Téma práce: Noční/předranní cesta z hospody
Slohový útvar: Líčení
Přidal(a): Lenka Š.
Město již spí, dohlíží na něj pouze rozzářené lampy. V ulicích je ticho, i auta jsou uložená k zaslouženému odpočinku, ani nemrknou, ani nezavrní. Ticho je tak do uší bijící, že si prostě musím zazpívat. Krásně se to rozléhá a já si připadám jako na pódiu divadla. Diváci však s mým výkonem spokojení nejsou. Z oken hlediště se ozývá samé: „Ticho! Jdi spát! Křič si jinde!“ A tak si zacpu ústa dlaní, aby nevydala již ani hlásku. Připadá mi to velmi směšné, opera se mění na komedii a já se mohu potrhat smíchy. Dusím se s dlaní v ústech, z očí mi tryskají slzy a nemohu přestat. Ale diváci si zase sedají na svá sedadla a z balkónů už není slyšet ani slovíčko.
Ulička se zdá dlouhá a hrbolatá. Rostou na ní sem tam kameny, schůdky a občas se stáčí, i když jindy mi vždy připadala rovná a přívětivá. Jdu tiše, houpavým krokem, nutno říci, že si připadám jako tanečník. Krok sun krok, úkrok vlevo, dopředu, dozadu, á dva tři…bác. Hledím si s dlažební kostkou z očí do očí a najednou nechápu, kde jsem a jak jsem se tu vůbec ocitl. Nos se mi zabarví do červena a ozývá se taktovka dirigenta. Ale není to taktovka, jen začíná pršet. Ale neprší na mne, déšť mi nedopadá na hlavu, nýbrž prší ze mne. Kap, kap, kap – z nosu mi kapou rudé sladké kapky, které voní tak trochu kovově a mně dochází, že jsem si rozbil při svém tanci nos.
I když nohy jsou těžké a zem mě vábí svou přitažlivostí, prudce se nadechuji a pomalu se zvedám. Ke dveřím již zbývá jen kousek. Vytahuji z kapsy ledový klíč, který sám a jako po másle vklouzne do klíčové dírky a vpustí mne do tepla domova. Postel se mi připlete do cesty a já padám do hluboké jámy, která mne pohltí a již nepustí. Oči se mi zavírají a já již nevím o světě. Spím tvrdým spánkem člověka, kterého čeká ráno s bolavou pulzující hlavou, okoralými rty a velkou žízní. Jedno je ale jisté, piva se již nenapiju.
Hodnocení: 2 = chvalitebně
