Jméno: Povídka
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Povídka je jedním z nejstarších a zároveň z nejmodernějších literárních žánrů. Jedná se o kratší text s jednodušším dějem a nevelkým množstvím postav. Mezi nejznámější autory povídek patří například Edgar Allan Poe, Ernest Hemingway, Karel Čapek či Jan Neruda. Vzhledem ke svému rozsahu, nevychází většinou samostatně, ale ve sborníku či souboru.
Základní znaky povídky
Její kořeny souvisejí s tradicí lidového vypravování, která je stará jako lidstvo samo. Důležité ale je odlišit tuto povídku lidového, anonymního charakteru, která se šířila ústním podáním, od její podoby literární, autorské, která vznikla až na počátku devatenáctého století, a to zejména v souvislosti s rozvojem novin a periodického tisku, stala se totiž často jejich součástí. Velmi oblíbeným literárním žánrem se stala v době romantismu, často rovněž v souvislosti se sbíráním ústní lidové slovesnosti. Nejjednodušší definicí je, že se jedná o krátké vyprávění fiktivního příběhu s nepříliš složitou zápletkou, ve kterém vystupuje omezený počet postav a které rychle směruje ke svému rozuzlení. Od dalších prozaických útvarů, románu a novely, se tak v mnohém liší.
V první řadě je povídka v porovnání s románem mnohem dynamičtější. Její autor často zjednodušuje, stlačuje čas i děj a opomíjí detaily, zaměřuje pouze na určité okolnosti dané situace. Na rozdíl od románu neužívá zpomalení či odbočky od děje, od začátku do konce sleduje pouze jednu dějovou linii, postavy v jejím rámci neprocházejí vývojem. Vyprávěna může být v er-formě i ich-formě. Román i novela jsou více uvolněné, obsahují více popisných pasáží, druhotných dějů, postav i dialogů. V průběhu devatenáctého a dvacátého století rovněž došlo k vyčlenění některých specifických typů povídek, například fantastické či detektivní.
Nejznámější autoři povídek ve světové i české literatuře
Za prvopočátek povídky jako literárního žánru jsou někdy považovány příběhy, ze kterých je tvořen Dekameron Giovanniho Boccaccia. Kniha obsahuje sto příběhů, které si po deset dní vypráví deset mladých lidí, kteří roku 1348 utekli z Florencie před morem na venkov. Čas na venkově si krátí vyprávěním příběhů s různými tématy, které bývají některými literárními teoretiky považovány za prvopočátek tohoto literárního žánru. Stejným způsobem je nahlíženo i na dílo Canterburské povídky anglického renesančního spisovatele Geoffreye Chaucera, který byl Boccacciem ovlivněn. Dílo Canterburské povídky obsahuje příběhy, které si pro ukrácení chvíle vyprávějí v hospodě poutníci putující k hrobu svatého Tomáše v Canterbury.
Za první světovou detektivní povídku jsou považovány Vraždy v ulici Morgue z roku 1841, jejímž autorem je Edgar Allan Poe. Podstatou jeho detektivních příběhů je odhalování nějakého zločinu, nejčastěji vraždy. Na Poe ve dvacátém století navázal Karel Čapek svými Povídkami z jedné a druhé kapsy. Kniha je rozdělena na dvě části, z nichž každá obsahuje dvacet čtyři příběhů. Povídky z jedné kapsy obsahují příběhy noetické, ve kterých jde o poznání a objevení skutečnosti, a justiční, ve kterých převládá otázka, jak trestat. K nejznámějším textům patří Šlépěj, Případ doktora Mejzlíka, Básník, Naprostý důkaz, Zločin v chalupě, Vražedný útok či Zločin na poště. V Povídkách z druhé kapsy nalezneme příběhy, jejichž tématem je odhalení zločinu, například Sbírka známek, Balada o Juraji Čupovi či Ukradený kaktus.
