Jméno práce: Holokaust
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): Airis
Holokaust
Jsem z židovské rodiny. Žiji v domě se svými rodiči a mladší sestrou. Bydleli jsme ve vesnici Mezihůří. Všichni jsme se znali a pomáhali si. Tatínek pracoval na statku a maminka pekla ten nejlepší chléb v širokém okolí. Vždy když napekla, chodila jsem po vsi a rozdávala ho sousedům.
Bohužel všechno pěkné nemůže trvat věčně. V roce 1939 začala druhá světová válka. Ze začátku jsem si myslela, že až k nám do té malé vesničky žádná válka nedojde. Kdybych věděla, jak moc jsem se mýlila. Kdybychom to věděli, možná že bychom se odstěhovali, emigrovali třeba do Ameriky. Jenže takhle to v životě nechodí. Nic předem nevíme, a proto jsme zůstali doma a dělali to co obvykle.
6. 3. 1942 dopoledne jsem šla k sousedce pro mléko, jako jsem to vždy dělávala. Cestou zpět jsem si pobrukovala moji oblíbenou melodii, když se najednou zpoza domu vynořila hlava nějakého chlapce. Ještě jsem ho tady nikdy neviděla, a tak jsem se zeptala, co je zač. Řekl, že utíká před Němci a že se mu to snad podařilo. Trochu mě to vyděsilo, ale přesto jsem si s ním ještě chvíli povídala. Svěřil se mi, že mu je 19 let a znelíbil se Němcům proto, že poslouchal zakázanou cizí rozhlasovou stanici. Utekl jim prý jen čirou náhodou. Jeho vyprávění i samotný vzhled mě tak zaujal, že jsem ho nechala jít se mnou až k našemu domu. Před domem jsem se s ním rozloučila, i když mě prosil, abych ho pustila dovnitř. I kdybych chtěla, stejně bych nemohla, jelikož, i když byl velice sympatický, to bylo nebezpečné. V té době určitě.
Mléko jsem postavila na kuchyňský pult a vysvětlila mamince, proč jsem přišla tak pozdě. Asi bych jí nic neřekla, kdyby se mě nezeptala. Poslední roky si totiž dělala velké starosti. Tak jsem jí pověděla vše o chlapci, kterého jsem potkala. Když jsem skončila, vypadala vyděšeně, ale zárověn i ustaraně. Bála se o něj, poprosila mě, jestli ho příště uvidím, ať ho přivedu k nám, aby si s ním mohl tatínek promluvit a dozvědět se tak nové informace o vývoji ve válce. V naší vesnici bylo totiž málo věrohodných zdrojů a samotná válka do naší vesnice ještě nedošla.
V ten den měl tatínek a pár dalších mužů na starosti hlídání vesnice. Byl to takový zvyk od začátku války. Nikdo totiž nechtěl přijít o své blízké a milované.
Kolem půlnoci přišli do vesnice čtyři muži. Vypadali, jakoby utekli z bitvy, a tak je otec pustil do „základny hlídačů“, jak tenkrát říkali jakési kůlně u příjezdové cesty. Vím to, protože tatínek mi to později vyprávěl. Dali jim trochu jídla, aby neměli hlad. Ti muži tatínkovi a ostatním pověděli, že jejich známé odvezli do koncentračního tábora Terezín. Sami měli velký strach, a proto raději utekli ze svých domovů a trmáceli se dlouhé noci nepozorováni, až se nakonec odhodlali zajít do této vesnice, jelikož byla mimo centrum dění.
Zůstali s námi a pilně pomáhali s hlídáním. Během té doby jsem se sblížila i s tím devatenáctiletým chlapcem. Stali se z nás dobří přátelé. A přesně po dvou týdnech se vypařil stejně jako ti čtyři muži. Neřekl ani sbohem, vlastně jsem ho celý den hledala, ale nenašla. Tatínek byl kvůli tomu trochu rozesmutněný, protože ti muži měli spoustu novinek a hodně se toho dokázali dozvědět.
22. 3. 1942 přijely na náves dva obrovské nákladní vozy a v nich několik německých ozbrojených vojáků. Byla jsem velice vyděšena a tato vyděšenost se ještě vystupňovala, když z jednoho vozu vystoupil, též v německé uniformě, ten krásný a hodný chlapec, do kterého jsem se skoro zamilovala. Z druhého vozu, což ochromilo úplně všechny, vystoupili ti čtyři muži, kteří nám tvrdili, že utíkají před německými zvědy. Usmívali se na nás a v očích měli krutý výraz. Přikázali nám, abychom si sbalili věci jen o hmotnosti naší váhy a cennosti nechali doma. Maminka plakala a já také. Byli jsme vyhnáni z našich domovů lidmi, o kterých jsme si mysleli, že jsou přátelé, ale ve skutečnosti to byli němečtí špehové.
Odvezli nás do Terezína, kde nám vzali všechny naše věci, zvážili nás a oddělili muže a ženy. Dodnes nevím, co všechno tatínek vytrpěl, protože o tom nikdy nechce mluvit. Já jsem zůstala s maminkou. Odvedli nás do malé místnosti. Bylo v ní naskládáno asi dvacet paland a každá byla třípatrová. Ženy, které už tam byly, se na nás dívaly s obavami a smutkem v očích. Všechny byly Židovky a po tak dlouhé době, co zde strávily, trpěly nemocemi a hladem.
Nespočet týdnů jsem nemohla vůbec spát. Trpěla jsem velikým hladem, jaký si ani nedovedete představit a soužil mě strach o tatínka. Celou dobu jsem se snažila být nablízku mamince a ona se zase snažila být nablízku mně. Viděla jsem, jak rychle hubne a ztrácí barvu pleti, ale pokaždé když jsem jí nabídla svůj příděl jídla, odmítla.
Každý den jsme pracovali a kolem nás umíralo mnoho nevinných lidí. Já jsem se raději s nikým moc nesbližovala, protože jsem nechtěla zažít pocit ztráty nad někým, koho jsem měla ráda. Také do Terezína jezdily vlaky, které odvážely lidi do vyhlazovacích táborů, ze kterých se nikdo živý nevrátil. Trpěli jsme a čekali na den, kdy pojedeme také.
Uplynuly tři roky, po které jsem se modlila za svůj život a životy ostatních. Tento rok byl šťastný, jelikož válka skončila a my jsme byli volní. Nevěděli jsme sice, co se stalo s tatínkem, ale nepřestávali jsme doufat. Dostat se z Terezína nám pomohl nějaký pán. Ptali jsme se ho, jestli neví něco o našem otci, ale nevěděl nic. Odvezl mě a maminku domů. Byly jsme překvapené, když jsme spatřili sousedy. Vypadali zuboženě, ale jak jsme se od nich dozvěděli, do Terezína je neodvezli. Asi po týdnu domů dorazil i tatínek. Byl unavený a tvář měl hubenější a vrásčitější, než jsem si pamatovala. Byla jsem však nepopsatelně šťastná, že je doma živ a snad i zdráv.
Několik let nám trvalo, než jsme se vzpamatovali a začali žít normálním životem. Přišel však „Vítězný únor“. To je ale zase jiný příběh…
Hodnocení: 2 = chvalitebně
