Téma práce: Do zbraně
Slohový útvar: Vyprávění
Přidal(a): bozadzievm
Schovaný za vratkou barikádou se s potem na čele a žaludkem naruby generál Harry svalil zmožený na zem a poslouchá, jak se ten ukrutný rachot motoru šedivým nebem vzdaluje. Ze střetu si odnesl jen letmé štrejchnutí o rameno, které, ačkoli se určitě pár týdnů na pravém boku nevyspí, bude muset připsat na dlouhý seznam dluhů vůči štěstěně.
Rameno si s obtížemi druhou rukou obvázal kusem košile a vyrazil pomalu zpoza barikády směrem k nepřátelské linii. Probíhajíc městem duchů, mezi troskami jedné z budov uviděl vůz s kovovou klecí tyčící se do výšky tří metrů, a v ní povědomou tvář.
„Georgi!“ zvolal Harry, a rozběhl se směrem k příteli.
Nepřátelská vojska měla ve zvyku si své zajatce nechávat na frontě nablízku, převážně kvůli tomu, aby se tak bránili celoplošnému bombardování a také proto, aby ve své krutosti, když opouštěli linii, zajatce podřízli a nechali je zde v kaluži vlastní krve nehnutě čekat na příjezd jejich přátel. Zdálo se, že George naštěstí někdo odflákl.
Harry doběhl ke kleci a začal ní lomcovat, hledaje cestu dovnitř, nebo nějaký zámek, ale bez úspěchu. George zřejmě blouznil, ležel v kleci na zádech, kopal nohama a na Harryho volání nereagoval, ale v jeho očích se stále zračila ta dětská nevinnost, kterou odjakživa disponoval.
V tu chvíli se za ním ozval výstřel a Harry v okamžení zalehl k zemi.
Výstřely se začaly lámat a odrážet o tvrdý kov klece a Harry viděl, jak George střílí nepřítel na kusy.
Ve zlosti se s těžkostmi a raněným ramenem zvedl ze země, natáhl samopal a začal střílet po nepříteli.
Nepřítel se stal obětí olověného deště a s chrchláním padl na kolena. Jako generál již zažil Harry věci, kterým noční můry nesahají ani po kotníky, ale dnešním dnem se v něm něco zlomilo. Přišel k nepříteli a strhl mu z krku psí známku. Koukl se mu do rudých, slzavých očí a věděl, že tohle špinavé zvíře, Brama, čeká splnit už jen poslední rozkaz.
„Zdechni.“ Pronesl potichu Harry, vrazil nepříteli hlaveň samopalu do pusy a podržel kohoutek.
Na tmavé obloze tančil špinavý kouř a to těžké ticho z nenadání rozbil sílící zvuk motoru.
Je tady. Kouřovou clonu na nebi rozřízl rudý letoun nepřátelského vojska.
Vzápětí se otevřely dveře a do obýváku vešla maminka. Bruno, Harryho andulka, proletěl mamince mezi nohama a vylétl ven. Olivia zrudla vztekem. Kluci zase, po opětovném zákazu, pustili Bruna z Harryho pokoje ven, Bruno se zase, po opětovném praní pohovky a koberců, všude strachy podělal a George, ah, její malý George, leží ve své kolébce uprostřed všeho toho nepořádku!
S rozšířenými nozdrami už Harry maminku párkrát zažil a tudíž mu bylo jasné, že se psíma očima z tohoto průšvihu nevyhrabe.
„Bram to začal!“, spustil již v neblahé předtuše vzlykavě Harry, „chtěli jsme si hrát na vojáky a Bram přišel s tím, že nám Bruno může hrát stíhačku!“
„Říkal jsem letoun,“ ohraňoval se Bram, „stíhačka a letoun neni to to samý. A hlavně je to tvůj papoušek, ty si ho máš hlídat a občas by možná neuškodilo, kdybys ho krmil pevnou stravou namísto projímadla. Koukni na sebe.“
Maminka zpozorovala, že nejen, že je potřísněn nábytek, ale i krásná nová hedvábná košile, co dostal Harry od babičky k narozeninám.
„A dost,“ řekla s hrůzu nahánějícím klidem v hlase Olivia, „Bramsi, běž domů.“, načež se Bram v přesunu z jednoho místa na druhé pomalu přiblížil rychlosti světla.
„Harry, pojď sem,“ načež se Harry rozhodl, že bude stát na místě.
„Harry, pojď sem,“ načež se Harry zdánlivě lopotným tempem začal sunout se sklopenýma očima v ústrety mamince.
Doplazil se až k ní, setkal se očima s jejím pohledem schopným řezat hory vedví a za záměrem jí celou situaci vysvětlit ještě stihl trochu pootevřít ústa.
„A na třetího Bruna můžeš zapomenout,“ pronesla Olivia.
Ten večer Harry ulehal do postele spokojen. I vítězství s sebou nesou následky.
A on svoji bitvu vyhrál. Facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.
Hodnocení: 1 = výborně
