Nonsensová poezie

 

Jméno: Nonsensová poezie

Přidal(a): David Hampl

 

Výrazem nonsensová poezie označujeme svébytný druh literatury, jejíž text je nesmyslný až absurdní. Název pochází z latinských slov „non“, které znamená ne, a „sensus“, které znamená smysl. Tento druh poezie je tak často založen na zdánlivě nesmyslných prvcích, humoru, jazykových hříčkách a paradoxech. V současnosti je nonsensová poezie především specifickou oblastí literatury pro děti a mládež, nebylo tomu ale tak vždy.

 

Základní znaky nonsensové poezie

Nonsensová poezie je charakteristická uvolněnou fantazií, hravostí i směřováním k rozvíjení nesmyslu, v nonsensové poezii jednoduše nic není nemožné. Nonsens využívá komiku jazykovou i situační. Jazyková komika se projevuje především vytvářením svérázných neologismů, hrou s homonymy, rýmy či přeřeky. Situační komika nonsensu vychází z nesourodosti jednotlivých dějů, představ či postav, z vtipů, porušování fyzikálních zákonů či logických paradoxů.

 

Edward Lear

Jeden z nejvýznamnějších světových představitelů nonsensové poezie, který tvořil v Anglii ve druhé polovině devatenáctého století. Typickým literárním útvarem jeho nonsensové poezie byly tak zvané limeriky neboli krátké básně o pěti verších, které se rýmují podle schématu aabba. Limeriky jsou často doplněny i o kresbu, kdy verše potom přestavují buď komentáře ke kresbě, či kresba představuje ilustraci k básni. Nejvýznamnějším dílem Edwarda Leara je Velká kniha nesmyslů.

 

Christian Morgenstern

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl významným představitelem nonsensové poezie německý básník Christian Morgenstern. Mnoho jeho básní je založeno na zdánlivě nesmyslném spojování slov a slovních hříčkách, často v kombinaci se zajímavou grafickou podobou básně (kaligramy). Tvořil i velmi abstraktní poezii, která byla založena na náhodných hláskách a slabikách. Významnou sbírkou, která je řazena do nonsensové poezie, jsou Šibeniční písně.

 

Česká nonsensová poezie

Až do šedesátých let dvacátého století se nonsensová poezie v  české literatuře objevovala jen výjimečně, například v tvorbě ovlivněné poetismem, divadelních hrách Jiřího Voskovce a Jana Wericha či v moderních pohádkách bratří Čapků. Velký rozvoj poetiky nonsensu, patrný především v literatuře pro děti, nastává až v průběhu šedesátých let. Ukázkou veselého slovního i situačního nonsensu je například sbírka Nápady pana Apríla od Jiřího Koláře či nonsensové pohádky Jana Wericha v knize Fimfárum. Poezií naruby přispěli k rozvoji české nonsensové poezie Josef Brukner či Josef Kainar ve sbírce Nevídáno, neslýcháno. Rozmanitá situační hra a posun k drsnějšímu nonsensu říkadlového typu je poté typický pro sbírku Kočka v houslích Petra Šruta či Aprílovou školu Jiřího Žáčka. V devadesátých letech dvacátého století byly poté příjemným oživením české dětské nonsensové poezie sbírky Povídá pondělí úterku a Ach ty plachty Jiřího Weinbergera, ve kterých zajímavým způsobem ruší hranice mezi vážným a veselým, hrou a realitou.





Další podobné materiály na webu:

    Prohledali jsme rozbory knih, slohovky, životopisy a všechnu další literaturu, ale nic jsme nenašli :-(.