Téma práce: Nejhorší den mého života
Slohový útvar: Vyprávění
Přidal(a): Josef Vlček
Vidím pouze tmu. Kde to jsem? Nemohu se pohnout, mám pocit, jako bych byl přivázán k židli. Najednou slyším kroky, otevírají se dveře a mě oslňuje světlo z chodby, ze které vycházejí dva muži. Teď konečně vidím, že se nacházím v místnosti bez oken, bez světel. U zdí jsou pouze regály s krabicemi.
První muž se posadil na židli naproti mně, v rukou třímal nějaké papíry. Tvářil se přísně.
„Dle těchto dokumentů, jsi spáchal atentát na cara. Co mi o tom povíš?“ otázal se klidně.
Tato otázka mě zarazila, vždyť já bych neublížil mouše, natož abych zabil člověka. Chtěl jsem odpovědět, ale v tu ránu se ve mne probudil obrovský strach, nedokázal jsem ze sebe dostat jediné slovo.
Po chvíli, co jsem jen vyděšeně seděl, mě někdo uhodil do týlu a během pár vteřin jsem ležel bezmocně na zemi. Nade mnou stál druhý muž. Tělem mi projela nesnesitelná bolest. Chtěl jsem řvát, nešlo to, chtěl jsem brečet, nešlo to. Cítil jsem se jako největší ubožák.
Viděl jsem, jak si vedle mne kleká první muž, vytáhl nůž a přitiskl mi ho k obličeji. Jeho studená čepel se mi zaryla do tváře. Ukrutná bolest.
„Kdo všechno se atentátu zúčastnil?“ zeptal se, ale ne tak klidně jako poprvé, tentokrát křičel.
I přes všechnu snahu, jsem nebyl schopen odpovědět. Bolest mi to nedovolila. Věděl jsem, že i kdybych mu řekl, že jsem nic neudělal, neuvěřil by mi, odporovat nemělo smysl.
Když jsem si myslel, že horší už to být nemůže, do místnosti vstoupil někdo další. Něco řekl dvěma mužům, nerozuměl jsem. První muž se na mne podíval, v jeho očích jsem viděl hněv. Sáhl k opasku a vytáhl zbraň, kterou namířil na moji hlavu. Poslední, co jsem uslyšel, byl výstřel.
Hodnocení: 1 = výborně
