Jméno práce: Jak jsem se stal pověrčivým
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): studentka
Ahoj, jmenuji se Sam a dnes vám povím, co se mi tuhle přihodilo. V jedno ponuré listopadové ráno jsem spěchal do práce. Když najednou…Šup! Přes cestu mi přeběhla černá kočka. Hrozně jsem se vylekal.
„Ještě že jsem ji nesrazil,“ oddechl jsem si.
Po příchodu do práce mi sklouzl pohled na můj kancelářský stůl. Ležely tam hromady papírů.
„S takovou tady budu do večera,“ zaklel jsem.
Později se ukázalo, že jsem měl pravdu. Když jsem odcházel, byla už tma, jako v pytli. Nasedl jsem do auta, otočil klíčkem v zapalování a nic…napotřetí se ten krám naštěstí chytl. Cestou domů jsem se chtěl stavit do obchodu pro něco malého k snědku. Protivná, už sto let přesluhující prodavačka mi však zamkla před nosem. Dnes mám opravdu smůlu. S prázdným žaludkem jsem se unavený vracel domů. Cesty byly prázdné, nikde ani živáčka. Dnešní den na mě působil opravdu zvláštním dojmem. Po příjezdu jsem vyčerpaný padl na pohovku v obývacím pokoji a zapnul televizi. Za nějaký čas jsem zjistil, že v ní běží horor. Tento žánr jsem v oblibě neměl, ale film mě zaujal, proto jsem ho nechal puštěný. Najednou venku začala velká bouřka. Blesky lítaly po obloze. Chvilkama prosvítily pokoj téměř denním světlem. Když tu náhle…Buch! Buch! Někdo klepal na vchodové dveře.
„Teď? Uprostřed noci? Kdo to může být?“ ptal jsem se sám sebe.
Dostal jsem strach. V tichosti vykouknu z obývacího pokoje a podívám se ke dveřím. Za nimi se krčí drobná postava oděná do bílých šatů. Nebo to je noční košile? Nejsem si jist. Světlo blesků prostupující dveřmi značí její siluetu a bílý oděv, jakoby svítil do tmy. Teď už se opravdu bojím! V televizi běží nejděsivější scény z filmu. Za dveřmi stojí postava a dobývá se dovnitř. A já? Jako absolutní zbabělec se krčím za sedačkou v obývacím pokoji a čekám, co přijde. V tu chvíli jsem si vzpomněl na cestu do práce a černou kočku přebírající přes cestu. Najednou vypadly pojistky. Můj tep se stále zvyšuje. Tohle nemůže být pravda! V tom tlukot ustal. Všude zavládlo hrobové ticho. Bylo to tak děsivé! Když se nic nedělo, vylezl jsem ze svého úkrytu a vydal se na průzkum ke vchodovým dveřím. Všude byl klid, dokonce i bouřka ustala. Pomalu se začínalo rozednívat a já se rozhodl ulehnout do postele. Když tu náhle…zase slyším tlukot! Přes sklo jsem vykoukl z okna mé ložnice, nacházející se ve 2. patře rodinného domu a neubránil jsem se úsměvu. Venku stála má sousedka a marně se snažila dostat dovnitř.
Po tom, co jsem jí zaběhl otevřít mi při čaji vysvětlila, že byla na párty a nejspíš někde ztratila klíče od domu. Když jsem jí vyprávěl, jak mě vyděsila, společně jsme se nad tím zasmáli. Myslím si však, že na tuto noc již nikdy nezapomenu a pověrám budu přikládat větší význam než dřív.
