Téma práce: Setkání s Picassem
Slohový útvar: Povídka
Přidal(a): Vojta004
George ale nemohl pustit jeho jméno z hlavy. Už jako malý kluk obdivoval kubistické umění a teď když byl od Picassa co by kamenem dohodil, nechtěl házet flintu do žita.
„Víš co, to sluníčko ti asi nedělá dobře. Pojď se schladit do moře,“ řekla mu jeho žena.
„Zase? Sotva jsem vylezl z vody!“
„No tak, alespoň přijdeš na jiný myšlenky.“
Zbytek dne strávili George a Alice na pláži koupáním. V hotelu je pak čekala večeře a po ní postel.
Před spaním si George rád prohlíží umělecké magazíny, které hodnotí kousky nejznámějších malířů, rád totiž hodnotí díla sám a nejvíce ho potěší, když se jeho názor shoduje s názorem redaktora. Náhle však uvidí fotku Picassova obrazu Avignonské slečny a opět se zamyslel: Jak to asi dělá, že všechny ty tvary poskládá do něčeho, co nevypadá jako dětská čmáranice…
„Ty máš zase ten svůj tik, co prosim tebe čteš? Já to věděla! Píccassó! Ty si s tím nedáš pokoj!“ křičela rozzlobeně Alice.
„Ale ženská! To si ani nemůžu prohlídnout pár obrázků? A nauč se jeho jméno konečně vyslovovat správně.“
„Já nechci mít zase zkaženou dovolenou. Posledně jsme kvůli tomu tvýmu Pickassovi jeli do Španělska a celou dovolenou jsem musela vytrpět tvoje remcání o tom, jak je úžasnej a bůhví co.“
„Víš co, už mě nějak přešla chuť číst. Jdu spát.“
Druhý den ráno se zdál Alici George nějaký divný.
„Není ti něco Georgi?“ zeptala se Alice.
„Celou noc jsem nespal.“
„To je mi líto, bylo to tou hádkou?“
„Ne nebylo. V hlavě mi pořád sršel nápad, jak bych se mohl dostat k tomu Picassovi. Včera jsem na pláži slyšel nějaký Francouze povídat si o Picassovi a zaslechl jsem i slovo Bidart. Na pokoji jsem si vytáh mapu a zjistil jsem, že je to jakási vesnička 7 kilometrů odtud.“
„No tak, pusť to z hlavy. Stejně nevíš jakej dům je ten Píckassův. Radši si půjdem lehnout na pláž, jo?“
„Jo jo,“ přitakal George zamyšleně.
Po snídani se George začal horlivě balit do batohu. Alice jeho neobvyklé chování však zpozorovala. Takhle rychle balit jsem ho snad ještě neviděla, pomyslela si.
„Kam se balíš?“ řekla mu.
„Jdu se projít do města. Potřebuju se trochu provětrat. Ty si tu klidně zůstaň a jdi na pláž, aby sis tu dovolenou pořádně užila.“
Alice však tušila, že má George něco za lubem, a tak jen dodala: „Dobře, užij si to.“
George hned vyrazil na nejbližší zastávku autobusu. Vhodil do automatu dvě eura a náhodně proklikal pár tlačítek, dokud mu z automatu nevylezl lístek a tři centy. Pak se podíval na jízdní řády. Když uviděl, že autobus číslo 81 jede do Place Bidart, zaradoval se.
Štěstí George provázelo i dále. Nemusel čekat moc dlouho, autobus přijel na zastávku po 10 minutách. Tak teď už jenom najít ten dům, řekl si, to by bylo, abych ho nepoznal.
Za patnáct minut stál George na náměstí v Bidartu. Všechny domy vypadaji stejně nudně, jsou bílý a symetrický, žádnej z nich nebude ten Picassův, usoudil poté, co se rozhlédl kolem a vydal se tam, kam ho táhlo jakési tušení.
Už přes čtyři hodiny chodil George po městě. Byl unavený a skleslý, nechtěl promarnit takovou šanci. Aby si odpočinul, zastavil u nejbližšího domu, který nebyl nějak zvlášť nápadný. Podíval se smutně do okna na svůj odraz a zamyslel se.
V hlavě mu projížděly listy magazínu, který si včera večer prohlížel. Na chvíli se pozastavil u Avignonských slečen. V paměti si projížděl obraz tah po tahu. Jeho představa byla tak silná, že mu připadalo, jako by ten obraz stál přímo před ním.
„Počkat, ale ano! Vždyť to je ten obraz! Tady v okně, Avignonské slečny!“ vykřikl nadšením.
George rychle vyndal z batohu Anglicko-francouzský slovník a utíkal ke dveřím, jako když si malé dítě běží pro hračku do obchodu. Hned vzápětí se však přede dveřmi zastavil. Srdce mu bušilo a ruce se mu třásly. Na tuhle chvíli čekal celý svůj život. Hluboce se nadechl a vztáhl ruku ke dveřím. Napřáhl se, aby zaklepal. Náhle však ucítil něčí ruku na rameni. Otočil se. Byla to Alice.
„Co tu proboha děláš?“ zeptal se jí.
„Já věděla, že si s tím Piccássem nedáš pokoj. Hned jak si odešel, sedla jsem na taxík a jela jsem do Bídartu.“
„Ale jak si mě našla?“
„To víš, na tohle máme my ženy čuch,“ zasmála se Alice.
„No dobře, musíš doufat, že Picassovi nebude vadit mít dva hosty.“
„No počkej, snad nehodláš klepat na nějakej cizí dům?“ zeptala se rázně Alice. George ji však neposlouchal, soustředil se jen na ty dveře a na větu ze slovníku, kterou zopakuje Picassovi.
Zaklepal. Bylo slyšet, jak schází někdo dolů po schodech. Pak uslyšel jen cvaknutí zámku a ve dveřích se objevila půvabná dáma. George se trochu podivil.
Rychle zalistoval ve slovníku a spustil: „Bonžur. Ž sví an gránd fan d kubísm. Ú e Picasso?“
„Bonjour,“ odpověděla mu záhadná dáma, „ mon nom est Picasso. Que désirez-vous?“
„Ehmm, dezolé madam. Ž šerš l pejntr Pablo Picasso,“ řekl kostrbatě George.
„Vous cherche mon mari. Il n’est pas ici. Il est à Paris.“
George nebyl tak zběhlý ve francouzštině, proto se raději zeptal: „Parl vu Anglé?“
„Ano mluvím,“ odpověděla dáma ruským přízvukem, kterého si George nevšiml, když mluvila francouzsky, „můj manžel je v Paříži. Vrátí se až za měsíc. Odjel zrovna včera. Už bylo na čase, on je takový protiva. Nějak mu ta sláva stoupá do hlavy.“
„Můj manžel je velký milovník Kubismu. Omlouvám se za něj, ale prostě za každou cenu musel Picássa poznat. Jak se jmenujete?“
„Mé jméno je Olga Stepanovna Picasso, jsem…“ Georgovi se udělalo mdlo. Zatmělo se mu před očima a upadl na zem.
Když otevřel oči byla všude kolem něj tma. Otočil se, aby se podíval na budík. Bylo půl čtvrté ráno. To byl jen sen? podivil se. Zítra pojedu do Bidartu a Picassa tam určitě najdu, řekl si a zavřel oči.
Hodnocení: 1/2 = výborně/chvalitebně
