Kniha: Bratři Karamazovi
Autor: Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Přidal(a): Kůra
„Všichni jsme odpovědní za všechny“ – tak zní jedna z ústředních myšlenek vrcholného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského – Bratrů Karamazových. Spisovatel tuto, poněkud kontroverzní ideu demonstruje na příběhu otcovraždy nenapravitelného zhýralce a místního šaška – Fjodora Pavloviče Karamazova. Přesto, že Dostojevskij v závěru svého opus magnum odhaluje fyzického vykonavatele zločinu – Smerďakova, Karamazovova lokaje a čtvrtého, nelegitimního syna, záměrně k dalšímu rozvážení předkládá otázku skutečné morální odpovědnosti za tento čin.
Synové Dmitrij, Ivan a Alexej zastupují tři různé, avšak ne diametrálně odlišné, prototypy člověka. Prostřední z bratrů, Ivan, zdánlivě rezervovaný intelektuál, neustále zpochybňuje, ba dokonce odmítá přijmout realitu okolního světa plného bezpráví. Zmučen ideou krutosti Stvořitele, jenž připouští utrpení nevinných, a snahou o nalezení nového, subjektivně ustaveného řádu, dospívá k myšlence, že bez existence spravedlivého Boha je vše dovoleno. Ivan své učení poprvé podrobně rozvádí v rozmluvě s Aljošou, ve které se rozhořčuje nad naprostou nespravedlností a neodpustitelností kruté vraždy dítěte, zbaveného života i přes svou nevinnost. Připouští, že podobný zločin sice lidstvu slouží jakožto nástroj poznávání dobra a zla (zprostředkovává poučení), ale dodává že takováto lekce v žádném případě nestojí za jediný nevinný život. Hluboce věřící Aljoša namítá, že Bůh má právo odpustit (a dítěti zároveň vynahradit ztracený život) právě skrze pozemské utrpení Krista. Načež Ivan uvádí svou báseň o Velkém inkvizitorovi, zobrazující Kristovo zjevení v Seville v období inkvizice. Zde vyjadřuje své přesvědčení o marnosti Ježíšovy oběti, plynoucí z lidské slabosti – čili neschopnosti jednat podle své svobodné vůle. Dále dodává že samotný Ježíš, jakožto nositel svobodné vůle, která je veškerým původcem lidského utrpení, vlastně není spravedlivým Bohem. Inkvizitor proto tvrdí, že skutečná svoboda lidstva spočívá v uspokojení základních potřeb, které zprostředkovává církev pomocí zázraku, tajemství a autority, jimiž byla svobodná vůle nahrazena. Na konci celé básně inkvizitor Krista vykáže a Ježíš, až doposud naprosto mlčenlivý, ho před svým odchodem políbí. Tento polibek symbolizuje koncept účinné lásky, na němž je založeno učení starce Zosimy, Aljošova duchovního vůdce.
Ivan se vlastně ztotožňuje s postavou inkvizitora, který nevěří v Boha pro nevíru v člověka. Aljoša naproti tomu připomíná Ježíše – věří v Boha právě pro víru v člověka.
„Myslel jsem, že když odsud odjíždím, mám na světě aspoň tebe,“ promluvil najednou Ivan s nečekaným citem, „ale teď vidím, že ani v tvém srdci pro mne není místo, můj milý poustevníku. Formule ‚všechno je dovoleno’ se neodřeknu, no a zrovna proto se ty odřekneš mne, není to tak?“
Aljoša vstal, přistoupil k němu a mlčky ho pokojně políbil na ústa.
