Poslední káva v Izraeli – vyprávění

sloh

 

Téma práce: Poslední káva v Izraeli

Slohový útvar: Vyprávění

Přidal(a): Světloletka

 

 

Poslední káva

Nikdy mi nebylo tak nepříjemné světlo lampy, která svítí nade mnou. Tak ostré pronikavé světlo, které mi skoro vypaluje zrak. Snažím se mít oči zavřené co nejpevněji.  Moje hlava se zdá těžká. Ruka, která se snažila držet stolu, pomaličku padá na kufr, který mám vedle sebe. Rána dopadající ruky mnou škubne. Na chvíli plně otevírám oči. Přede mnou stojí číšník. „Slečno, budete si přát?“ Ptá se. „Ano, ano mohla bych vás požádat o dvojité espresso?“ Odpovídám pomalu.

„Dlouhý večer?“  číšník se s úšklebkem na tváři ptá. „Ano a ještě bude.“ Odpovídám s větší energií v hlase. Číšník se usměje a odejde. Po pár minutách se vrací nazpět a podává mi kávu. Už bez řečí. Spěchá obsloužit dalšího zákazníka. Vzduchem se vznáší vůně kávy, která stojí přede mnou. Beru bílý porcelánový hrneček a dopřávám si první doušek. Káva je trpká. Zvažuji další lok a pokládám hrneček. Začínám lehce nabývat energii. Všímám si okolí, nesymetricky rozvěšených obrazů, dřevěných stolů, lidí, kteří popíjejí drahá červená vína. Sedím sama. Celou místnost mám před sebou. Vidím všechno, co se děje. Každého, kdo přichází a odchází. Dávám si další hlt kávy. Chuť se zdá tupější. Už ji tolik nevnímám. Vzpomenu si, že jsem přestala hlídat čas. Rychle hmatám do kapsy po hodinkách. Za tři minuty půl desáté.  Oddechnu si, – ještě mám čas. Znovu beru do rukou hrneček. Nepiji z něj. Pouze ho držím v rukou. Jsem opřená lokty o stůl. Teplý hrneček mi teď zahřívá ruce. Pomalu mi znovu klesá hlava. Mé ruce jí následují. Hrneček horké kávy se lehce naklání. Horká kapka dopadá do mého klína. Leknutím se mi znovu vracejí smysly. Všimnu si, že se místnost proměnila. Tváře se změnily.  Někteří lidé odešli a zase jiní přišli. Nikdy mi nevadil hluk tolik, jako teď. Každé slovo, které slyším, jako by se mi hluboce zarývalo do hlavy. Každý pronikavý smích mi třeští v uších. „Chci spát!“ Neustále si opakuji v hlavě. Kdybych si jenom mohla lehnout do své postele. Zabalit se do bílých péřových peřin. Položit hlavu a zavřít oči. „Prospím se v letadle!“ Řeknu si, abych zcela neztratila morálku. Na hodinkách, které jsem nechala ležet na stole, pomaličku směřuje ručička k desáté hodině. „Možná bych mohla už jít,“ pomyslím si. Dopíjím teď už vlažnou kávu. Líně vstávám. Můj pohled se zarazí. Přede mnou na druhé straně místnosti stojí muž, který právě přišel. Jeho tvář dobře znám. Je bledší, než si pamatuji.  Kaštanové vlasy, které mu dopadaly k ramenům, má teď sestříhané do krátkého jednoduchého účesu. „Všiml si mě taky?!“ Ptám se sama sebe a rychle si sedám se strachem, aby si mě nevšiml. Stahuje se mi hrudník. Vždycky jsem se modlila, abych ho mohla vidět znovu. Abych mu tentokrát mohla něco říct. Řádně se s ním pro jednou a navždy rozloučit. Moje ruce se začínají třást. Chytám si jednou rukou druhou, abych v nich zmírnila nejistotu. Každou přibývající sekundou vnímám čím dál víc tlukot svého srdce. „Je to pitomost!“ Pomyslím si.  „Musím stihnout letadlo,“ řeknu si a sbírám odvahu, abych se znovu zvedla a udělala krok vpřed. V hlavě mi ale neustále zní: Daniela jsem neviděla přesně čtyři roky. Chodili jsme na stejnou školu. Byl o ročník níž. Nikdy jsme se moc nepřátelili. Pár prohozených slov a jen pár letmých pohledů na chodbě školy. Ale vždy jsem si nějak přála s ním mluvit. Stačilo by mi jenom s ním mluvit. Prohodit jenom pár slov. Být v jeho přítomnosti. Vždy když jsem s ním byla v místnosti moje pozornost patřila jen jemu. Pamatovala jsem si všechno, co kdy řekl. Naposledy jsem ho viděla před tím, než jsem odešla do služby. A než jsem se vrátila, začala i jeho. Přesně čtyři roky. Tělem mi projede strach, obava, celou mě sevřely… „Musím jít!“ Popadám svůj kufr a rychle běžím k baru zaplatit. Zapomínám na Daniela. Zaplatím a běžím ke dveřím. Najedou za sebou uslyším zavolaní: „Anniko?!“

 

Hodnocení: 1 = výborně

error: Stahujte 15 000 materiálů v naší online akademii 🎓.