Téma práce: Naděje
Slohový útvar: Úvaha
Přidal(a): mp
Naděje… dosti omílané slovo, že? Jen si sami zkuste vzpomenout, kde jste naposledy slyšeli slovo naděje: v reklamě na hubnutí, v novoroční sportce, ve filmu, který běžel v televizi nebo v takových těch strašně „srdceryvných“ citátech na Facebooku. Ano, naděje je všude kolem nás, ale přesto na ni občas zapomínáme.
Ráda bych si vypůjčila slova Marka Mansona přímo z jeho knihy – Všechno je v pr—, kniha o naději. „Neztrácejte naději. Přichází kniha, která se Vám pokusí odpovědět na zapeklité otázky o naději. Ale slovy autora: „Neberte mě příliš vážně.““ Tahle myšlenka se mi strašně zamlouvá. Mark zde poukazuje na prchavost a křehkost naděje. Jak málo stačí aby v něčem tak čistém a světlém jako je právě naděje, zavládlo naprosté ticho a tma. Naděje totiž nemusí být jen pozitivní a dobrý pocit. Stačí k ní přidat předponu bez a vznikne beznaděj.
Když se nad tím pořádně zamyslíme, beznaděj a naděje jsou prakticky úplně stejné, nemám pravdu? V obou případech máte v sobě ten pukající pocit a každá sekunda čekání vás vyloženě ubíjí. Pokud se na to podíváme z druhé strany, neexistuje beznaděj bez naděje a naopak. Představte si to: jste u lékaře a čekáte na výsledky testů – jste přesvědčeni, že dopadnou dobře, ale někde vzadu ve vaší hlavě vám něco říká, že to tak být nemusí. Čekáte na vyrozumění vysoké školy, zda vás přijali ke studiu či nikoliv – určitě mě alespoň jedna vysoká škola příjme, ale co když … tento „co když“ pocit máme v sobě stále a osobně si myslím, že ani nikdy nevymizí. Ve všech možných i nemožných situacích jste vždy plní naděje s trochou beznaděje nebo plní beznaděje s kapkou naděje.
Hodnocení: neuvedeno
