Jméno práce: Jak jsem se stal pověrčivým
Slohový útvar: Vypravování
Přidal(a): Olivie G
VÝCHOZÍ TEXT
Tak dneska to pekně začíná…Přebehla mi černá kočka přes cestu, projela kolem mě houkající sanitka a já jsem nestihl dupnout, za ní zelený trabant, a to má prý člověk třikrát povyskočit, šlápl jsem na kanál, a ještě ke všemu je pátek 13. To mně to dneska pěkně začíná…
Zpracování: vypravování inspirované výchozím textem
Od toho osudného dne uběhlo už pěkných pár let, ale stejně se mi navždy zaryl do poměti a nikdy na něj nebudu moct zapomenout, změnil mě od základu. Abych začal od úplného začátku, nikdy jsem nebyl pověrčivý a naopak jsem se pokaždé náramně bavil lidma, kteří trávili většinu svého času schrachováním, úzkostlivými rituály a nošením nesmyslných amuletů. Jak přece může jakkákoliv malichernost, které někdo kdysi dávno připsal určitý význam, ovlivnit naši budoucnost. Naprostá hloupost. Ale potom nastal tento den, listopadový pátek 13. roku 2012.
Tento den začal stejně nudně a obyčejně, jako každý jiný. Vstal jsem, hodil jsem do sebe jedno černý kafe a pospíchal do práce. Nedokázal jsem myslet na nic jinýho, než na to, že už je konečně konec týdne a já hned zítra odjíždím na dlouhoplánovaný prodloužený víkend ještě s pár lidma. Vyběhl jsem na ulici a první věc, co se mi stala, bylo to, že přede mnou přebehla ulici černá kočka, že jsem na ni skoro šlápnul, ale nad tím jsem se ani nepozastavil a šel dál. Poté přede mnou stěhováci stěhovali obrovské starodávné zrcadlo, ale shodou náhod okolo zrovna projížděla houkající sanitka a tito pánove se tak polekali, že to nádherné zrcadlo upustili a ono se rozbilo na tisíc kousků. Já jsem se snažil zachránit sebe a utíkal jsem do strany, ale omylem jsem při tom šlápl na kanál a prošel pod žebříkem. Tato shoda náhod mi přišla naprosto nereálná a pro pověrčivé lidi jako je moje matka by to znamenalo doslova konec světa. Urychleně by vrátila zpátky do bytu, zabedněla dvěře a už nikam nevycházela.
Ale já jsem si řekl, že je to přece nesmysl a pokračoval dál. Když jsem dorazil do práce, něco bylo špatně. Všichni na mě podivně zírali a něco si mezi sebou šeptali. Na konci hloučku stál můj šéf a poručil si mě urychleně do jeho kanceláře. Když jsem tam došel, tak mi klidným a autoritativním hlasem oznámil, že mám okamžitého padáka a že si mám sbalit věci. Nechápavě jsem na něj valil oči a on mi jenom tiše přeložil papír s výčtem mých drobných přestupků a každodenních spožděních, někdo mě musel už delší dobu pozorovat. Místo mě prý našli někoho mnohem schopnějšího. Pořád v šoku jsem vyšel ven a vstoupil do prvního podniku, který se naskytnul. Zoufale jsem to potřeboval zapít, ale když jsem hledal peněženku, nikde nebyla. Prohledal jsem všechno, ale musela mi vypadnout při mém ranním výhybném manévru. Tenhle den snad už nemůže být horší, pomyslel jsem si. Ale to jsem ještě nevěděl, co všechno mě čeká. Venku samozřejmě začal jeden z klasických listopadových slejváků a já jsem si samozřejmě musel zapomenout deštník. Jelikož jsem něměl ani na tramvaj, natožpak na taxik. Musel jsem jít tu celou hodinovou cestu domu pěšky. Naštěstí mi alespoň zůstal telefon, takže jsem se snažil komukoliv dovolat a zvednout si náladu zítřejším výletem. Po pár minutách vyzvánění, mi bylo ale oznámeno, že náš výlet padá, protože se všichni mezi sebou ještě dneska stihli pohádat. Tohle už byl vrchol, nechápavě jsem se zastavil a jen zíral před sebe, ale bohužel jsem si neuvědomil, že stojím na přechodu a kvůli silnému dešti auta skoro nic neviděla, takže abych to zkrátil. Nakonec dne jsem končil v nemocnici s otřesem mozku, zlomenou nohou a naprostou bezmocí.
Noha se zahojila, hlava byla po pár dnech v pořádku, ale já jsem se nenávratně změnil, co se týká opatrnosti vůči pověrám. Už nikdy je nebudu brát na lehkou váhu, protože tohle nemohla být jen náhodná souhra událostí. I když to zní z mých úst neuvěřitelně, tohle mi otevřelo oči a už nikdy nebudu podobné signály na lehkou váhu. Samozřejmě, že se ze mě nestal fanatik, který si musí dupnout, když kolem něj projede sanitka. Ale začal jsem respektovat pověry a chvíle, kdy mi něco naznačuje, že mám ten den radši zůstat doma.
Hodnocení: neuvedeno
