Muž, který sázel stromy – rozbor díla

rozbor-díla

 

Kniha: Muž, který sázel stromy

Autor:  Jean Giono

Přidal(a): sukon

 

 

Autor: Jean Giono

  • francouzský spisovatel
  • literárně nezařaditelný
  • okraj literární tvorby ostatních autorů
  • dílo- Muž, který sázel stromy

 

Podobně píšící autoři, autoři stejné doby:

 

Rozbor díla: Muž, který sázel stromy

Literární směr:

  • reakce na světovou válku (1. polovina 20. století)

 

Literární žánr:

  • novela

 

Tematická výstavba:

  •  vyprávěno v Ich-formě- mladý muž (může být sám autor)
  • Děj se odehrává před a po 1. světové válce, z části i po druhé
  • Místo děje: francouzská příroda (Alpy, oblast Provence)

 

Jazyk:

  • spisovný, místy francouzské názvy míst

 

Dílo: Muž, který sázel stromy

  • fiktivní novela o síle ducha. Odehrává se před 1. světovou válkou a po ní. Na její motivy byl natočen animovaný film.

 

Postavy:

  • Elzéard Bouffier – obrovské vnitřní odhodlání, nalezl smysl svého života a tím pádem i svoje čiré a nezkažené štěstí.
  • Vypravěč- mladý muž, cestovatel, dobrodruh, bojuje v 1. sv. válce, částečné ztotožnění s autorem

 

Děj:

Příběh je vyprávěn z pohledu mladého muže, který se vydává na pouť do pustých francouzských alpských zákoutí. Zprvu popisuje bezútěšnost a nehostinnost těchto končin. Po několika dnech v pustině nemohl najít vodu, narazil na pastevce ovcí, který mu pomohl a u kterého pak přenocoval. Vyzařoval z něho klid a vyrovnanost. Jmenoval se Elzéard Bouffier.

I když pastevec mluvil jen málo, dozvěděl se od něj o stavu lidí, kteří žili ve zdejších roztroušených vesnicích. Samota a obtížnost života v té pustině je doháněla až k šílenství. Pastevec ztratil jediného syna a ženu a od té doby žije sám v malém kamenném domě a sází stromy. Sázel je každý den, v pustině, kde předtím nebylo nic. Každým rokem jich vzešlo tak asi deset tisíc. Sázel duby, buky i břízy.

Vyprávějící muž pak odešel a o rok později vypukla 1. světová válka, ve které bojoval pět let. Když se opět setkal s Elzéardem Bouffierem, zjistil, že už nechová tolik ovcí, ale má včely, protože ovce okusovaly mladé stromky, a také, že se vlastně o válku vůbec nestaral – sázel stromy. Díky jeho usilovné práci už rostl krásný les, díky kterému se tam opět začala vracet vláha a život. I když se potýkal s mnohými zklamáními a nezdary (všechny vysazené javory uhynuly), ve své činnosti neochvějně pokračoval dál.

Postupem času si lidé z okolí zvykli na změny a přičítali je přírodě. Les se postupně rozrostl do několika desítek kilometrů a dokonce se na něj přišla podívat i úřední komise, která nakonec dala tento „přírodní les“ pod ochranu státu.

Stromy byly pak ohroženy za 2. světové války v roce 1939 – jezdilo se totiž na dřevný plyn, naštěstí ale byly příliš daleko od silniční sítě, aby se vyplatilo je pokácet.

 

Hlavní myšlenka:

  • Díky úsilí tohoto muže se kraj změnil k nepoznání – příroda se obnovila, vrátili se tam lidé a začali opět normálně žít.
  • Příběh dokazuje, že skromností a vytrvalou a neúnavnou pílí dokáže člověk – jednotlivec velké věci – dosáhne užitečného naplnění svého života: pomoci přírodě a ostatním lidem

 

Ukázka:

Byl horký červnový den a slunce hřálo. Ale zde, v končinách vysoko položených a bez jakéhokoliv přístřeší, fičel vítr nesnesitelně prudce. Mručel mezi zdmi domů jako šelma, kterou vyrušili, když se krmila.

Musel jsem jít dál. Šel jsem už pět hodin a ještě jsem nenašel vodu. A nic nedávalo naději, že ji najdu. Všechno bylo vyprahlé a všude rostly jen drsné traviny.

Najednou se mi zdálo, že v dálce vidím stát malou postavu. Myslel jsem, že je to kmen osamoceného stromu. Jen tak nazdařbůh jsem tam zamířil. Byl to pastýř. Asi třicet ovcí leželo kolem něho na rozpálené půdě a odpočívalo.

Dal mi napít vody. Po chvíli mě zavedl do ovčína v zákrutu náhorní roviny. Tu znamenitou vodu čerpal z velice hlubokého přirozeného zdroje. Nad ním postavil jednoduchý rumpál.

Pastýř mluvil velmi málo. U osaměle žijících lidí to bývá obvyklé. Ale bylo vidět, že je sebejistý, plný důvěry. V takovém kraji, postrádajícím naprosto všechno, to bylo zvláštní. Nebydlel v nějaké chatrči, ale v opravdovém kamenném domě. Bylo dobře vidět, jak vlastníma rukama dům opravil. Když sem přišel, byl dům jen zřícenina. Nyní měl zase důkladnou střechu a voda jí nikde neprotékala. Když ji vítr bičoval, bil do tašek na střeše, jako mořské vlny bijí v bouři do břehů.

error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.