Kniha: Muž, který sázel stromy
Autor: Jean Giono
Přidal(a): Elviros
Období:
Jean Giono je autorem poloviny 20. století. Je literárně nezařaditelný, celý svůj tvůrčí život se pohyboval na okraji literární tvorby ostatních autorů. Přesto udržoval přátelství například s André Gidem, André Bretonem či Albertem Camusem.
Autor:
Narozen 30. Března 1895 v Monosque, kde strávil takřka celý svůj život. Pocházel z chudé rodiny, otec byl švec a matka pradlena. Vzhledem k chudobě musel v 16 letech opustit školu a začít pracovat v bance. Poté byl povolán k povinné vojenské službě, kde zažil spoustu hrůzy, která ho změnila i literárně. Stal se z něj pacifista (odpor vůči válce). Po roce 1930 opustil banku a začal si vydělávat psaním. Hlavními hrdiny prvních románu nebyly osoby, ale příroda (země, řeky, hory). Byl ženatý a měl dvě děti. Zemřel na infarkt v roce 1970.
Díla:
Romány
Husar na střeše
Silné duše
Zelené mládí
Hlasy země
Muž, který sázel stromy
Konec cesty
Cestovní vůz
Divadlo
Pád andělů
Za doprovodu flétny
Literární směr – reakce na světovou válku
Literární žánr – novela
prozaický žánr kratšího nebo středního rozsahu podobně jako povídka, s níž se někdy zaměňuje.
Od povídky a od románu se liší tím, že se soustřeďuje na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh. Tomu se věnuje dramaticky, sevřeně, stupňuje ho až do překvapivého dějového zvratu (tzv. bod obratu), který je základem kompozice novely, a do závěrečné pointy.
Hlavní postavy:
Elzéard Bouffier – obrovské vnitřní odhodlání, nalezl smysl svého života a tím pádem i svoje čiré a nezkažené štěstí. Byl tichý a skromný. Za svoje činy nic nechtěl a stromy sázel ze své dobré vůle.
Vypravěč – mladý muž, cestovatel, dobrodruh, bojuje v 1. sv válce, částečné ztotožnění s autorem
Obsah díla:
Příběh je vyprávěn z pohledu mladého muže, který se vydává na pouť do pustých francouzských alpských zákoutí. Zprvu popisuje bezútěšnost a nehostinnost těchto končin. Po několika dnech v pustině nemohl najít vodu, a když už ztrácel naději, narazil na pastevce ovcí, který mu pomohl a u kterého pak přenocoval. Vyzařoval z něho klid a vyrovnanost. Jmenoval se Elzéard Bouffier.
I když pastevec mluvil jen málo, dozvěděl se od něj o stavu lidí, kteří žili ve zdejších roztroušených vesnicích. Samota a obtížnost života v té pustině je doháněla až k šílenství. Dozvěděl se od něj také, že pastevec kdysi žil na statku, než ztratil jediného syna a ženu. Od té doby žije sám v malém kamenném domě a sází stromy. Sázel je každý den, v pustině, kde předtím nebylo nic. Každým rokem jich vzešlo tak asi deset tisíc. Sázel duby, buky i břízy.
Vyprávějící muž pak odešel a o rok později vypukla 1. světová válka, ve které bojoval pět let. Po návratu z vojny se rozhodl vypravit se opět do oněch krajů. Když se opět setkal s Elzéardem Bouffierem, zjistil, že už nechová tolik ovcí, ale má včely, protože ovce okusovaly mladé stromky, a také, že se vlastně o válku vůbec nestaral – sázel stromy. Díky jeho usilovné práci už rostl krásný les, díky kterému se tam opět začala vracet vláha a život. I když se potýkal s mnohými zklamáními a nezdary (všechny vysazené javory uhynuly), ve své činnosti neochvějně pokračoval dál.
Postupem času si lidé z okolí zvykli na změny a přičítali je přírodě. Les se postupně rozrostl do několika desítek kilometrů a dokonce se na něj přišla podívat i úřední komise, která nakonec dala tento „přírodní les“ pod ochranu státu.
Stromy byly pak ohroženy za 2. světové války v roce 1939 – jezdilo se totiž na dřevný plyn, naštěstí ale byly příliš daleko od silniční sítě, aby se vyplatilo je pokácet.
Díky úsilí tohoto muže se kraj změnil k nepoznání – příroda se obnovila, vrátili se tam lidé a začali opět normálně žít.
Jazyk
Příběh je velmi krátký a je napsán srozumitelnou češtinou. Nejsou zde žádná cizí slova. Příběh nutí k zamyšlení nad prací pastevce a dokazuje, že skromností a vytrvalou a neúnavnou pílí dokáže člověk – jednotlivec velké věci – dosáhne užitečného naplnění svého života: pomoci přírodě a ostatním lidem. Psáno v ich-formě
Vlastní názor
Povídka se mi opravdu velmi líbila. Je velice krátká. Je neuvěřitelné, že stačí pouze píle a odhodlání, aby jediná osoba udělala něco tak záslužného a obrovského bez žádného prospěchu. Příběh nebyl napsán podle skutečné události, ale autor dokázal, že spousty lidí v jeho době si myslelo, že Elzéard byl skutečný.
Ukázka
Duby z roku 1910 byly deset let staré a byly vyšší než já i on. Byla to nádherná podívaná. Doslova jsem oněměl úžasem. A protože Elzéard Bouffier nemluvil, procházeli jsme se v jeho lese mlčky. Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl řádné technické prostředky bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činí v jiných oblastech něž v pustošení.
Všechno se tu změnilo, dokonce i vzduch byl jiný. Místo prudkých větrů, vysušujících a nemilosrdných, foukal lehký větřík, plný vůní. Z kopců bylo slyšet šumění, podobající se zvuku tekoucí vody. Bylo to šumění větru v lesích. A posléze něco ještě podivuhodnějšího: uslyšel jsem opravdové šplouchání vody, tekoucí do nádrže. Spatřil jsem, že tady postavili kašnu a že má hodně vody. Nejvíc mě dojalo, že poblíž byla vysazena lípa. Byla už vzrostlá a byl to nepopiratelný symbol znovuzrození.
