Nebe nezná vyvolených - rozbor díla (2)

rozbor-díla

Kniha: Nebe nezná vyvolených

Přidal(a): Adéla T.

Kontext doby

V první polovině 20. století byly vztahy mezi jednotlivými státy světa napnuté. To vyústilo v první světovou válku (1914 – 1918). Následkem války byl hladomor, strach. Mnozí vojáci se po návratu neuměli začlenit do společenského života. Zanikají monarchie, například Rakousko-Uhersko se rozpadlo na několik menších států, mezi něž patří i Česká republika (tehdy Československá republika). V třicátých letech se k moci dostávají nacisté v čele s Adolfem Hitlerem, což vyústí ve druhou světovou válku (1939 – 1945)

Erich Maria Remarque (1898 – 1970)

Německý spisovatel, studoval na učitelském ústavu v Münsteru a roku 1916 odešel jako osmnáctiletý do první světové války, kde byl na západní frontě zraněn a konec války prožil v lazaretu. Po návratu z války měl problém začlenit se do společnosti, proto vystřídal několik povolání, mimo jiné i jako redaktor, automobilový závodník a hudebník. Po nástupu nacismu byl prohlášen zakázaným autorem a byl zbaven německého občanství. Jeho knihy byly páleny a Remarque odcestoval nejdříve do Švýcarska, poté do Ameriky. Roku 1958 se podruhé oženil s Paulette Goddard, druhou manželkou Charlieho Chaplina. Zemřel na srdeční chorobu ve švýcarském Locarnu. Kromě Nebe nezná vyvolených napsal mnoho dalších knih a povídek, mezi nejznámější patří Na západní frontě klid, Tři kamarádi nebo Vítězný oblouk.

Rozbor: Nebe nezná vyvolených

Ilustrace: Pavel Brom

Nakladatelství: Naše vojsko

Rok vydání: 1970 (originál 1961)

Originální název: Der Himmel kennt keine Günstlinge

Umělecký směr, forma: Dílo je románová próza, je chronologicky uspořádáno a je vyprávěno v –er formě.

Formální, jazyková stránka:

Román je psán spisovným jazykem, jsou zde podrobné popisy, autor využívá dialogy s filozofickými znaky. Ty jsou podloženy vlastními úvahami lidí a jejich přemýšlením o dané situaci.

Časoprostor

Místo: Evropa, švýcarské sanatorium Bella Vista, Paříž, Itálie
Doba: Padesátá léta dvacátého století

Postavy:

Clerfayt – automobilový závodník, čtyřicátník, za války uprchl ze zajateckého tábora, od té doby žil rok ve Švýcarsku a poté se věnoval automobilovým závodům. Ví, co znamená smrt, a proto se k nemocným chová jako k sobě rovným.
Lillian Dunkerqueová – čtyřiadvacetiletá žena trpící tuberkulózou, která se léčí v sanatoriu Bella Vista. Její matka byla Ruska a otec Belgičan. Je ctižádostivá, unavená z monotónního života, zároveň touží po svobodě, poznat svět pod Alpami a užít si poslední týdny svého života.
Hollmann – Clerfaytův přítel, bývalý automobilový závodník, jež se léčí s tuberkulózou v sanatoriu Bella Vista a touží opět závodit.
Boris Volkov – Rus, přítel Lillian, je starostlivý
Gaston – Lillianin strýc, žije v Paříži, je chamtivý a staromódní
Krokodýl – vrchní sestra v sanatoriu, naučila se hrát šachy jen kvůli jednomu pacientovi, je přísná a snaží se dbát na to, aby všichni pacienti dodržovali řád sanatoria
Dalajláma – vrchní doktor v sanatoriu.
Gérard – pesimistický básník, který píše hlavně o smrti. Seznamuje se s Lillian
Alfredo Torriani – mladík, Clerfaytův spolujezdec.

Zápletka:

Láska nemocné ženy toužící užít si poslední týdny života k automobilovému závodníkovi.

Podrobný děj:

Kniha začíná tím, že automobilový závodník Clerfayt jede do švýcarského sanatoria Bella Vista navštívit svého přítele a bývalého spolujezdce Hollmanna. Se starým závodním vozem Giuseppem má problém projet zasněženým průsmykem. Poté hluk motoru vyplaší koně, kteří táhnou saně. Již zde se poprvé setkáváme s Lillian a Borisem. Clerfayt a Volkov jsou k sobě slušní, ale je vidět, že jeden druhého odsuzují.

