Jméno práce: Nejkrásnější cesta, po které jsem kdy šla
Slohový útvar: Líčení
Přidal(a): Rouzien
Nejkrásnější cesta, po které jsem kdy šla.
Hora Plešivec je nádherná v každém ročním období. V létě jí zaplavují zlatavé doteky slunce, v zimě se schovává pod bílou nadýchanou peřinou.
Cesta na Plešivec nás vede nejdříve po břehu říčky Litavky. Zurčící voda přeskakuje kameny a mizí někde v dáli. Jen co přejdeme lávku přes vodu, zmizíme pod korunami stromů. Vítá nás zpěv ptáků a šumění větru ve větvích. Projdeme lesíkem a už vidíme horu Plešivec, majestátně se tyčící v krajině. Má svá tajemství a zajímavá místa.
Cestou na vrchol procházíme okolo Smaragdového jezírka. Jeho temně zelená hladina se třpytí v paprscích slunce, které pronikají přes koruny vysokých smrků. Na chvilku zůstaneme stát ve stínu stromů lemujících jezírko. Možná budeme mít štěstí a zahlédneme koutkem oka hadí královnu, která se tu usídlila. Štěstí jsme neměli, zřejmě je na svém druhém sídle na Krkavčích skalách a tak pokračujeme ve výstupu na vrchol hory Plešivec. Lesní pěšina se klikatí kolem Fabiánovy zahrádky. Nečekejte kytičky, tady se slétají čarodějnice. Jdeme raději rychle dál.
Konečně přijdeme na vrchol hory Plešivec, nejpůvabnější místo naší procházky, na Čertovu kazatelnu. Stojíme na okraji strmé skály, odkud je ten výhled v Čechách. Dole teče kamenné moře, nad hlavou poletují ptáci. Vítr nám čechrá vlasy. Stáváme se součástí přírody a v duši se nám rozlévá úžasný pocit klidu.
Je čas návratu. Cesta zpět nás vede kolem velkého kamene viklanu. Pár okamžiků si odpočineme na kamenech, porostlých zeleným mechem. Jsou to pozůstatky hradiště knovízské kultury, dýchne tu na nás dávný věk.
Les pomalu utichá i vítr šel už spát. Pomalu odcházíme po cestě plné kořenů a za zády se nám ukládá ke spánku i celá magická hora Plešivec, se všemi svými záhadami a tajemnými bytostmi. Odcházíme s přáním brzkého návratu.
Hodnocení: 1 = výborně
