Dqierżyński, Jagoda, Berija… Omlouvám se. Takhle jsem nikdy s nikým nemluvil.”

 

Velmi mě zaujalo, když primas začal Julii v průběhu jejich rozhovoru tykat, najednou se situace stala osobnější, a myslím si, že i Julii to lehce rozhodilo.[4]„»Jak mám teď žít? I kdybych chtěla v Boha uvěřit, nemůžu.« ‘Nuže… Mé další setrvání již nejspíš není nutné.’ »Vy kněží se staráte jen o ty, kdo věří v to samé, co vy! A ti ostatní? Ať zemřou, ať je trefí šlak! Lidi vás nezajímají. Jenom si žvaníte modlitby!« ‘Mýlíte se. Opravdu rád bych ti pomohl, ale ty mi to nedovolíš.’ »Nedovolím? To vy mi nedokážete pomoci! Proč jste přišel? Abyste mě ponižoval, trýznil?« ‘Protože jsi mě požádala. Měl jsem pochybnosti. Nechtěl jsem tě vidět.’“ Bylo mi velmi nepříjemné sledovat, jak je Julie na kardinála zlá. Chápu, že pro ni rozhovor nebyl komfortní, ale co čekala? Přišla si pro radu a pro odpuštění, neměla absolutní právo s kardinálem takto mluvit.

 

[5]„»Takže lidi jako já odmítáte?« ‘Nemůžeme odmítat ty, kdo Boha nenávidí, protože Ho hledají. V nenávisti je strach… Přijímáte tedy Jeho moc. Ti, kteří Boha nenávidí, nevědomky přispívají k Jeho slávě. Nenávist ukrývá víru.’ »Nenávidím, tedy věřím?« ‘Ano.’ »Ale… Pokud někdo nevěří v Boha, tedy prostě nevěří, jak může uvěřit?« ‘Musí se Mu bezmezně odevzdat.’ »Musíte tedy přijmout premisu, že Bůh existuje, ano?« ‘Pokud se mu nedostane osvícení, pak ano, musí přijmout takovou premisu.’” Tato myšlenka mi v hlavě utkvěla nejvíc z celého filmu. Nevěděla jsem, jak to pochopit, až později jsem si uvědomila, že nemůžeme nenávidět něco, v co nevěříme, protože to, co považujeme za neexistující by nás vlastně nemělo nijak vnitřně ovlivňovat, tak proč bychom to nenáviděli. Chtěla bych také něco napsat o uvěření v Boha, ale nevím co, a jak. Sama ho často hledám, a bohužel zatím nenacházím, ale myslím si, že snaha věřit a hledání odpovědí na otázky víry není lehká cesta.

 

Film mi hodně přinesl, pustila jsem si ho nejméně 5x za poslední dva měsíce a po každém shlédnutí jsem v něm objevila něco nového. Je plný emocí, emocí, které nejdou na první pohled zařadit mezi pozitivní či negativní. Ukázal mi, že svědomí je opravdu mocné a sžíravé. I přes pochmurnou náladu filmu zde byly záblesky lásky a odpuštění. Bylo pro mě chvílemi těžké film sledovat, protože popisuje lidskou krutost, zaujetí, a pro mě momentálně dost citlivé téma víry. Troufnu si říct, že podobně zaměřený film (ohledně vztahu k Bohu) jsem ještě neviděla, a i přes těžké téma můžu říci, že se mi líbil. Dal mi odpovědi, sice nejednoznačné, ale pro mě momentálně potřebné k tomu, jak se ke vztahu k Bohu postavit. A dal mi také další otázky, na které budu hledat odpověď. Jestli se mi to podaří, to nevím, ale rozhodně se o to pokusím.

 

[1] Zákal- Blindness, Polsko, 2016: min. 15:25-16:21

[2] Zákal- Blindness, Polsko, 2016: min. 18:11-19:05

[3] Zákal- Blindness, Polsko, 2016: min. 1:21:44-1:22:18

[4] Zákal- Blindness, Polsko, 2016: min. 1:28:19-1:29:17

[5] Zákal- Blindness, Polsko, 2016: min. 1:29:23-1:30:38