Oči v rouškosvětě – povídka

Proč nejde kopírovat? 💾 Stáhnout materiálVIP členstvíNahlásit chybu/nízkou kvalitu

sloh

 

Jméno práce: Oči v rouškosvětě

Slohový útvar: povídka

Přidal(a): Pilařová

 

 

Oči v rouškosvětě

Jako každé jiné všední ráno v posledních pěti letech života se Tadeáš vrací ze své noční směny. Pracuje pouze v noci, všichni mu říkají, jak je to nezdravé, že by měl někdy i spát, ale jemu to vyhovuje. Přijde domů v šest, jde si lehnout a probudí se ve dvě hodiny a má do dvaceti jedna hodin volno. Je zákaz vycházení, takže si užívá volnost ulic. I když je pravda, že po páté hodině ranní ve městě stejně moc lidí nebylo. Roušku má tedy šoupnutou pod bradou, proč by se měl otravovat, když ještě díky změně řádu MHD musí chodit pěšky.

Už je skoro u vchodových dveří pavlačového domu, když na něj najednou zpoza rohu vykouknou dvě světýlka, ve kterých se odráží pouliční světlo. Přijde mu, že potřebují pomoc, ale je už tak utahaný a nevrlý z práce, tak dělá, že si jich nevšiml. Však v tomhle městě si nevšímá nikdo ničeho, proč bych měl já. Pomyslí si na svou obhajobu a přikládá čip k otevření dveří.

Konečně si může lehnout. Všechno se teď točí kolem jeho spánku. Pryč z oblečení, které nechá ležet na zemi, rychlá teplá sprcha, vyčistit chrup, když už si platí tu dentální hygienu. Všechno si takhle úlomkovitě přeříká a zaleze do peřin, konečně usíná.

„CRRR, ŤUK, BUM, BUM, CRRR“ tyto zvuky vypudí Tadeáše z postele rychlostí Kulového blesku Nimbus 2000. Co to? Nohy ho bolí, je celý malátný. Určitě musí být nemocný. Navlékne si tedy respirátor, který má připravený pro tento případ na zemi vedle matrace. Ještě si stále nevybavil byt, k čemu? Jídlo si koupí, záchod má, notebook, telefon, router a elektřinu taky. Nikdo ho nenavštěvuje. Tak co znamená tohle?

Už jen pár metrů a bude u dveří. On to nedojde. „Sakra“ procedí přes zuby, aby si ulevil, ale nohy ho už neposlouchají, podlomily se v kolenou a leží na zemi. Musí křičet, někdo je za dveřmi. „Je mi zle, jsem tady, pomozte mi, prosím!“ Zařve z posledních sil a pak už nevnímá. Proč mě nikdo nehledá, proč mi nikdo nechce pomoci? Kdo tady byl? Snaží se sám odpovědět na tyto otázky, ale nejde to. Začíná po svém těle cítit bílé světlo, které hřeje. Nesnaží se, aby odešlo, je to příjemné.

Nestaral se o ostatní, a tak prožije svůj konec dřív, než by čekal. A co vlastně od života čekal. Ale ty oči, ty oči volali byly celé dychtivé po náklonosti někoho jiného. Také chtěly najít bezpečí, to všechno se z nich dalo vyčíst na první dobrou. Ale on je tam nechal svému osudu, protože byl sobec a toužil po svém klidu, proč by řešil cizí problém? Všichni ostatní mu vždycky byli lhostejní.

Proč najednou leží v mokru? Svírá cíp prostěradla, jak se dostal na postel? To byl všechno sen? Musí jít rychle pomoci těm očím, chce spatřit tu tvář, co se skrývá pod rouškou. Už mu nikdy nikdo nebude jedno, pokud o to ten dotyčný bude stát.

Tadeáš seběhl schody a zaběhl za roh. Nikdo tam samozřejmě nebyl, co si myslel? To byl pouze mžik před očima. Otočil se a na bosých nohách se vydal zpět. Něco se mu ale zachytilo za palec. Rouška. Že by tady někdo opravdu byl?

 

Hodnocení: 1 = výborně