„Literární krádež!“ křikl Ivan. Náhle upadl do jakéhosi nadšení. „To jsi ukradl z mé básně! Přesto děkuju. Vstávej, Aljošo, pojďme, máme už oba čas.“
Právě idea, že ‚všechno je dovoleno’ ovlivní Smerďakova. Ten vraždu otce spáchá inspirován Ivanovými myšlenkami a jeho svolením v podobě odjezdu. Ivan, který v životě zoufale hledá spravedlnost i poté, co se zřekl Boha, se tak paradoxně stává, alespoň jak to Smerďakov v závěru tvrdí, „skutečným vrahem.” Nutno ovšem podotknout, že si později není jistý, zda opravdu vědomě svolil k vraždě. (Aljoša Ivanovu vinu nepřipouští – „Tys otce nezabil, ty ne!“)
Nelze samozřejmě opomenout ani Míťu, nejstaršího z bratrů Karamazových, nápadně se podobajícího otci svou bezuzdností. Na rozdíl od Fjodora Pavloviče si však pěstuje zvláštní šlechetnost a hlubokou víru v Boha. Právě on je za Smerďakovův čin odsouzen.
Vraťtme se teď k našemu úvodnímu tvrzení. Dostojevskij jakožto motto knihy zvolil citát z Janova evangelia:
Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné
padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane,
a pakliť umře, mnohý užitek přinese.
Právě na tomto verši starec Zosima zakládá své učení, podle něhož jsme všichni odpovědní za konání druhých. My sami totiž formujeme svět, ve kterém ostatní žijí. Naším hlavním posláním by se tak měla stát účinná láska – čili aktivní snaha pozitivně ovlivňovat jednotlivce, a tak zvrátit zločin, velice často pramenící pouze z nešťastných okolností, jež člověka obklopují. Právě tímto jednáním lze přispět ke zlomení kruhu nekonečného utrpení. Setrváním v samotě však ztrácíme možnost působit na jiné. Zároveň se i straníme vlivu účinné lásky, což dříve či později nutně končí osobním pádem, ze kterého se rodí další zlo.
Podívejme se, jak myšlenka odpovědnosti za všechny/účinné lásky přispívá k vyřešení vnitřní krize každého z bratrů.
Míťa ji přijímá prostřednictvím snu o chudé matce s dítětem, který se mu zdá během vyšetřování vraždy Fjodora Pavloviče. Začíná si uvědomovat, že svým impulzivním jednáním negativně ovlivňuje své okolí, a trest přijímá – dospívá k myšlence, že „někdo musí jít za všechny.” (Aljoša ale v závěrečné rozmluvě s bratrem, kdy Ivan už plánuje Míťův útěk do Ameriky, tvrdí, že takový kříž není pro každého, protože by v tomto případě vedl spíše k rozhořčení a falešnému pocitu konečného vyrovnání.)
V Ivanovi se ozve svědomí, a tak na sebe, navzdory svému původnímu přesvědčení, vezme vinu a k vraždě se přizná před soudem (což paradoxně vede ke konečnému usvědčení Míti Katěrinou Ivanovnou).
Aljoša zažívá krizi po smrti starce Zosimy. U podlé Grušeňky, ke které se původně „přišel zničit”, nalézá soucit, což v něm nadobro utvrdí učení zesnulého starce.
„Přišel jsem, abych tu našel zlou duši, táhlo mě to k tomu, protože jsem byl sám mrzký a zlý, ale našel jsem upřímnou sestru, našel jsem poklad – milující srdce…”
Právě tato mrzkost, ke které se Aljoša přiznává, představuje jedno z klíčových pojítek mezi bratry. Ivan ji nazývá „silou karamazovské nízkosti”, Míťa v rozmluvě s Aljošou na začátku knihy tvrdí:
„My všichni Karamazovi jsme takový hmyz, i v tobě, ačkoliv jsi anděl, žije ten hmyz a rozpoutává v tvé krvi bouře.”
V tomto kontextu není bez zajímavosti, že pokračování bratrů Karamazových, které Dostojevskij bohužel nestihl sepsat, mělo vyobrazovat pád Aljoši, spočívající v působení nešťastných okolností, jež hlavního hrdinu doženou až k vraždě cara.