Hollmann Clerfayta uvítá a je rád, že ho vidí. Poví si novinky, mezi nimiž je i to, že jeden ze závodníků, Ferrer, havaroval a museli mu amputovat nohu. Jeho přítelkyně ho kvůli tomu pravděpodobně opustí. Před večeří se Clerfayt seznamuje s Lillian Dunkerqueovou. Ta je trochu podrážděná, protože její přítelkyně, Agnes Sommervillová, zemřela. Při večeři se Lillian Clerfayta s Hollmannem zeptá, zda půjdou do hotelu se odreagovat. Hollmann odmítne, Clerfayt ale souhlasí a do Palace baru ji vezme. Uprostřed popíjení vína číšník Clerfaytovi oznámí, že mu někdo volá. Lillian je vyděšená, myslí si, že je to Krokodýl. Ve skutečnosti volají z nemocnice, že Ferrer zemřel. Clerfayt to označí za štěstí. Lillian nechápe, jak to někdo může označovat štěstím.

Dalšího dne jde Clerfayt po silnici a vedle stojí krematorium pro mrtvé. V plášti objevil černou sametovou rukavičku. Zřejmě ji tam zapomněla Lillian, a tak koupí v květinářství vedle krematoria orchideje a pošle jí je se vzkazem a rukavičkou. Poté se jde podívat na Giuseppa. Tam najde Hollmanna, jak sedí za volantem. Nevšimne si ho, a tak řekne garážmistrovi, ať mu dá klíček a ať si Hollmann s vozem dělá, co chce. Lillian mezitím obdrží poslané orchideje a zjišťuje, že to jsou stejné květiny, které dala na rakev své mrtvé přítelkyně. Znechuceně je i s krabicí vyhazuje.

Dalšího dne pošle Clerfayt Hollmanna do vesnice pro vodku. Hollmann jede v Giuseppovi, šťastný, že v něm může opět jet. Lillian to Clerfaytovi vyčítá. Při oslavě uzdravení jedné pacientky, Evy Moserové, přistihne všechny rebelantské pacienty vrchní sestra. Lillian Evě pomůže najít věci schované ostatními pacienty pomocí lsti a sama chce psát dopis. Nedokáže to.

Když sestra přinese Lillian rentgenové snímky, chtěla by je přečíst, ale neumí to, takže na sestru udeří, proč jí skrývají, že se její zdravotní stav nezlepšil, ale zhoršil. Sestra tuto domněnku potvrdí a Lillian je to najednou líto. Dozvídá se, že Clerfayt dalšího dne odjíždí, takže se večer zúčastní rozloučení na horské chatě, kde jí Clerfayt navrhne, aby odjela s ním. Nejdříve to bere jako vtip, ale Lillian to myslí vážně. Dalšího dne ráno je Lillian pozvána do Dalajlámovy kanceláře, který jí pohrozí, že ji viděl včerejší večer na horské chatě a upozorní ji na porušení několika pravidel. Požádá ji, aby opustila sanatorium a Lillian mu klidně řekne, že odjede ještě týž den. Doktor doufal, že bude žadonit, aby mohla zůstat, ale Lillian se už rozhodla. Při balení se pohádá s Borisem, který se jí odjezd snaží vymluvit. Toho dne Lillian odjíždí s Clerfaytem.

Jedou do Paříže. Lillian je nadšená každou věcí, kterou zde, pod horami, vidí. Cestou s nimi chce závodit muž v červeném sportovním voze a Clerfayt ho nechá je předjet. O pár kilometrů dál zjistí, že havaroval a je jen štěstí, že vyvázl živý. Muž ale obviňuje Clerfayta, že jeho nehodu zavinil on a měl by uhradit škodu za jeho zničené auto. Lillian nechápe, jak si mohou lidé vážit neživých věcí víc, než svého vlastního života. Projedou kolem lago Maggoire, přes Locarto a dorazí do Paříže. Lillian se ubytuje v prvním hotelu, který uvidí, ačkoliv Clerfayt ji nejprve přesvědčuje, aby bydlela s ním. Lillian jde za strýcem Gastonem, aby jí dal zpět její peníze, které opatroval, zatímco byla v sanatoriu. Clerfayt jí toho dne oznámí, že musí do Říma, aby tam podepsal smlouvu. Lillian tedy zůstává v Paříži a chce si užít života naplno. Kupuje si nejlepší šaty, jí v nejlepších restauracích, a její strýc šílí, jak utrácí své peníze. Rozhodne se ji provdat.

