Téma práce: Nerušený ostrov
Slohový útvar: Vyprávění
Přidal(a): Anonym
Sedím na louce a zakláním hlavu. Ptáci zpívají a já v mracích vidím ji, díky níž mohu žít svůj život. Před pár lety jsem byla společně s kamarády dobrovolničit v Thajsku. Neměli jsme příliš mnoho peněz a chtěli jsme si užít léto a zároveň pomáhat planetě.
Všechno šlo přesně, jak jsme si vysnili. Přes den jsme uklízeli pláže a pomáhali místním, za což jsme dostávali jídlo a místo ke spaní, a večer jsme se buď mohli účastnit nějakého programu, nebo jsme měli volno. Každý večer jsem sice padala naprosto vyčerpaná do postele, ale byla jsem nadšená a neustále se usmívala.
Vždy jeden den v týdnu jsme měli volno a nás napadlo zapůjčit si malou loďku a dojet na nedaleký ostrov. Nebyl obydlený a zajímalo nás, jak vypadá čistá příroda bez zásahu člověka.
Vypluli jsme brzy ráno a k poledni zakotvili na pláži. S batohy na zádech jsme vyrazili a několik hodin chodili sem a tam. Byla jsem unavená, tak jsem se s kamarádem odpojila od skupinky a chvilku si odpočinula. Když jsme se je snažili dohnat, nedávala jsem pozor a náhle jsem padala skrz puklinu v zemi dolu. Naštěstí jsem dopadla do vody. Zvedla jsem hlavu a asi deset metrů nade mnou jsem uviděla zděšenou tvář Tomáše.
“Šlapej vodu, doběhnu pro ostatní a pomůžeme ti.” křikl na mě a zmizel.
Byla jsem uvězněná v tmavé slané tůni. Možná byla nějak propojená s mořem, jenže kdybych se snažila podplavat se ven, mohla bych se utopit. Těžký batoh mě táhl ke dnu. Pátrala jsem po přezkách, abych si ho odepla a přitom jsem vdechla vodu. Konečně povolila a batoh mi sklouzl ze zad a já se rozkašlala. Netušila jsem, co dál. Po nějaké době opravdu záchrana přišla, ale nebyli to moji přátelé. Našel mě domorodý kmen obývající tento ostrov!
Hulákali něco řečí, jíž jsem nerozuměla a vytáhli mě postranní chodbou ven. Vyznali se tu dobře. Svázali mi ruce za zády a silný hnědý muž se šikmýma očima si mě přehodil přes záda. Co se mnou bude? Sní mě? Skalpují mi vlasy? V hlavě mi vybíhaly všemožné zprávy a filmy o lidožroutech a jejich praktikách. Omdlela jsem hrůzou.
Probrala jsem se svázaná k nějakému stromu. Slunce již zapadlo, ale stále lehce barvilo tmavnoucí svět do růžového nádechu. Přede mnou hořel vysoký oheň a kolem něho se pohybovaly polonahé pomalované postavy. Několik z nich se odpojilo od zbytku a se starcem ve zdobené kůži a s hlubokými vrásky došli ke mně. Něco si mezi sebou šeptali, bezradně kroutili hlavami a smutně se mě pozorovali. Pochopila jsem, že si nevědí rady.
Stařec se ke mně nahnul a červenou voňavou směsí mi udělal tečku na čele, zvedl pobožně dlaně k nebesům a něco si pod vousy mumlal. Pak odešli a nechali mě zmatenou na místě.
Oheň už pomalu dohoříval a postavy se pomalu vytráceli pryč. Byla jsem unavená a kručelo mi v žaludku, když se ke mně připlížila křehká dívka jen u několik let mladší než já sama. Opatrně mi rozvázala ruce, dala si prst přes ústa a ukázala mi, ať ji následuji. Nejprve jsem nemohla vstát, měla jsem dočista ztuhlé svaly, ale po chvíli jsem se postavila.
Dívka mě vzala za ruku a táhla mě za sebou do tmavého lesa. Doběhly jsme spolu k malému potůčku, kde mi nakázala, ať si sednu. Miliardy hvězd mi přes černé koruny mohutných stromů zářily nad hlavou a slabým stříbrným světlem osvětlovaly okolí. Nabrala do velkého listu vodu a dala mi napít. Pak odběhla pryč a vrátila se s bobulemi, jež jsem s chutí zhltala. Znovu mě chytla za dlaň a vedla mě hlubokým lesem pryč.
Slyšela jsem vlny tříštící se o kamenité pobřeží čím dál tím zřetelněji. I stromy řídly. A v dálce jsem dokonce zahlédla naši loď. Chtěla jsem se rozběhnout za ní, ale dívka mě naléhavě chytla za rameno. Otočila jsem se na ní s děkovným úsměvem a strnula jsem. Upírala jsem pohled do těch tmavých prosebných očích. Mohla jsem si ji konečně lépe prohlédnout. Měla malý placatý nos, plné rty a nad těmi ulpěnlivýma černýma očima s dlouhými řasy se klenulo husté obočí. Tmavá pokožka s krystalky soli se jí třpytila ve světle měsíce. Pomalu jsem jí začala rozumět, jakoby tím intenzivním pohledem zbourala jazykové bariéry a já se naladila na její myšlení. Dala jsem si prst přes ústa, ona zvedla koutky v úsměvu, pustila mě a odběhla pryč.
Jako omámená jsem se vracela šla směrem k lodi. Nechtějí, aby se o nich vědělo. Nechtějí nás, vědce a návštěvníky a já se jim ani nedivím. Možná by mě kvůli tomu i zabili, nebo drželi v zajetí, kdyby se ta dívka nade mnou neslitovala.
Blížila jsem se blíž a blíž. Moji přátelé si rozdělali oheň, z kterého zbylo jen několik uhlíků. Spali na lodi, proto jsem se k němu posadila a zpříma hleděla na rozpadající se dřevo v nic.
“Ty žiješ!” z lodi vylezla postava, rozběhla se ke mně a pevně mě objala. “Když za námi Tomáš přišel, rychle jsme běželi pro lano, jenže když jsme se vrátili, už jsi tam nebyla. Mysleli jsme, že tam byl nějaký vír, nebo tě proudy táhly pryč a utopila ses.”
Anna se mi štěstím rozbrečela v náručí.
“Já…byl tam silný proud vody, který mě strhl do bočního tunelu. Naštěstí vedl ven, doplavala jsem na mělčinu a pak bloudila a volala vás. Už sem nikdy nechci znovu jet. Hned ráno odplujeme, prosím.”
A tak jsme seděli v tichosti a upírali pohled do oranžových uhlíků.
Hodnocení: 1 = výborně
