Téma: Pošťák
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): simon29
Ležel jsem si takhle jednoho dopoledne v obýváku na kanapi a četl Kafkovu novelu Proměna. Výjimečně jsem nebyl v práci, stál za tím totiž můj středeční úraz z badmintonového tréninku. Zradila mne Achillova šlacha.
„Cililink,“ ozval se ostře domovní zvonek. Odtušil jsem, že se nejspíš jedná o pošťáka či kurýra. „Kdo jinej by chtěl lidi otravovat v jedenáct dopoledne,“ zamumlal jsem si pod vousy. S notnou dávkou námahy jsem se pomocí berlí zvedl z kanape a začal se pomalu šinout ke dveřím. Ještě v úterý mi stačily dva hbité poskoky a byl jsem z obýváku u dveří, s berlemi to ale byl nadlidský výkon.
Na prosklených dveřích se již rýsoval stín osoby. Pošťáci většinou nechodí skrz předzahrádku až ke dveřím, pomyslel jsem si. Opatrně jsem pootevřel dveře a tázavě vykouknul ven. „Dobrý den, nesu vám nějaké dopisy.“ Naskytnul se mi pohled na pochybně vypadajícího muže středního věku v modré pošťácké uniformě. Byl zarostlý jako Ezau a na první pohled i nádech šlo poznat, že pár dní neviděl sprchu ani vanu. „Na, vemte si ty psaní,“ řekl podivně klidným a příjemným hlasem. „Díky,“ odvětil jsem, „vás jsem tu ještě neviděl.“ „Přesunuli mě z jiného okrsku.“ Nechtěl jsem dál pokračovat v konverzaci a už už jsem se nadechoval k rozloučení, pošťák mě však předběhl a dokonale opařil svou otázkou. „Nemůžu si u vás skočit na záchod?“ zeptal se ležérním tónem. Na vteřinku jsem zaváhal a vypadlo ze mě: „Samozřejmě.“
Už v ten moment jsem si uvědomil, že to byla velká chyba. Jen tak jsem chvíli stál ve dveřích a hleděl kamsi pryč, zpytujíce svoje rozhodnutí. „Můžu už dovnitř?“ naléhal pošťák. I s překážejícími berlemi jsem otevřel dveře dokořán a pustil cizince do svého království. „Dopisy mi hoďte tady na stolek a koupelna je po schodech nahoru, první dveře vpravo.“ Muž se kolem mě protáhl, odložil psaní na stolek a za neustálého rozhlížení se po domě stoupal po schodech. „A hlavně nic neukradni,“ dodal jsem tiše sám pro sebe. Za pomoci berlí jsem se dobelhal do kuchyně a hodil do sebe prášky bolesti, ta byl od rána čím dál tím nesnesitelnější. V koupelně se zabouchly dveře a já se s knížkou v ruce položil opět na kanape.
„Co to je za zvuk?“ okamžitě jsem se posadil a sjela mi Proměna z hrudníku, která se tam nejspíše uvelebila po tom, co jsem usnul. Promnul jsem si oči a snažil se přijít na to, odkud se ozývalo to podivné šumění. „Sakra, ten bezďáckej pošťák!“ došlo mi. Prapodivným, ale účinným způsobem jsem vyhopsal po schodech a začal bušit na dveře. „Dále,“ ozval se povědomý klidný hlas. Rozrazil jsem dveře a k mému údivu jsem spatřil pošťáka zakrytého pěnou do vany, jak si zrovna mydlí několik dní nemyté podpaží. „To si snad děláte legraci!“ spustil jsem. „Já se moc omlouvám, já myslel že to je v pořádku, v minulém okrsku jsem se koupal jedině u lidí,“ odvrátil jakoby nic, „víte, já se nemám kde umýt, bydlím v zahradním domku tady kousek za sídlištěm.“ To snad neznamená, že se mi bez dovolení začneš umývat ve vaně, blesklo mi hlavou. „Vypadni!“ vyštěknul jsem. „Nojo, vždyť už jdu.“ „Ale prvně zavřete dveře, nemusíte mě vidět bez oblečení hned po prvním setkání,“ dodal s pošklebkem.
Netrpělivě jsem čekal u dveří do koupelny a potom co se pošťák vyvalil, jal jsem se ho vyprovodit ze dveří. „A jak se vlastně jmenujete?“ zeptal jsem se, když stál na prahu. „Pat,“ odpověděl.
Pat, pošťák Pat, znělo mi v hlavě.