Clerfayt zatím v Římě tráví dny s Lydií Morelliovou a ujasňuje si myšlenky. Lillian pro něj byla prázdninovou epizodou, takže se s ní chce po návratu z Paříže sejít, aby jí to vysvětlil. Ovšem když se tak stane, nemůže z ní spustit oči. Lydie Morelliová se o jejich vztahu dozví a žárlivě hledá, odkud Lillian je, co dělá apod. Clerfayt si uvědomuje, že Lillian miluje, a neváhá jí to říct. Ubytuje se v tom samém hotelu, jako ona, ale ve vedlejším pokoji. Další den se nastěhují do jiného hotelu.

Poté oba odjíždí na Sicílii, kde se koná Clerfaytův další závod. Zatímco on trénuje, ona je ubytována u jeho přítele a tráví dny na pláži. Při závodě jede Clerfayt s Torrianim. Při závodě Clerfayt havaruje a zraní si rameno, takže se v depu vymění s Torrianim. Ten ale dostává v průběhu závodu úžeh a jsou nuceni se opět vyměnit. Závod dojede, ovšem Lillian mu vyčítá, že by už neměl závodit. Na Sicílii zůstanou ještě dva týdny. Torriani s Clerfaytem jedou zpět do Paříže a Lillian má za nimi přiletět letadlem. Svůj let ale náhle mění a letí do Benátek, kde v divadle dostane záchvat chrlení krve, proto další týden stráví v hotelovém pokoji, čekajíc, až se její stav zlepší. Poté letí do Paříže, kde zajde za strýcem, aby jí dal zbytek peněz. Večery tráví s Clerfaytem.

Po nějaké době jede Clerfayt opět závodit. Lillian se mezitím seznámí s básníkem Gérardem, který je dost pesimistický, píše hlavně o smrti. Zdá se směšné, že on, zdravý člověk, píše o smrti, zatímco ona je smrti tak blízko. Při jedné vycházce s Gérardem najdou mrtvou ženu a básník nevydrží setkání se smrtí tváří v tvář. Když se Clerfayt vrátí ze závodů (kde skončil druhý), vezme Lillian do starého domu na Riviéře a uvažuje o nastěhování se tam. Lillian ale nechce ztratit svobodu, kterou získala, takže chce Clerfayta opustit, ale až po posledním závodě v Monte Carlu.

Clerfayt v tomto závodě havaruje a prorazí si volantem hrudník. Je převezen do nemocnice, kde umírá. Lillian chce odjet, ovšem zastihne ji Clerfaytova sestra, která jí řekne, že jí Clerfayt odkázal dům na Riviéře. Jeho sestra chce, aby se ho Lillian vzdala, což neudělá a chce jet zpět do sanatoria. Na nádraží se setkává s Borisem a on jí navrhne, že může zůstat dole, pod horami, s ním. Lillian se ale chce vrátit zpět. Společně se vrací do sanatoria a v průsmyku potkají Hollmanna v autě. Poví jim, že je zdravý a jede opět závodit.

O šest týdnů později, za bělostného, tichého letního poledne, Lillian zemře. Zadusila se při chrlení krve.

Souvislost, aktuálnost, divadelní, filmové zpracování:

Myslím, že i v této době je kniha aktuální, i když se nejedná o válce.
Remarque dokonale popsal prostředí automobilových závodů, kde účastníci nasazují krk, aby vydělali peníze. Stejně tak i touhu nemocných lidí užít si ještě život.
Roku 1977 byl natočen film na motivy románu s Al Pacinem v hlavní roli.

Úryvek: (úplný konec)

Lillian zemřela o šest týdnů později, za bělostného letního poledne, které bylo tak tiché, jako by celý kraj ani nedýchal. Zemřela rychle, neočekávaně a sama. Boris odešel na chvíli dolů do vsi. Když se vrátil, našel ji na posteli mrtvou. Obličej měla strhaný; zadusila se při chrlení krve a ruce měla křečovitě sevřené u hrdla. Ale zakrátko se její rysy vyrovnaly a obličej zkrásněl tak, jak už jej dávno nepamatoval. Taky se domníval, že byla šťastná, dá-li se vůbec kdy o někom říct, že byl šťastný.

Zhodnocení, vlastní názor:

Kniha se mi velmi líbila, ačkoliv některé myšlenky a souvislosti byly trochu víc filozofické. Ačkoliv se zde nejedná o válce, ale o lásce nemocné ženy k závodníkovi, je na postavách vidět životní zkušenost, jak mluví, jak se chovají. Osobně mám ráda Hollmanna, který, ačkoliv se v knize ocitl jen v určitých částech, se mnou sdílí nějaké povahové rysy.