Jméno práce: Den, na který nikdy nezapomenu
Slohový útvar: Vyprávění
Přidal(a): Alena
Bylo netypické únorové středeční ráno. Nepravidelné přeháňky bičovaly nejen chodníky, ale i nás, mě, mé bývalé spolužáky a doprovod v podobě dvou kantorek. Byli jsme na cestě za muzikálem Hakuna Matata, který se stal událostí, jež nás lehce vychýlila od stálého školního stereotypu. Pro bandu mých pubescentních vrstevníků se to zdálo být pouze oddálení návratu do školních lavic. Přiznám se, i já jsem to tak brala.
Představení začalo, světla byla ztlumena a diváci utichli. První půlhodinu se všichni chovali slušně, ale až později se ukázalo, kdo opravdu přišel na muzikál. Přímo přede mnou seděla zhruba o tři roky mladší holčička, snažíc se ignorovat chlapce vedle ní. Ten nevychovaný, znuděný a zřejmě i lehce hyperaktivní hoch ji neustále tahal za vlasy, postrkoval ji a prováděl všelijaké naschvály. Totožné rušení pokračovalo snad věčnost.
Dozor si toho nevšímal. Všem z jejich řady se to zdálo být normální, jen mně pomalu docházela trpělivost. Nebyla jsem jediná, komu to vadilo, a tak jsem se rozhodla zakročit už jen kvůli té bezbranné holčičce, které by se při sebemenším pokusu o obranu začali akorát smát. Naklonila jsem se tedy ke své kamarádce, abych měla větší rozmach, a vší silou jsem kopla do židle toho kluka a zvýšeným hlasem jsem řekla: ,,Chovej se normálně!“. Na chvíli se rozhostilo absolutní ticho. Jen netečný pohled chlapce zřetelně prozrazoval jeho zaskočení.
Od té doby se bál byť jen pohnout a o přestávce dělící celé vystoupení zůstal jako jeden z mála sedět. Nevím, kam až to bylo slyšet, ale spolužáci mi ve škole říkali, že poposkočila celá řada sedaček a všichni se dost vylekali. A to seděli až na konci u uličky. Nemám tušení, kde se ve mně ten kousek odvahy vzal, ale na tento okamžik plný zadostiučinění nikdy nezapomenu.
Hodnocení: 1 = výborně
